Warning: mysql_connect() [function.mysql-connect]: Headers and client library minor version mismatch. Headers:100512 Library:30308 in /www/doc/www.sanquis.cz/www/config.php on line 8
SANQUIS - odborný a společenský časopis pro lékaře


Návštěva v ateliéru malíře Michala Singera
Eva Bobůrková  

Postranní nuselská ulička se zamřížovanými okny a nenápadným zvonkem. Za dveřmi až překvapivý pořádek. Srovnaná plátna, papíry i plechovky s barvami. Čistě uklizený stůl. Ale přitom neklid.

Křičící barvy z pláten na stěnách a u stropu, a pak, když se otevřou šuplíky, z desítek, možná stovek srovnaných papírů rychle ožívající fantaskní světy a netušené rozměry bytí. Řád je tady jen povrchní. Pod povrchem doutná oheň nebo snad dřímá gejzír energie... „Já říkám ropný pramen,“ usmívá se Michal Singer.
Je páteční ráno a on vypadá čile, energicky a spokojeně. „Já také jsem hrozně spokojenej, právě proto, že se mi nakonec povedlo najít ten pramen.“
Michal Singer, ročník 1959. Student gymnázia, pak pomocný dělník, v letech 1979 - 84 posluchač oboru filozofie a politické ekonomie, dvakrát otec, pět let topič v nemocnici..., ale také v roce 1989 první polooficiální výstava ve Vinohradské tržnici, po listopadu 89 grafik a výtvarný redaktor časopisu Respekt. A první texty, eseje, básně, další a další výstavy. Za sebou stovky obrazů.
Malíř bez akademického vzdělání. „Copak se dá studovat umění? To buď v člověku sídlí, nebo nesídlí. Je to jako hledání ropy, pořád chodíš po pustině, hledáš, kde to je, kde to je, kopeš pět let, a pořád jen spraš, pořád se hrabeš v písku, tu křísneš o kámen, zaboříš se do bahna, a najednou, po letech bezvýsledného hledání zčistajasna narazíš na ten vulkán - od toho momentu je to už nezastavitelné. Čeká tě ale zase dřina. Jenom jiného druhu. Dopravit k tomu svému vrtu potrubí, nainstalovat je, sehnat ty statisíce barelů, do nichž ropu napumpuješ, vlaky, jimiž ji přepravíš do přístavů, kde čekají tankery... Dobré ložisko je však také zdrojem těkavým, nebezpečným a hořlavým. Neumíš-li s ním zdárně hospodařit, může explodovat. Třeba v tvé palici. Když mi dnes lidé k různým příležitostem přejí hodně inspirace, nechápu vlastně už, co tím mají na mysli. Jsou tady přece prameny, které nevysychají, ani po smrti.“
Sedíme u kulatého stolku, pijeme kafe a Michal Singer vzpomíná na dobu, kdy měl daleko víc nesplněných snů. Před třinácti lety skočil s prací v Respektu, odjel do New Yorku, vrátil se a definitivně nasedl na draka svobodné tvorby.
„Neměl jsem žádné výsledky, jen obrovský studený ateliér s osmimetrovými stěnami, vypůjčený od kamaráda. Všude foukalo, kde byl ten můj sen o ateliéru s parketami, koberečkem a křesílkem? S cigárkem v ruce? Tři měsíce jsem uklízel sochařský humus, bylo mi tam zle, a tak jsem se utíkal ke své práci domů anebo do hospod, kde jsem si kreslil miniatury. Z toho pak vyšla knížka, a já začal pomaličku ty kresby zvětšovat, přešel k akvarelům, z akvarelů na kvaše a z těch zase k temperám, až jsem se propracoval k olejomalbě na menších plátnech. Teď jsem tady,“ ohlédne se po stěnách nuselského ateliéru, ověšených až třímetrovými plátny.
První roky však byly kruté. „Pět let jako by byl člověk v nějakém dole, jen kopal, naprázdno, obrazy se mi nevedly. Páral jsem je. Opravdu, dodělal jsem obraz, vzal nůž a rozřezal ho. Vždycky jsem bodnul doprostřed, přímo do břicha, do pupku. Abych rovnou vyvrhnul všechno to svinstvo. Rok a půl jsem místo malování jenom ničil. Hrůza. Žádné výdělky ani výsledky. Rodinu ze začátku táhla moje žena Alenka, naštěstí podobně zaťatá jako já, jenomže v jiném oboru. Měl jsem z toho pěkný mindráky. Postupně, kousek po kousku, se to ale začalo měnit. Šťastná náhoda? Výsledek zuřivého úsilí? Pomoc druhých? Co všechno, mohu stěží říct. Ale po ‚odborné’ stránce zejména to, že destruktivní síla přestala být tak ničivá. Zničující je vlastně pořád, jenom ji už umím lépe zaměřit.“
První obrazy kupovali kamarádi. „Vždycky jsem tušil, že je potřeba namalovat spoustu obrazů. Sto, dvě stě obrazů pořádných formátů dá teprve do pohybu lavinu, která se pak hýbe po svém. Mimo vědomí i rozum. V umění za tebe musí hovořit někdo jiný. Jinak se ocitáš v sebestředné pasti, která plodí povýtce estetické zplodiny. Etudy, kantáty, variace či jiná školská zadání. Už Rimbaud řekl: Já je někdo jiný. Toho druhého v sobě je třeba uvolnit, vysvobodit z okovů naší persony. Jak se tak stane, začne se pohybovat sám. Umění je oživlá materie, Golem, který dostal šém... Pohyb, který se řídí sám sebou, je jistá forma perpeta mobile. Vzbuzuje pozornost. Nejprve tvou, ale posléze i některých dalších. A dalších.“
Dnes má svůj okruh kupců, sběratelů, prodává obrazy přes známou internetovou galerii Art.cz. Jen letos jej čeká osm výstav.
V roce 1997 vydal knížku svých kreseb, kterou nazval Co jsem viděl, co jsem snil, co jsem slyšel, kde jsem byl! Psal básnické texty a eseje, své deníkové záznamy publikoval v Literárních novinách a Revolver revue. V roce 2002 vydal básnickou sbírku Shell - námořnická trilogie se svými litografiemi.
Teď nepíše, už dávno odešel i ze skupiny Sdělovací technika, kterou v osmdesátých letech založil s kamarádem Tomášem Míkou. Podnikl i výlet do světa divadla - ve svém kuse Dva lidé žijící ve světelném městě prozařujícím daleké noci si s Divadlem Vizita a Jaroslavem Duškem sám zahrál. „Teď už nic takového. Nejde dělat pořádně víc věcí. A já chci malovat. Všechno ostatní mi bere čas.“ Pořád si ale rád hraje s názvy obrazů. Jsou snivé, vtipné... „To mám strašně rád, obraz vytvoří jednu rovinu vnímání, název druhou, a to mezi tím už je na každém, kdo se dívá. Jak začnu malovat, pořád na název myslím, blokuje to rozum a já ho tak obelhávám, malování pak jde lépe samo.“
Hledím na tečkovaný papír s obrovským obličejem, jásavé barvy: „To je Návrat legionářů, hlava mrtvého Římana, který se lodí vrací domů. Obraz je veselý, ale událost na něm tragická, takové kontrasty mi sedí.“
A obří plátno, na němž se podobizna starce ztrácí v tlustých vrstvách barvy. „To je Duch přístavu. Takový děda, kterého jsem potkal ve dvaceti v Bulharsku, děsný sympaťák, pořád se mi zjevuje, už jsem o něm udělal asi pět akvarelů a tři obrazy a pořád tady je, a už se mi začíná dokonce podobat,“ směje se.
Bydlí na Smíchově, pracuje, jak říká, 16 hodin denně. V osm ráno je v ateliéru, o půlnoci se vrací domů. „Chodím z Nuslí domů pěšky, přes železniční most, a to je velká symbolika, vracím se do jiného světa, přecházím z jedné strany na druhou. Ten most mi s tím pomáhá.“
Od rána do noci zavřený v ateliéru. Není té samoty trochu moc?
„Samota mě pocitově provází celý život. Z druhé strany mě vede k tomu, abych ji oživil, zalidnil a zabydlel. Nakonec to není tak špatná pustina, jak se může zdát. Znám horší... Ale jinak mám kolem umění provozu dost. Jsem jak armádní pluk - zároveň plukovník, žoldák, ženista, logistický útvar. Je to prostě všechno na mně a nikdo mi v tom nepomůže. Dokumentovat udělanou práci, tzn. nafotit, archivovat, vést přehled o věcech, které opustily ateliér, nakupovat materiál, vést si účetnictví, organizovat výstavy, starat se o byznys.“
Ještě něco považuje za důležité a patří to k vojenskému pluku: „Mít arzenál technik, neuvařit se na malování obrazů, na kreslení, na grafice. Umět přecházet z oboru do oboru. Dělat na něčem jiném znamená naučit se odpočívat. Co zmůže vyčerpaný a zdecimovaný dělostřelecký pluk? Pokud jej nestáhneš včas, přijdeš o lidský, ale i technický potenciál. Umění je válka. Válčím nejen za celý svět, ale také proti němu. K tomu jsem musel vyvinout dostatečnou artilerii.“
Kdysi maloval civilní obrazy, městskou periferii, nyní je v jeho obrazech divočina, exotika. Puntíkaté malby vytečkovávané fiksou, jež sám nazývá „šamanský pointilismus“, připomínají starobylé mexické či snad egyptské umění. Nejnověji - „je to můj vynález“ - vyřezává vrstevnaté papírové koláže. Jak hledá, opouští, nachází téma?
„Půl roku to nosím v hlavě, jako když matka nosí plod, bojím se do toho jít, a pak najednou cítím, že udeřila ta hodina, jdu, nakoupím materiál a první nebo druhou věc udělám špatně, ale pak už se to jen zlepšuje. Zpřesňuje. Získává na účinnosti... Je to stejný princip jako v domorodé hudbě, slyšíme bubeníky, jak začnou, pomalu, ťuknou, poslouchají, co to udělá. Říká se tomu řízená energie. Nastavíš ucho a čekáš, co to udělá, člověk musí být hodně pokorný. Možná nevznikne vůbec nic, ale jakmile to začne růst, tak už tam není chyba.
A pak tu práci skončíš, ona se od tebe oddělí, v tobě to umře, v ideálním případě ji od tebe někdo koupí, ale uvnitř zůstane diamant nebo snad atomové jádro, které se zas jednou, někde jinde a v něčem jiném, začne rozpínat.“
Ukazuje mi barevné papíry, které připomínají umění primitivních národů. „Vyprávím znakem, vylučuji perspektivu, ta vzniká jen na základě působení barev. Začnu černou, udělám několik znaků a to ostatní se pak rodí samo.“
Vytahuje jeden „magický“ papír. „Vidím to jako obrovský tepich, to by přece bylo úžasné! Já snad pojedu do Arábie a nechám si podle toho nějaký ušít.“
Ostatní papíry: „A tohle zase bych chtěl vidět v knize. Jak se dřív dělaly iluminační tisky, bible, tak takhle.“
Pak opírá o židli papír se střípky barevných ploch. „To bych zase viděl jako velkou mozaiku. Bohužel pořád dělám tak trochu privátní umění. A to i kdybych nakrásně udělal sebevětší obraz. Ale když se pak dělá na něčem společném, s řemeslníky, práce dostane úplně jiný rozměr. Sto metrů plochy! Přineste mi bedny kachlíčků, dejte zedníka k ruce a důvěřujte mi! Musí to fungovat! Ještě nemám ve svém pluku místo na to, abych byl dalším člověkem, abych lítal a běhal po sponzorech,“ dodává, „to je poslední věc, která mi schází. Rozjet to ve velkém. Takovéhle věci si ale člověk nevymýšlí sám. Musí přijít správná doba.“
První vyšlápnutí ven z ateliéru už se skutečně chystá. „Začneme pěkně pokorně na podlaze, na nádvoří jednoho zámku, a postupně doufám, že vejdeme i dovnitř a na stěnu.
Obří plány - to je teď to, co sní Michal Singer?
„Mám, mám životní cíl, je pořádný, šíleně mě motivuje, i když zatím nedělám nic ve smyslu, že bych tkal nitě, hledal styky. Je to sen, ten největší, jaký může být. Pořád myslím na heslo františkánů: Modli se a pracuj! Pro mě modli znamená doufej. A to doufání musí být v něco úplně neuvěřitelného. Jak říká Herakleitós: ‚Kdo nedoufá, več nelze doufat, nenalezne, neboť je to skryto a nepřístupné.’ Doufám v něco, v co se doufat nedá. Bojím se to vyslovit. Nicméně cítím, že to k cíli již začíná směřovat.“






poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA