Rozhovor Jiří Wald: Radost je základem přežití
Irena Jirků  
SANQUIS č.45/2006, str. 13

Společně se svou ženou Radanou před několika lety vymyslel projekt Uměním ke svobodě. V rámci něho každý rok pořádají pro děti ze dvou českých dětských domovů umělecké dílny v jižní Francii.

Činí tak neokázale, bez masivní publicity a nároků na aplaus.
Stejně neokázale, ale zato systematicky vydávají také už několik let v nakladatelství Wald Press knížky, které by běžné nakladatele z důvodů tržních ani nenapadlo zařadit do svého plánu. V poslední době tak světlo světa spatřilo i nové, výpravné vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského.
Jiří a Radana Waldovi jsou také autory scénáře a duší projektu Pampaedia, který bude mít světovou premiéru na konci června v Paříži.
Komenský žil na přelomu 16. a 17. století. Není to pro nás přece jen už trochu stará nota?
Na přelomu 16. a 17. století se lidstvo, respektive lidské poznávání světa octlo na významném rozcestí. Tehdy proti sobě stály dva vyhraněné názory. Jeden byl reprezentován Baconem a Descartesem, a právě jejich zásady byly později přijaty a vytyčily cestu rozvoji moderní přírodovědy. Cestu, která vylučovala vše, co nepatří do světa smyslové skutečnosti. Proti nim názorově stál Komenský, který věřil, že lidské myšlení je s to obsáhnout veškeré jsoucno včetně nadsmyslového a že člověk navíc potřebuje „pansofii“, poznání všeho, i k tomu, aby lépe porozuměl sám sobě. Tedy více než 300 let máme za sebou na téhle úspěšné cestě. Teď se však zdá, že jsme se ocitli opět na jisté křižovatce. Možná, že je pravý čas na to, zamyslet se nad obsahem rozsáhlého Komenského díla, s obdivem si připomenout jeho pozoruhodný heroický zápas a uvědomit si, že jeho odkaz si zaslouží pokračovat, i když pozměněným způsobem. Rozhodně to však není tak, že bychom se jako by vraceli k něčemu, co je přežité. Už jen proto, že Komenského myšlenky se tehdy vlastně nevžily. Nemohou být dnes tedy ani přežité.

Ony byly v podstatě zapomenuty.
Ale neztratily se, jsou použitelné. Když čteme například Labyrint světa a ráj srdce, který byl dokončen v roce 1623, je až neuvěřitelné, jak vlastně vše, co Komenský popisuje, je aktuální. Všem těm soudcům, politikům, novinářům a učitelům by stačilo jen se převléct, jinak ostříhat a učesat - a jsou to titíž lidé, které potkáváme dnes. To dílo je a bylo nadčasové, postihlo člověka v jeho podstatě. A ta se staletími nemění.

Myslíte, že dokáže oslovit i mladé lidi?
Myslím, že je může oslovit při hledání smyslu života. To je asi v této epoše klíčová otázka, silnější tím víc, čím je západní společnost materiálně bohatší. Komenský může ovlivnit zejména rodiče, tedy nejprve dospělé, aby se určitým způsobem o děti starali, aby je určitým způsobem vychovávali. Dává k tomu nádhernou metodiku: rozvíjejte u dětí tvůrčí schopnost. Ta je nejdůležitější, dnes je nejpotřebnější. V západní společnosti stále přibývá lidí, kteří ztratili kreativitu, jsou produktem mediálního světa. Rodiče na ně zpravidla mají málo času, škola se musí také řídit určitými standardy, protože jinak by bylo školství velmi těžko takzvaně ufinancovatelné, a výsledkem je, že do života potom přichází daleko více lidí, kteří jsou odvislí od diktátů druhých. Umějí poslouchat, ale ztratili kreativitu. A to je pro stav jejich duše, pro pocit radosti a štěstí ze života velmi špatné. Je to však špatné i pro celou společnost.

Takže vážně věříte, že si dospělí i děti zase začnou číst v Labyrintu světa a ráji srdce?
To je samozřejmě otázka. Předně Labyrint světa a ráj srdce tak, jak ho naše nakladatelství vydalo v původní, 400 let staré verzi, je pro naše děti už velmi těžko pochopitelný text. Jenže tím my nekončíme, ale vlastně začínáme. Labyrint budeme vydávat v dalších jazycích a tyto překlady jsou už moderní. Vycházejí z původní verze Komenského, jejich autory jsou excelentní lingvisté, kteří text převádějí na mimořádně vysoké úrovni do moderního jazyka - tedy do řeči dnešní mládeže. Časem jistě dojde i na moderní českou verzi... Ale než na ni dojde, je způsob, jak číst dnes česky Labyrint. Můžete ho totiž číst s dětmi a tak, jako když s nimi sedíte u televizní pohádky a vysvětlujete věci, které už nemohou znát. Co je královský hermelín, kdo nosil holínky a tak dále. Takhle jim můžete převyprávět i Labyrint. Že to obohatí vás i je, o tom nemůže být pochyb. Labyrint je pro malé i pro velké, v tom je jeho úžasná genialita. Pro ty velké, kteří mají už své životní zkušenosti, není jenom komickou metaforou, ale je hlubokou sondou do vlastní duše. A do určité míry také zklidňujícím nástrojem. Řada z nás má pořád představu, že dělá něco špatně, a nad tímhle textem si může uvědomit, že se člověk má na všechno, co dělá, dívat v určitých souvislostech. Mnohé věci, které se zdánlivě jeví jako negativní, jsou vlastně pozitivní... Jen mít ten odstup, ten nadhled, tu moudrost, jako měl Komenský.

Labyrint není první počin tohoto druhu, do něhož jste se společně se svou ženou a přáteli pustili.
Tenhle projekt začal před mnoha a mnoha lety, nápad jsme s manželkou nosili dlouho v hlavě, vlastně zrál tak, jak jsme vychovávali našich pět dětí. Určitou přípravnou etapou, která kulminovala v založení sdružení Audabiac, byl projekt Uměním ke svobodě. V něm už nám šlo právě o rozvíjení tvůrčích schopností a představivosti v duchu zásad Komenského u dětí, které žijí bez rodičů. Pokusili jsme se zformulovat program, který by mohl dětem z ústavů pomoci prostřednictvím umění rozvíjet fantazii - v uměleckých dílnách, které se konají každé prázdniny na středověké tvrzi ve Francii. Dva dětské domovy tady pravidelně tráví léto a děti tvoří společně po boku špičkových českých malířů, filmařů, divadelníků a dalších kumštýřů. Je to škola hrou. Úžasná. A vzájemně silně obohacující.

Proč padla volba zrovna na děti z ústavů?
Protože jsou zranitelnější, slabší, nemají zázemí jako naše děti, nemají tedy ani šanci rozvíjet své tvůrčí schopnosti a nemají také možnost se bránit negativním vlivům svého okolí. V České republice žije v ústavních zařízeních zhruba 22 tisíc dětí, což je strašné číslo. Představte si, že podle posledního průzkumu se také zhruba 70 procent bezdomovců rekrutuje právě z dětí z ústavů. Když se podíváme do statistiky kriminality, prostituce, dealerství drog a dáme to do souvislosti s těmito dětmi, zase docházíme k otřesným číslům. Je jasné, že se všichni k tomuto problému už musíme postavit čelem, musíme něco udělat, nějak pomoci, a právě Komenský nám může být vodítkem. Nabízí řadu řešení. Samozřejmě, nedá se čekat, že práce s dětmi hned přinese nám všem ovoce, je to běh na dlouhou trať, ale určitě se ovoce dočkáme! Když třeba děti tráví každé léto v našich uměleckých dílnách, společně s uměním se jim pod kůži dostává i řada dalších dobrých zásad, principů. Je to nenápadný, pomalý proces, ale já věřím, že velmi účinný. A pak, když dojde na krizový moment a to dítě musí zaujmout nějaký zásadní postoj, se to všechno zúročí. Nebude jednat zkratkovitě, bude schopno si vytvořit analytický pohled na problém, nepůjde tzv. přímočaře k cíli, protože si uvědomí, že taková cesta nemusí být nejšťastnější.

Už slyším skeptiky, zvláště pak zastánce ústavní výchovy, jak se pochybovačně smějí. Jak může umění zabránit zloději, aby kradl?
Těm skeptikům to nevysvětlím, ale vám se to pokusím nastínit v praxi. Představte si, že děti na Audabiaku nacvičují divadelní hru. Každé z nich se musí na začátku pobytu svobodně rozhodnout, jestli si vybere malování, anebo jestli třeba bude patřit právě do party, která bude tři týdny zkoušet divadelní hru. A když se pro to rozhodne, nastává etapa dřiny - stejně jako v životě. Dítě, malý herec, si třeba kvůli zkoušce musí odřeknout tu výlet k řece, tu jízdu na kánoích nebo cestu k moři... Po večerech se učí texty, zkouší kostýmy, zatímco ostatní hrají fotbal. Je to tedy kus „dřiny“, je to kus odříkání. Ale na konci téhle cesty přijde ten velký večer. Do tvrze zavítají desítky, někdy i stovky lidí a ty pak všechny herce odmění hromovým aplausem. Večer pokračuje na improvizované party, všichni mluví i o tom divadle, o té krásné práci! To vše se hluboce vrývá do duše dítěte, dítě vychutnává uspokojení ze své práce. Je šťastné. Je to neobyčejná slast, je na úplně jiné úrovni než jako radost z ukradené věci. To by mu sice přineslo okamžitý efekt, bez jakéhokoliv odříkání, ale také bez oné úžasné radosti. Když samozřejmě pominu, že by z krádeže dříve nebo později plynul jedině tak kriminál. Myslím, že dítě, které projde takovými dny absolutní radosti na Audabiaku, vidí svět i život už trochu jinak. Ale hlavně se učí nacházet více variant při řešení určitých situací. To právě člověk bez tvůrčí fantazie nedovede.

Škola hrou, výchova vlastním příkladem... Co ještě si berete z Komenského?
Železo se má kout, dokud je žhavé! Víte, že je to přísloví, které patří Komenskému?
Ne? Také jsem to nevěděl, samozřejmě. Některé souvislosti vám dojdou až po letech, když si právě vezmete do ruky tu správnou knížku. Zásadou o železe, které je třeba kout žhavé, se vždycky řídili všichni moji blízcí a také ji naplňovali. Pocházím z rodiny chemiků - metalurgů, takže ta zásada jim byla o to víc blízká. Víte, co je vlastně její podstatou? Jde o osobní štěstí. Jsou lidé, kteří si stěžují, že nemají štěstí, že jim v životě nic nejde, ale přitom, kdyby se skutečně podívali na to, jakým způsobem určité věci pojednávají, přijdou na to, že vlastně často buší do zcela vychladlého železa. Asi moc dlouho váhali a štěstí uteklo. Rozeznat ten správný kus kovu a vhodnou dobu k jeho opracování - o je, oč tu běží. I to však potřebuje mít rozvinutou představivost.
Vy teď kujete projekt Pampaedia. Čeká vás vernisáž v Paříži, pak Praha, příští rok Toronto...
Pampaedia, tak se jmenuje jedna z kapitol základního Komenského díla Obecná porada o nápravě věcí lidských. Je to jedna z velmi podstatných částí onoho textu, jejímž základem je myšlenka o všeobecném zušlechťování myslí. Chceme v rámci našeho projektu také zušlechťovat lidskou mysl, a tak jsme se rozhodli vydat Labyrint světa a ráj srdce hned v několika cizích jazycích a šířit tak Komenského myšlenky po světě. Pochopitelně, hledali jsme nějaký magnet, něco, co strhne, zaujme na první pohled. Bylo nám jasné, že když přijdeme do Číny, Japonska, Tuniska, Německa nebo Francie s knihou starou skoro 400 let, setkáme se s pochybami nebo i nedůvěrou. Řekli jsme si, že musíme Komenského prezentovat zprostředkovaně a zábavně. Hledali jsme proto mezi umělci takové, kteří jsou schopni interaktivního umění. Právě ono dovede získat lidi i na začátku 21. století a v duchu Komenského přitom vede k rozvoji fantazie a kreativity. Samozřejmě, nemohli jsme tedy minout Petra Nikla a umělce, se kterými spolupracoval na podobných interaktivních projektech v minulosti. Viděl jsem jeho výstavu v Rudolfinu, byl jsem informován o úspěchu jeho interaktivní expozice v Japonsku. Pozvali jsme ho později do Audabiaku a jeho instrumentální expozici, která původně stále v Marseille na skalním útesu, jsme sem pak také převezli. Ty úžasné, pohádkové instrumenty stály na poli vedle tvrze a já jsme měl možnost každý den vidět všech těch čtyřicet dětí, pak také své přátele i lidi chodící okolo. Brali do rukou paličky, hráli na ty zvláštní nástroje... Kdykoliv jsem tak učinil sám, nemohl jsem se také odtrhnout. Všechny nás ta hra okouzlila, vtáhla, nepustila nás. To byl jednoznačný důkaz, že tvorba Petra Nikla je ten správný magnet. Tímto způsobem budeme moci dovést lidi z celého světa také ke Komenskému.

První zkoušku podstoupíte v Paříži. Co vlastně pro Francouze všechno připravujete?
Celý projekt je rozvržen na 18 let. Světová premiéra se koná v Českém kulturním centru v Paříži, kde bude na konci června otevřena expozice Petra Nikla a dalších umělců. Je to takové velké herní pole, obrovské nafukovací srdce připomínající labyrint a v něm instrumentarium, na němž si mohou návštěvníci hrát. Jsou tam vodní varhany, zvony, mechanický orloj, čili všechno, co Čechy po staletí proslavovalo a je typické pro naši vynalézavost. Do instrumentaria si zájemci mohou buď koupit vstupenku za 3 euro, anebo za 10 eur jim bude vstupenkou kniha - francouzský překlad Labyrintu světa a ráje srdce. Po celé léto bude tato expozice zdarma otevřena pro všechny děti, které musely zůstat v Paříži a setrvávají v prázdninových družinách. Dále jsme se rozhodli, že s pomocí partnerů projektu v této první fázi darujeme všem školním knihovnám, které v Paříži jsou, jednu knihu Komenského Labyrintu. Ta bude vybavena vloženou přílohou, v níž bude návod k celosvětové hře. Tu vypracovali naši přední komeniologové, takže jde o vědomostní soutěž. Kdo ji vyhraje, dostane za odměnu pobyt v České republice, kde navštíví Prahu a tamní muzeum Komenského, vydá se také do jeho rodiště - do Uherského Brodu. Seznámí se tedy nejen s Komenským, ale i s naší zemí, kulturou. Tahle odměna bude čekat i na všechny další děti, studenty a pedagogy - ať půjde o Francii, Čínu nebo Tunisko.

V každé zemi chcete vydat Labyrint. Budete také po světě stěhovat ono velké srdce s instrumentariem?
Jistě. A také v každé zemi vydáme Labyrint světa a ráj srdce v národní řeči a s ilustracemi jiného výtvarníka. Bude zajímavé, jak se čínský výtvarník vypořádá s textem Komenského, nemyslíte? V rámci knihy dojde často k setkání dvou zcela odlišných kultur - čímž se naplní další z jeho myšlenek. Zní to možná nadneseně, ale v praxi to tak skutečně bude. Oslovíme několik čínských výtvarníků, dáme jim překlad knihy do čínštiny a oni budou mít třeba rok na to, aby nabídli své náměty, své výtvarné pojetí. To je setkávání kultur v praxi a vzájemné ovlivňování, poznávání, výchova. Když se mě tedy novináři dnes ptají, co jsme si to vymysleli za projekt, odpovídám: je to vzdělávací a kulturní projekt. Projekt v duchu myšlenek J. A. Komenského.

Jak často a kde všude bude expozice otevřena?
Projekt bude putovat napříč všemi zeměmi světa, nejméně dvakrát, možná třikrát bude někde každý rok vystaven. Pro příští rok je již definitivně naplánována Kanada - Ottava a Toronto. Na podzim se výstava vrátí do Evropy, proběhne prezentace v Itálii, a sice ve Florencii a v Římě. A tak to půjde až do toho roku 2023, kdy na počest 400. výročí dokončení Labyrintu světa a ráje srdce celý projekt vyvrcholí v Naardenu, kde je Komenský pohřben.

Nezbývá než se zeptat, kdo celý projekt financuje.
Nejprve ho finančně zabezpečilo naše nakladatelství Wald Press, a to tak, že jsme si půjčili pět milionů korun, což je minimální částka, kterou potřebujeme na rozjezd ve Francii. Díky tomu, že se dala dohromady parta nadšenců, neuvěřitelných lidí okolo Petra Nikla, to ale stačí, protože jsme si všichni řekli, že začátek bude bez nároků na honoráře. Projekt by neměl bez nadšení všech lidí šanci.

Pomáhá nějak stát?
Stát v tuto chvíli finančně nepomáhá, ale upřímně řečeno, ani jsme o jeho pomoc nežádali. O granty se žádá vždycky rok dopředu a my jsme celý projekt dali dohromady vlastně v posledních šesti měsících. Pro příští rok, pro expozici v Kanadě a v Itálii, bude o podporu žádat za nás Pedagogické muzeum, respektive Unie Comenius, a samozřejmě doufáme, že uspějí. Teď nás však již stát podporuje nepřímo - spolupracujeme s ministerstvy zahraničí a školství. Česká kulturní centra se stala klíčovým partnerem projektu, Český rozhlas se stal mediálním partnerem, jistě se zapojí i Česká televize, písemně nás podpořila ministryně školství. Ohromný ohlas vyvolal projekt ve Francii a v celé Evropské unii, kde hledáme další partnery, a naše úsilí se setkává s pochopením. Důkazem je i to, že ve Francii projekt zaštítil Ján Figel’, evropský komisař pro školství, vzdělávání, kulturu a multilingvismus, Gilles de Robien, francouzský ministr školství, a konečně i Pavel Fischer, český velvyslanec ve Francii. Všichni tři pánové také napsali předmluvy do francouzského vydání knihy. O osud tohoto projektu se skutečně nebojím. Vyžaduje samozřejmě partnerství silných institucí, které mají zájem posílit na evropském trhu své dobré jméno. Stejně tak budeme hledat příznivce v USA, Kanadě, Číně, Japonsku, Indii i v afrických zemích. Víte, čím víc o tom všem přemýšlím a podnikám ve prospěch tohoto projektu, uvědomuji si sílu Komenského myšlenek. Vždyť u tohoto vzdělávacího a kulturního podniku se schází tolik lidí - různých profesí, zaměření, přesvědčení i jazyků. Nesešli by se, kdyby nebylo Komenského.

A také lidí, které napadlo se jeho dílem v této době zase zabývat, a těch, kteří poskytují ty potřebné miliony. Kdo vy vlastně jste? Novodobý mecenáš?
Ne, absolutně ne! To slovo nesnáším. Bytostně!

Ale já to vůbec nemyslím pejorativně.
Ne, odmítám se považovat za mecenáše.

Tak kdo jste? Platíte dětem z ústavů prázdniny ve Francii, vydáváte knížky, podporujete umělce...
Předně - nevymýšlím to a nerealizuji sám, ale vždy se svou ženou Radanou. Nebýt jí, tak žádný z těch projektů by nebyl. Děláme spolu všechno. Jsme spolu od úvodních rozhovorů až po konečné naplnění. Kdo jsme? Myslím, že jsme lidé, kteří si uvědomují, že žijeme v západní společnosti, která potřebuje pomoc. Ne, snad bych to ani nenazýval pomocí, ale jistým aktivním podílem na řešení problémů. Cítíme se prostě být odpovědní za věci veřejné a chceme se na nich podílet. V duchu Komenského slov: „Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče.“ Přitom se řídíme prostým pravidlem: snažíme se nedělat v životě nikdy věci, které nechceme, aby nám činili druzí, a naopak se snažíme chovat tak, jak bychom si přáli, aby se chovalo k nám naše vnější okolí. Vlastně si s těmi všemi projekty děláme radost.

To jste šťastní lidé.
A žádní mecenáši! To slovo myslím je už přežité. Dneska není mnoho lidí, kteří by byli schopni vzít milion a prostě ho darovat na podporu umění či vědy tak, jak to dělal ve starém Římě osvícený boháč Maecenata. Podniků, které mají takové zisky, že se mohou projevit jako mecenáši, respektive sponzoři, není mnoho. Darovat lze totiž pouze ze zisku. Jinak je to většinou o schopnosti skloubit to, co člověk nebo podnik může nebo - lépe řečeno - musí dělat, s tím, co přináší pozitivní efekt i jeho okolí, a pak vybudit pozitivní reakci, která přinese výsledek. Dnes se tomu říká celosvětově společenská odpovědnost firem. Ano, na tohle jsem možná expert. Dokážu nastavit parametry a faktory tak, aby společně vytvořily ten správný efekt. A kdo se přidá, nedopadne hůře, než kdyby dělal tu věc sám. V tom je krása a síla synergie. Naše projekty jsou vlastně umělecká díla. Nemůžete se tedy ptát, jestli se považuji za mecenáše. Nebo byste snad stejnou otázku položila malíři, když začíná nové plátno?

Nepoložila, jistě. Jenže potíž s vámi je v tom, že si děláte radost, vytváříte své „umělecké dílo“ a přitom podporujete řadu lidí okolo.
Stejně bych to nenazýval mecenášstvím. Proč? Protože v tomhle zrovna vidím já smysl svého života. Vlastně nedělám nic jiného, než vymýšlím nové projekty a hledám pro jejich realizaci finanční zdroje. Na začátku je nápad, ještě bez jasného cíle, nic není naplánované, nic spočítané. Jen ta myšlenka a intuice. Ano, jako když začínáte nový obraz, jako když jde o novou sochu. Malíř zvolí první barvu, ale pak se to časem vše změní, vyvíjí. I ten projekt projde vývojem, nikdy není uzavřený. Krása projektování takovýchto aktivit je v tom, že je to neustále živý proces. Buď ho v sobě cítíte, a pak neočekáváte nic - ani úspěch, ani zisk, jen tu radost z práce. Radost je základem přežití. Každý život je vlastně nesmírně dramatický, často nesmírně smutný, a kdybychom v sobě nenalézali možnost kompenzovat to všechno trápení právě radostí, tím pocitem smysluplnosti, už by lidstvo snad nebylo. Alespoň já bych určitě nepřežil.

Ptala se Irena Jirků
Foto: Radka Dubanská,
Petr Matyáš a Petr Šolar

 



obsah čísla 45 ročník 2006





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA