Cesta na horu Sinaj
Jan Andreska  
SANQUIS č.47/2006, str. 52

Je vzdálená geograficky a vzdálily ji i války, které se odehrály na poloostrově, kterému dala jméno. Je blízká věřícím tří náboženství, je hojně navštěvovaná a je využívaná ke komerční turistice.

Má více jmen, pro nás jsou podstatná pojmenování Sinaj, Oréb (taky Horéb) a gebel Músa. Ale především, spatřená na vlastní oči, zdolaná v potu tváře, je neobyčejně krásná.

Příběh první: Mojžíš
Odchod Židů z Egypta je podle novějších studií datován přibližně rokem 1230 před Kristem. O možné trase exodu lze vést prakticky nekonečnou debatu, což se také dlouhou dobu děje. Cesta pod dnešní horu Sinaj má ale v mlze spekulací jednu velkou přednost. Poblíž Sinaje směrem k Suezskému zálivu jsou totiž doloženy starověké měděné doly, které s oblastí delty Nilu, odkud Židé odcházeli, nepochybně spojovala významná a užívaná komunikace. Cesta z ní do nitra poloostrova je sice nesnadná, přesto ale možná.
V každém případě Mojžíš na této cestě zastavil lid izraelský pod horou Oréb, kterou znal už z doby, kdy pod ní kdysi pásl stáda svého tchána Jitry. Tato zastávka byla a je jedním z nejdůležitějších momentů celého exodu a vlastně celé starozákonní doby. Podrobnosti jsou všeobecně dostupné v druhé knize Mojžíšově, tedy Exodu.
Za zdaleka nejvýznamnější součást událostí souvisejících s formováním starověkého židovského národa lze pokládat Mojžíšův pobyt na Orébu, jehož výsledkem bylo Deset slov, tedy Desatero přikázání, které se mělo v budoucích časech stát základem židovské a posléze křesťanské morálky. Souběžně vznikla Smlouva mezi Hospodinem a jeho lidem, která byla samozřejmě rozsáhlejší.
Určitý problém týkající se hory Sinaj zmiňované ve Starém zákoně představuje její lokalizace. Občas se dokonce zdá, že podstatou soudobého bádání je zpochybnění čehokoli, co bylo dlouhodobě pokládáno za jasně nezpochybnitelné, a budování nové konstrukce. Toto se přesně týká i biblického Orébu.
Snaha lokalizovat Oréb na jiná místa Sinajského poloostrova nebo i mimo něj je zdůvodňována jeho relativní odlehlostí od známých starověkých komunikací, dále tím, že se v jeho blízkosti nenachází tábořiště vhodné a dostatečně velké pro početných dvanáct kmenů izraelských. Jenomže věcná diskuze na toto téma je velmi komplikovaná tím, že právě doba Mojžíšových knih prakticky postrádá archeologické doklady. Těsně následující Jozuovy výboje už jsou geograficky o hodně zřetelnější. Navíc právě na této části Pentateuchu je patrný jeho vznik složením ze čtyř původních pramenů, které si místy, při důsledné komparaci, mírně odporují.

Cesta
Na horu Sinaj dnes směřuje mnoho návštěvníků z celého světa. Program českých výprav se nijak neliší od ostatních, a vlastně se ani lišit nemůže. Cestovní kanceláře prostě prodávají horu Sinaj jako produkt, což většině návštěvníků vyhovuje. Program je následující: klimatizovaným autobusem přes poušť, zaparkovat na parkovišti u kláštera, vystoupat na horu. Pro méně pohyblivé návštěvníky jsou za parkovištěm přistaveni osedlaní velbloudi, kteří mají učinit cestu vzhůru pohodlnější.
Ve skutečnosti tomu tak není, jak dosvědčí lidé, kteří okusili delší trasu ve velbloudím sedle. Obměnou jsou skoro četnější noční výstupy, směřované k východu slunce.
Tento instantní typ cestování nemusí každému vyhovovat, a tak existuje i jiná varianta, kterou jsem šťastnou shodou okolností mohl použít při své cestě i já. Nutné bylo dostat se do Egypta, přičemž nejbližší velké letiště je Sharm ash-Shaykh na egyptském břehu Tiranské úžiny při ústí Akkabského zálivu. Odtud pronajatým autem do Dahábu, což byl ve starověku nabatejský přístav a ještě před půlstoletím malá oáza na břehu Akkabského zálivu. Dnes je to velmi rychle se rozvíjející turistické centrum. Auto je možné, vlastně nutné pronajmout s řidičem, zjevně nikdo jiný by se nevyznal ve složité úřední proceduře potřebné k vjezdu a opuštění obydlených enkláv. Egypt se totiž cíleně snaží o rozvoj turistiky, a vůbec si nepřeje, aby turisté byli ohrožováni teroristy. Zní to jako slovní hříčka, ale nic veselého to není. Obě velká letoviska u Akkabského zálivu, tedy Taba na severu a Sharm na jihu, zažila v posledních letech kruté teroristické útoky, které následně poškodily rozvíjející se turismus. Daháb, ležící zhruba vprostřed pobřeží, byl tak říkajíc na řadě.
Proto jsou turistická centra a objekty poměrně důkladně střeženy, silnice jsou rozděleny vojenskými checkpointy a turisté a jejich pohyb podléhají kontrole, což působí jednak dojmem šikanování, jednak prakticky blokuje volný pohyb. V Dahábu jsme se všichni z naší čtyřčlenné výpravy stravovali v restauracích, mimo jiné v Al Capone, které jsme pro zjednodušení říkali U kapouna. Součástí restaurace byl totiž rybí pult ve tvaru lodě. Měsíc po našem odjezdu z Dahábu se dostavil teror. Tři nálože zničily místní samoobsluhu, turistickou kancelář, a jak jinak, restauraci Al Capone. Počet mrtvých si nepamatuji, bylo jich ale několik desítek. V duchu jsem se omlouval všem, kteří mě varovali před cestou do Dahábu, a taky všem těm vojákům, kterým jsem předtím spílal. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Ale to jen tak na okraj.
Z Dahábu je pod horu Sinaj přibližně sto kilometrů, napřed na sever a pak přímo na západ. Silnice vede pouští s velmi řídkou vegetací. Občas míjí beduínské vesnice, taky písečné přesypy a skály tvarované větrnou erozí. Povrch silnice je velmi dobře asfaltován. Komunikace působí vůbec nepřípadně velkoryse, a tak si myslím, že na Sinaji zůstala poté, co Izraelci po dohodách z Camp Davidu opustili zábor získaný za Šestidenní války. Podivně působila prázdnost silnice, prakticky jsme nepotkali žádná vozidla.
Usměvavý řidič po dvou hodinách zastavil u kontrolního stanoviště při vstupu do Národního parku hora svaté Kateřiny a my zaplatili vstup - přibližně pět dolarů za osobu, v egyptských librách. Stavby checkpointu byly provedeny z červené sinajské žuly, včetně dvou kulometných věží, ze kterých působivě vyčnívaly hlavně kulometů.
Na parkovišti u kláštera svaté Kateřiny bylo podobně prázdno, a tak nám náhle došlo, že něco je v nepořádku. Ale nebylo to tak zlé, byla neděle, kdy je klášter zavřený a kdy se v letoviscích střídají turnusy turistů. Zavřený klášter nás samozřejmě mrzel, prohlédli jsme si ho alespoň zvenčí. Záhy jsme ale na věci začali pohlížet z té lepší stránky, totiž před horou jsme stáli sami.
Hned za klášterem se cesta rozdvojuje a používanější větev pokračuje dnem hlavního údolí. Doprava, bočním údolím, vedou schody, kamenicky postavené z místní červené žuly. Tahle žula je hlavním materiálem, který buduje celé pohoří. Protože skály jsou zcela obnažené a bez vegetace, převládá zde červená barva skal a modř nebe. Barevná kombinace pro Středoevropana, navyklého na zelené horské lesy a trávníky a jiné, obvykle šedé barvy skal, velmi neobvyklá.
Vydali jsme se po schodech, o kterých jsme předem věděli, že jich na vrchol (2285 metrů nad mořem) vede přibližně 3400. Cesta úzkým vádí byla střídavě chladná, padal-li na nás stín skalního masivu, a docela horká, pokud jsme se ocitli na přímém slunci. Zkoušeli jsme si představit, jaké horko zde panuje v době letních prázdnin, a gratulovali si, že jsme se na cestu vydali v březnu. Na balvanech posedávali černobílí bělořiti pouštní, které se pro jejich neposednost téměř nedařilo fotografovat, a to, že cesta aktuálně není moc frekventovaná, využívala poživačně se slunící agama.
Po delší hodině stoupání jsme ocitli na místě zvaném Eliášova oáza.

Příběh druhý: Eliáš
Za časů vlády krále Achaba (panoval 874-853 před Kristem) se svými skutky proslavil v Izraeli prorok Eliáš. Jeho příběh se Orébu dotýká pouze okrajově, většina Eliášových skutků se odehrála severněji. Nicméně zmíníme-li skutečně nezbytnou část prorokova životopisu, po sporu s královnou Jezabel a po přímém konfliktu s Baalovými uctívači u potoka Kišon na hoře Karmel se Eliáš vydal na jih a po čtyřiceti dnech dorazil na horu Oréb, kde rozmlouval a obnovoval svazek se svým Bohem. Tradice Orébu jako místa určeného a vhodného ke komunikaci s Hospodinem zřejmě zůstávala živá. Za místo Eliášova pobytu je tradičně pokládáno horské sedlo, lépe řečeno skalní amfiteátr těsně pod vrcholem.
Staré a schnoucí cypřiše u zbytků osídlení v místě Eliášovy oázy naznačují vysychání místní krajiny. I zděná podzemní cisterna, jako vypadlá z příběhu o Josefovi a bratřích jeho, byla prakticky vyschlá. Ale turistický provoz zjevně nahrazuje dřívější pastevní zdroj obživy. Po nedávném pikniku zde zbyla vařená rýže, a tu někdo nabídl místním ptákům, kteří si ji pilně sbírali. Chvíli jsem je nemohl zoologicky zařadit, ale nakonec se ukázalo, že to jsou hýli sinajští. Ostatně, kde jinde by měli být než na hoře Sinaj. Byli opatrní a nechtěli se nechat vyfotografovat, takže je popíšu pomocí u nás žijícího hýla rudého, se kterým jsou blízce příbuzní a jsou mu velice podobní.

Vrchol
Z Eliášovy oázy jsme vystoupali chybějící výškové metry a dostali se k vrcholu.
Koncentrace stánků s nápoji a půjčoven přikrývek tady nabyla netušených rozměrů.
Zdá se, že právě nápoje a přikrývky noční turisté postrádají nejvíc. Na vrcholu samotném stojí dvě sakrální stavby, které doplňuje malá terasa. Tam jsme potkali starého Ira, kterého velmi potěšilo, že jsme Češi, protože měl v oblibě dílo Antonína Dvořáka. Nás ale více zajímal pohled na horu svaté Kateřiny, která patří rovněž do Sinajského pohoří, je o něco vyšší a v podvečerním slunci vyhlížela neobyčejně velebně. Ostatní pohledy do horské krajiny nebyly o nic méně zajímavé, jenže březnový den je krátký i na Sinaji, a tak jsme se museli vydat zpět.
Zvolili jsme cestu údolím mezi horou Sinaj a horou svaté Kateřiny, kolem malé beduínské vesnice a zděných staveb patřících ke klášternímu zemědělskému dvoru. V zahradách kvetly meruňky a staré olivovníky naznačovaly svým věkem stáří sadu. Ze dna vádí bylo vidět poslední zbytky slunce na hřebenech hor, tmělo se a z řídkých topolových porostů se ozývalo houkání. Chvíli jsem doufal, že by to mohl být puštík Butlerův, ale nakonec se ukázalo, že to jsou místní hrdličky, které se kupodivu jmenují senegalské.
Řidič na nás vzorně čekal na smluveném místě. Při nákupu vody a zmrzliny v místním krámku jsme opět jednou museli sdělit svou národnost. Zde byla reakce na toto sdělení velmi bouřlivá a na naše hlavy se snesla sláva někoho úplně jiného než Antonína Dvořáka. Beduíni téměř skandovali Nedvěd, Nedvěd. Měřítka slávy jsou jak vidno různá.
Cesta zpět do Dahábu byla noční a podobně osamělá jako ranní cesta do hor.
Vojáci na checkpointech pokuřovali a tvářili se méně komisně než ráno, černěné kulometné hlavně splývaly s tmou, a my se těšili na hotelovou postel, sprchu a na další dny plné plánovaných cestovatelských zážitků.

Ten příběh...
S odstupem cítím, že má původní představa o svaté hoře Sinaj se od dojmu poté, co jsem ji opravdu viděl a slezl, velmi liší. Členitost a rozmanitost horské pouště se slovy vlastně nedá vyjádřit. Ani fotografie neumí sdělit vše podstatné. Nepříliš změněné kulisy 3200 let starého příběhu své tiché svědectví asi vydají jen těm, kdo je opravdu navštíví.

Autor přednáší na katedře biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty UK

 



obsah čísla 47 ročník 2006





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA