Dům U Černé Matky boží
Bea Fleissigová  
SANQUIS č.52/2007, str. 49

Mohutný objekt tvořící nároží Celetné ulice a Ovocného trhu na Starém Městě pražském působil dlouho kvůli svému zanedbanému vzhledu poměrně nenápadně. Mnoho Pražanů ho patrně míjelo bez valného zájmu, zato pro řadu informovaných cizinců byl silným magnetem.

Dům U Černé Matky boží patří k nejcennějším památkám na období českého kubismu. Významně se zapsal do historie umění střední Evropy první třetiny 20. století a drží v architektuře dokonce jeden světový primát.

Výjimečný český kubismus
Nynější Dům U Černé Matky boží vznikl na rohu mezi ulicí Celetnou a Ovocným trhem na místě tří nezajímavých domů, z nichž jeden nesl stejné označení nebo také název U zlaté mříže. První jméno pak převzala i nová stavba. Autorem projektu byl tehdy jedenatřicetiletý architekt Josef Gočár, dům v Celetné ulici stavěl v letech 1911 až 1912 - byla to vůbec první realizace kubistické architektury u nás.
Poměrně krátké období, po které se kubismus u nás rozvíjel, bylo inspirováno moderním francouzským uměním konce 19. století, výrazným impulzem se však stala souhrnná výstava díla norského malíře Edvarda Muncha uspořádaná v Praze v roce 1905 jako první na světě. Čeští umělci - budoucí tvůrci českého kubismu, k nimž patřili od počátku malíři Emil Filla, Bohumil Kubišta, Antonín Procházka, sochař Otto Gutfreund a architekti Pavel Janák a Josef Gočár, reagovali na všechny tyto podněty už v roce 1907 výstavou skupiny Osma. A rok 1910 se označuje jako počátek formování tohoto moderního směru umění u nás, kdy kubismus začal postupně pronikat do všech výtvarných oborů, což byla ojedinělá, ryze česká specialita. Mladí kubističtí umělci pak opustili tehdejší oficiální společenství výtvarníků Mánes, založili v roce 1911 svou Skupinu umělců výtvarných a už na začátku následujícího roku uspořádali první společnou výstavu. Z katalogu této výstavy je zřejmé, že Josef Gočár byl zpočátku předsedou Skupiny. Příliš se neprojevoval v teoretických diskuzích, zato ale první realizované kubistické stavby jsou právě jeho návrhy.

Talent z malé vísky
Přišel do Prahy z východočeského Semína, který leží nedaleko Přelouče. Psal se rok 1897, bylo mu sedmnáct a po roční praxi u architekta Václava Roštlapila studoval nejprve Státní průmyslovou školu a v letech 1902 až 1905 pražskou Uměleckoprůmyslovou školu u Jana Kotěry. S architektem Kotěrou spolupracoval ještě tři roky po skončení školy, ale pak už se postavil na vlastní nohy a v roce 1908 založil svůj ateliér. Když si ho vybral velkoobchodník František J. Herbst jako autora pro svůj zamýšlený projekt, měl Josef Gočár přes své mládí už úctyhodné portfolio realizací. Přibližně ve stejné době jako na projektu Domu U Černé Matky boží pracoval i na návrzích lázeňského domu v Bohdanči, dvojvily v Tichonově ulici na Hradčanech, ale i na designu celých nábytkových souborů, jednotlivých kusů a drobných doplňků. Významný teoretik a znalec kubistické architektury Rostislav Švácha o něm napsal: „Velkým architektem se Josef Gočár stal ve chvíli, kdy se naučil spojovat vymoženosti pozdně secesního stylu, které si osvojil jako žák a spolupracovník Jana Kotěry, s vymoženostmi moderních stavebních technologií.“ A tím byl míněn především železobetonový skelet. Gočár si prověřil jeho konstrukční i estetické vlastnosti už na schodišti pod kostelem Panny Marie v Hradci Králové (1909-1911), při stavbě vodárenské věže v Bohdanči (1910), a zejména při realizaci obchodního domu Wenke v Jaroměři (1910-1911). Právě na základě posledně jmenované stavby, kde funkčnost stála na prvním místě a která podle R. Šváchy předznamenává funkcionalistickou architekturu dvacátých let, získal Josef Gočár zakázku na nový obchodní dům pro Františka Herbsta.

První kubistická stavba u nás
První variantu projektu předložil Gočár zřejmě už v polovině roku 1911, tedy za půl roku po objednávce. Model Domu U Černé Matky boží, vytvořený na základě další verze schválené Radou města Prahy, byl vystaven od ledna 1912 na zmíněné výstavě v Obecním domě. A už na druhé výstavě Skupiny umělců výtvarných opět v Obecním domě, probíhající od září do listopadu téhož roku, předvádí Josef Gočár téměř hotovou stavbu. Kolaudace proběhla 9. října 1912, takže při fotografování chyběly opravdu jen maličkosti. Byla to na tehdejší dobu velmi krátká doba realizace, kterou umožnila právě technologie železobetonu. Předtím se však architekt musel utkat s představiteli památkové ochrany, jak je to ostatně obvyklé při schvalování atypických staveb v hlavním městě dosud. Pražský magistrát sice nechtěl architekta omezovat ve stylovém pojetí, žádal však dokonalý soulad stavby s historickým prostředím. Není divu, že zemskému konzervátorovi stavebních památek Luboši Jerábkovi se první verze projektu nelíbila. Požadoval menší okna, šikmější střechu, římsa podle něho příliš čněla a sloupky ve třetím patře byly příliš hranaté. Gočár se však nedal a ve druhém kole předložil ještě dokonalejší kubistickou verzi, která nakonec prošla. Dům tak získal lomené průčelí, stupňovitou mansardovou střechu obvyklou v baroku, špičaté kubistické kryty mansardových oken, kubisticky tvarovaný vchod, kubistické balkonové zábradlí, kubistické hlavice meziokeních sloupků a velká lomená okna namísto původních plochých okenních tabulí.

Překvapení pro všechny
Nový pětipatrový dům U Černé Matky boží nakonec velmi příjemně překvapil jak svým vzhledem, jednoznačně patřícím do nového tisíciletí, tak citlivým včleněním do okolního historického prostředí. Investor objednal tehdy u Josefa Gočára také kubistické zařízení interiéru, což se promítlo zejména do okouzlujícího prostředí kavárny nazvané Grand Café Orient. Architekt dokázal umístit na fasádu domu i původní domovní znamení. Zpočátku plnil objekt mnoho funkcí: v suterénu byla vinárna, v prvním patře kavárna, ve druhém obchodní dům s módním textilním a konfekčním zbožím, ve třetím kanceláře, ve čtvrtém úřadovna a byt správce a v pátém půda a pomocné provozy - komory a prádelna.
Bohužel poměrně brzy začaly postupné změny, první, zatím nevýznamné, už v roce 1914. Kavárna zanikla v první desetiletí po otevření. Stejně tak byly brzy po první světové válce zrušeny živé obchodní prostory, kterých se zmocnily banky, po roce 1948 je pak okupoval národní podnik Výstavnictví. Velkoryse řešené prostory byly rozparcelovány na malé kanceláře, jejichž provozu bylo přizpůsobeno vše - vstupní prvky, osvětlení, podlahy, nejrůznější instalace. Tvář domu chátrala a slavná minulost uvadala pod nánosy šedi. Se změnou společenského řádu se naštěstí našly prostředky na jeho záchranu. Byl to nejprve stát, pod jehož patronancí proběhla v letech 1993-1994 celková rekonstrukce na základě projektu Karla Prágera. Dům byl zbaven nevhodného nátěru a uveden do původního stavu. Navíc byla dobudována část prosklené střechy podle Gočárova návrhu, který původně nebyl realizován. Na fasádu se vrátila polychromovaná kopie sošky černé Madony, kterou zhotovily ateliéry Akademie výtvarných umění. Správcem a uživatelem domu se stalo České muzeum výtvarných umění a otevřelo tam stálou expozici českého kubismu. Dnes užívá většinu domu ke stejným účelům Národní galerie a prezentuje tam ve stálé expozici a v krátkodobých výstavách zejména kubismus jako ucelený životní styl, který ve své době ovlivňoval architekturu, malířství, sochařství i užité umění. Mimo jiné je zde k vidění Gočárova pohovka z roku 1913 a řada exponátů zapůjčených kulturními institucemi z celé země i soukromými osobami. V přízemí je prodejna knih a starožitnictví orientované na artefakty kubismu.

Nové Grand Café Orient
Kavárna Grand Café Orient zanikla bohužel už v následujícím desetiletí po kolaudaci domu. Její původní interiér zařízený nábytkem na míru a doplňky v čistě kubistickém stylu se zachoval pouze na několika dobových fotografiích. Našel se však nadšený milovník tohoto období, který se rozhodl vzkřísit kavárnu k novému životu. Rudolf Břínek věnoval velké úsilí a nemalé finanční prostředky, aby vrátil poničeným prostorám původní podobu. Nebyla opomenuta žádná maličkost - počínaje lustry a kováním a konče barovým pultem, ostatním nábytkem a barevností prvků, vše bylo vyrobeno podle původních vzorů nebo repasováno. Navíc oproti původní kavárně je tu snad jen busta architekta Gočára.
Opět tu zní živá hudba, kterou preluduje u klavíru prošedivělý šarmantní klavírista, číšníci roznášejí vynikající kávu a oblíbené zákusky, staré dámy vzpomínají nad žloutkovým věnečkem na své mládí. Kromě češtiny zde uslyšíte nejrůznější jazyky, cizincům není zatěžko vyjít do patra (ostatně je tu výtah), aby viděli a poseděli si v poslední kubistické kavárně na světě...

Foto Ota Pajer

Autorka je publicistka, která se dlouhodobě zabývá převážně problematikou bydlení, životního stylu a architektury

 



obsah čísla 52 ročník 2007





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA