Donkichotové u stolu
Nikola Richterová  
SANQUIS č.47/2006, str. 71

Když v prosinci roku 1998 obnovovalo Divadlo u stolu (DUS) činnost po deseti letech uplynulých od svého založení, mělo za sebou úspěšné působení nejen po brněnských scénách, klubech či soukromých bytech, jak si vyžádala vůči nepohodlnému divadlu situace 80. let.

A aniž by podstatně změnilo žebříček hodnot, které si určilo pro období nesvobody, je ve svých snahách úspěšné i nadále.
Na konci 90. let poskytl divadlu působiště na sklepní scéně Divadla Husa na provázku na brněnském Zelném trhu tehdejší ředitel Centra experimentálního divadla Petr Oslzlý. Divadlo u stolu tak mělo možnost rozvíjet dramaturgickou linii zahrnující nejen texty upravené pro potřeby komorní scény, ale i scénická čtení či dramatizace prozaických a básnických předloh. Dramaturgie, čerpající z pramenů české i světové literatury, směřuje především k autorům a dílům duchovní orientace. Její velkou a v současné době téměř ojedinělou předností je služba básníkovi - autor tu není otesáván a krácen nebo naopak svévolně obohacován podle vrtkavé libovůle režiséra, poselství díla zůstává zachováno a je zvýrazněno. Ne však pietně a nudně, protože nápaditá režie zapojuje do precizního jevištního tvaru vedle důrazu na herecké výkony také světlo, hudbu a zvukovou složku vůbec, choreografii i výrazový tanec.

„Společenství přátel“
Iniciátor a „principál“ Divadla u stolu František Derfler - režisér, dramaturg, herec, pedagog brněnské JAMU - zakládá na sklonku roku 1988 novou scénu s myšlenkou uvádět autory, kteří byli vládnoucí mocí z české literatury záměrně odsunuti, a udržet tak i s jejím přispěním povědomí souvislostí v české kultuře. „Společenství přátel“, jak se stejně smýšlející tvůrci nazvali, soustředilo ke spolupráci filozofa Josefa Šafaříka, spisovatele Antonína Přidala a Milana Uhdeho, výtvarníka Rostislava Pospíšila, hudebního skladatele Jiřího Bulise a herce Jana Vlasáka. Činnost divadla byla ve svých počátcích spojena s brněnskou samizdatovou edicí Studnice, jež vycházela v letech 1984-1989. V březnu 1989 má po mnoha komplikacích v soukromém bytě premiéru pořad z esejí Josefa Šafaříka s názvem Průkaz totožnosti, který se později dočká i veřejného představení. Přípravu na večer složený z Audience a Vězeňských dopisů Václava Havla přerušuje listopad 1989. V únoru 1990 má pak premiéru Pět dopisů Olze. Havlovský pořad spolu s Průkazem totožnosti je příležitostně reprízován na počátku 90. let, neboť F. Derfler zastává až do roku 1997 funkci uměleckého šéfa činohry Národního divadla v Brně. Předzvěstí obnoveného působení DUS se v lednu 1997 stává premiéra scénického čtení z Nového zákona A slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi v Derflerově podání.

Staré nové divadlo
Stabilní prostor sklepní scény umožnil divadlu, vykročivšímu na další cestu, soustavnější způsob práce a soustředění ke všem složkám kvalitní a hluboce působivé inscenace. Komorní divadlo, které už svým názvem nabízí divákům možnost blízkého, ale často především očistného setkání, klade velký důraz na profesionalitu. Svou úctou ke slovu, pokorou vůči autorovi a nekompromisním požadavkem na přesně nuancovaný herecký výkon alespoň částečně zaplnilo prázdný prostor po Krejčově a Krausově Divadle za branou, jemuž ostatně věnovalo svou inscenaci Krále Oidipa. DUS nabídlo od konce 90. let těm, kteří si „své“ divadlo našli, řadu představení, o jejichž uměleckém dosahu svědčí jak ocenění veřejností odbornou, tak diváckou (cena za dramatizaci a režii Durychovy Boží duhy, opakované nominace na Cenu Alfréda Radoka v několika kategoriích, několikrát divácké ocenění na festivalu České divadlo).
Ačkoliv divadlo nemá stálý soubor, ustálil se kolem jeho principála okruh uměleckých osobností, které jsou pravidelně zvány ke spolupráci na jednotlivých inscenacích. Vedle režiséra, dramaturga a často také herce a hudebního dramaturga F. Derflera je to malíř a scénograf Milivoj Husák, jehož jednoduchá a zároveň sugestivní scénická řešení jsou již nedílnou součástí charakteru divadla. Ten dále dotvářejí choreografka Hana Charvátová, skladatelé Zdeněk Kluka a Dan Dlouhý, z herců nejvýznamněji Ladislav Lakomý a Igor Bareš, dále Ela Lehotská, Ivana Valešová, Helena Dvořáková, Antonie Talacková, Petr Štěpán, Viktor Skála, Ondřej Mikulášek, Jindřich Světnica a další.
Na podzim roku 1999 uvádí divadlo scénické čtení z Coelhova románu Alchymista, na jaře dalšího roku čtení z próz a esejí Jana Čepa pod názvem Poutník na zemi. Obě tematicky spřízněná představení vynikají kultivovaným přednesem, druhé z nichž je pak i krystalickou esencí Čepova díla a osobnosti (scénář Jitka Bednářová a Mojmír Trávníček). Listopad roku 2000 přináší premiéru inscenace I řekl Bůh, tzv. koncertu pro vypravěče a bicí nástroje z příběhů Starého zákona, jaro ve stejné divadelní sezoně pak v rychlém sledu Sen směšného člověka, fantaskní příběh podle F. M. Dostojevského, a scénický actus na básnickou meditaci Bedřicha Bridela „Co Bůh? Člověk?“ s titulem V tomto světle se zatmívám. V sezoně 2001/2002 přichází na scénu dramatizace novely Boží duha Jaroslava Durycha, která v neméně zdařilé televizní adaptaci byla již dvakrát uvedena na programu ČT2, a Tolstého Smrt Ivana Iljiče. Následuje zalidněnější inscenace Sofoklova Krále Oidipa, poté se divadlo vrací ke komornějšímu tvaru jevištní adaptací Zeyerovy novely Dům U tonoucí hvězdy, v níž se hlavní pozornost přenáší k dramatickému příběhu a střetu dvou rozdílných mužských postav (v podání L. Lakomého a I. Bareše). Mezi pořady z poezie Czeslawa Milosze a hříček z textů zenových říkadel, přísloví a povídek vstupuje na sklonku roku 2003 klasické dílo světového dramatu - Calderónův Život je sen. Divadlo začíná také pravidelně hostovat ve Studiu pražského Švandova divadla, jehož prostor nejlépe odpovídá domácí sklepní scéně.
Tematika uvedených titulů by se dala jednoduše shrnout do několika slov: člověk tváří v tvář smrti a svému osudu, člověk na cestě za naplněním života. V kolika podobách je však možné toto téma objevit a znovuzpřítomnit, o tom svědčí inscenace Divadla u stolu. Ať už je to sugestivní výkon I. Bareše v monodramatu Sen směšného člověka (derniéra letos v červnu), jímž navázal na své někdejší role v Dostojevského dramatizacích, nebo nepatetické a přesně rozumově a citově vyvažované herectví L. Lakomého a E. Lehotské v Boží duze. V prvně jmenovaném představení hraje významnou roli světelná metaforika, vytvářející z vyprávění hlavního protagonisty, v němž se prolínají realita a sen, rozhodnutí k sebevraždě a pobyt na šťastné planetě, mysteriózní zážitek. Očistné vyznění Durychovy prózy umocňuje zejména střídmost všech složek inscenovaného příběhu. Setkání dvou poznamenaných lidí, stárnoucího muže a mladé ženy, v pusté krajině německého pohraničí ústí v odpuštění a naději. Téma člověka spějícího neodvratně ke svému osudu přináší v nejčistší formě dramaticky koncentrovaná a dynamická inscenace Sofoklova Krále Oidipa v překladu Jiřího Gruši a Karla Krause, doplněná převody Jana Skácela i Matyáše Havrdy a Petra Borkovce. Opět silné představení s nevšedními výkony I. Bareše (Oidipús), L. Lakomého (Teiresias), I. Valešové (Iokasté) a dalších.

Deset tisíc donkichotů
Na počátku roku 2005 se Divadlo u stolu stává třetím profesionálním souborem Centra experimentálního divadla a vstupuje tak do další etapy své činnosti. Zahajuje cyklus jednodenních výtvarných nebo sochařských výstav či komorních koncertů, pořádaných každý měsíc. Vedle montáže z textů Vladimíra Holana a Jana Zahradníčka s názvem Zdi ke 100. výročí narození obou básníků představuje nové divadelní inscenace: Tragickou historii o doktoru Faustovi podle Christophera Marlowa, úpravu rané aktovky Labutí píseň A. P. Čechova pod titulem Láhev je prázdná, zůstalo jen trošínku na dně (opět s výborným L. Lakomým v roli zestárlého herce Světlovidova), dramatizaci povídky I. B. Singera Tajbele a její démon (tentokrát v překladu a režii A. Přidala) a Máchův Máj v podobě scénické skladby. Na podzim letošního roku chystá DUS premiéru Shakespearova Macbetha a v pořadí již třetí několikadenní přehlídku svých inscenací, nazývanou Sklepení, s derniérami Boží duhy a Krále Oidipa.
Zdeněk Hořínek ve své recenzi Boží duhy mj. říká: „V době, kdy se oceňuje hlavně to, co lze spočítat, změřit a ohmatat, kdy prosperují lesklé efekty a vulgární exhibice, je namístě upozornit na počínání skupiny osamělých donkichotů, podnikajících hlubinné výpravy do tajemných končin lidské duše. Ostatně to byl právě brněnský Jiří Mahen, kdo na otázku, co potřebujeme, odpověděl: 10 000 donkichotů.“
Přestože nejnovější představení nezapřou tendenci otevírat se širšímu divadelnímu publiku a jejich tajemná spiritualita ztrácí na původní intenzitě, udržuje si Divadlo u stolu v kontextu českého divadla nadále výjimečné postavení. Nároční diváci i odborníci mohou doufat, že ze svého donkichotství nesleví.



obsah čísla 47 ročník 2006





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA