Mám štěstí na role velkých žen
Jana Nekolová  
SANQUIS č.67/2009, str. 32

Herečka a scenáristka Lucie Trmíková nepatří k mediálně známým tvářím. Rozhodně jí to nevadí. Na jevišti se ale cítí moc dobře. „Ráda působím na druhé. A ráda prostřednictvím divadla s druhými komunikuji.“ Na letošních Letních shakespearovských slavnostech hraje postavu žárlivé Adriany v Komedii omylů.
 
Nepochází z divadelní rodiny, na gymnáziu se spíše zajímala o literaturu a psychologii. Od základní školy však chodila do dramatického kroužku. Tam ji její učitelka přemlouvala, aby šla na konzervatoř. Rodiče jí to ale zakázali. „Jsem jim za to vděčná, ve čtrnácti člověk neví, čí je.“ Učitelka nicméně naléhala dál, a tak se Lucie Trmíková ve čtvrtém ročníku gymnázia rozhodla, že přece jen zkusí DAMU. „Věděla jsem, že spousta lidí dělá přijímačky několikrát, a trochu jsem spoléhala na to, že to nevyjde. Jenže mě přijali napoprvé.“ A tak vsadila na divadlo.

Herečka
Celou její hereckou kariéru provázejí role velkých silných žen. Jako by si ji samy vyhledávaly. Za roli Terezie z Lisieux v inscenaci Terezka obdržela Cenu Alfréda Radoka. Tato role byla jedinečná, malý zázrak, jak sama říká, ale už se k ní nechce vracet. Teď hraje v Divadle Na zábradlí postavu Blanche ve hře Pera Olova Enquista. „Blanche je srovnatelná s Terezkou silou a také mým stavem štěstí, když ji hraji.“ S obdobným zápalem ztvárnila také Janu z Arku. Ať už zkouší jakoukoli roli, snaží se jít vždy do hloubky, hledá si spoustu informací kolem. „Moc mě to baví a vlastně se tím i stále vzdělávám.“

Scenáristka
Od začátku byla v divadle zvyklá na velkou pracovní zátěž. Po narození prvního syna najednou měla pocit, že nic nedělá. „Vojta byl strašně hodné dítě, pořád spinkal, nebyla jsem taková ta ulítaná matka. Řekla jsem si, proč nezkusit scénář?“ Vybrala si román Françoise Mauriaka Pustina lásky a scénář pak poslala do televize. A opět to vyšlo. „Byl to pro mě vstup do neznáma, který vyšel, a mně se potvrdilo, že to zvládnu, že mě to baví a naplňuje.“
Právě nyní dokončila další scénář. Téma? Matka Tereza. Díky Tomáši Halíkovi se jí totiž dostala do rukou korespondence Matky Terezy. „Když jsem si ji pročetla, byla jsem ohromená – ona skoro celých padesát let svého života žila v obrovských vnitřních pochybách, v osamělosti a zoufalství, a nikdo to nevěděl. Nepochybovala o tom, co dělá, pochybovala o své víře.“
Jana z Arku, Matka Tereza – to jsou osobnosti jednoznačné. Lucie Trmíková ovšem vyrůstala v ateistické rodině a k víře se dostala až v dospělosti. „Byl to dar. Nebyla jsem nějaký osamělec, který hledá a pak nalezne, u mě je to spojené se setkáním s lidmi.“ Připravované představení o Matce Tereze prý bude překvapivé. Stejně jako Lucii Trmíkovou šokovala její korespondence, bude šokovat i pojetí inscenace. „Nebude to žádné hlazení a ubezpečování se v tom, jak krásně se žilo Matce Tereze.“
 

Lucie Trmíková
(*1969)
Vystudovala herectví na DAMU v Praze. Po studiu byla v angažmá Činoherního klubu, kde hrála Natašu ve Třech sestrách, Elektru v Orestovi či Marii v Lakomci. Poté působila v Divadle Komedie. Za roli svaté Terezie z Lisieux získala roku 1997 Cenu Alfréda Radoka.
Nedávno měla premiéru v Divadle Na zábradlí hra Pera Olova Enquista, kde hraje jednu z hlavních postav. Spolu s Davidem Prachařem vystupuje v originální performanci Neúplný sen.
Kromě hraní píše i scénáře. Nyní dokončuje dramatizaci povídky svého oblíbeného autora Jana Čepa pro Českou televizi a na podzim bude mít premiéru její hra o Matce Tereze. Spolupracuje s Českým rozhlasem, kde pravidelně vystupuje v kulturním pořadu Spektrum.


Divadelní manželství
Na první pohled je jasné, že Lucie Trmíková ráda experimentuje. Právě v tom se také výborně shoduje s režisérem Janem Nebeským, s nímž často spolupracuje. „S ním to vždycky znamená velkou otevřenost a odvahu pustit se do věcí, které nejsou prozkoumané.“ Je třeba hned dodat, že Jan Nebeský je i jejím životním partnerem. Neovlivňuje jejich vztah až příliš práce? „Ne, opravdu to nemá žádný negativní dopad na naše soužití, naopak, je úžasné, jak si rozumíme.“ Občas tak vznikají opravdu „rodinná“ představení: Lucie napíše scénář a hraje, Jan režíruje, a protože sám maluje, navrhne někdy i scénu. Spolu mají tři děti. Nejstarší Vojtěch do divadla chodí rád a chce zkusit i psát. Nejmladší Krystinka je ve druhé třídě, chodí do dramatického kroužku a divadlo také miluje.
Jen prostřední Josef jej nesnese. „Jednou jsem ho vzala na pohádku, ve které jsem i hrála, a on se po celou dobu ani jednou nepodíval na jeviště. Když jsem se ho po představení zeptala, jak se mu to líbilo, jenom zarputile zavrtěl hlavou: Nelíbilo!“

Nic není jisté
Ne vždy byl jejich život tak idylický, jak se teď může zdát: Lucie Trmíková a Jan Nebeský zažili chvíle, kdy jim opravdu nebylo veselo – to když ze dne na den ztratili veškeré jistoty. Divadelní profese bývá nestálá, a tak se po rozpadu divadelního souboru Komedie najednou oba ocitli na volné noze. Synové byli malí, Krystinka v kočárku. „Tehdy jsem měla opravdu strach. Bála jsem se, že to nezvládneme. Ale tohle období mě alespoň naučilo, že na tomto světě vlastně jistota neexistuje. Nic nemáte napořád.“

O Shakespearovi
Ačkoli většinou hraje vážné role, na shakespearovských slavnostech účinkuje v bláznivé Komedii omylů. Jaká je její Adriana, jejíž muž pije, chodí za ženskými a ona se ho všemožně snaží udržet? „Je to žena, která se bojí, že ji manžel už nechce. Jakou větší roli jako žena můžu vůbec mít? Je to věčné téma. Postava Adriany má úžasnou hloubku, dává velký prostor pro hraní.“
Shakespeare ji přitahuje i jako scenáristku. Momentálně se jedná o tom, že bude uvedeno její komorní představení Kabaret Shakespeare v rámci slavností. V něm po svém zpracovává jeho sonety a hlavně příběh, který se v nich podle ní rýsuje, milostný trojúhelník mezi Shakespearem, jeho milencem a jeho milenkou. „Sonety mě fascinují – s jakou lehkostí a zároveň vnitřní silou jsou napsány. A ten strach ze stáří a smrti! Zároveň je v nich i láska a naděje, která je osvobozující.“

Divadlo je výzva
Divadelní role i scénáře Lucie Trmíkové jistě patří k těm, jež lidem nabízejí řadu podnětů k zamyšlení. A co když si jde někdo do divadla jen odpočinout? „Tomu já neříkám divadlo. Divadlo je pro mě cesta do neznáma, výzva, provokace, a této výzvy se divák musí účastnit. Ne si sednout do ušáku a ‚bavte mě‘. To se mnou nesouvisí, to nechápu.“


foto: Ondřej Petrlík

Celý článek ve formátu pdf naleznete zde.



obsah čísla 67 ročník 2009





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA