| Kdo je opilý spánkem? |
|
Pavel Kočička |
| SANQUIS č.70/2009, str. 73 |
Ve spánkové laboratoři mají k dispozici přístroje, kterými se dívají lidem do hlavy. Doslova. S matematickou přesností zachytí čas, kdy se nemocnému něco zdálo. Co přesně? To nevědí, i když...? Prof. MUDr. Soňa Nevšímalová, DrSc. a prof. MUDr. Karel Šonka, DrSc. stojí v čele Centra pro poruchy spánku a bdění při Neurologické klinice 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. A o spánku vědí hodně.
|
|
|
Lidé se dělí na sovy a skřivany. Do které skupiny byste se zařadili vy sami?
Karel Šonka: Já jsem sova, jsem schopen pracovat spíše večer. Jako studentovi mi bylo líto dalšího dne, kdy jsem dlouho spal. Teď už spím uměřeně, ale ráno mám stále pomalé rozjezdy.
Soňa Nevšímalová: Já jsem spíš skřivan, vždy jsem byla schopná ráno brzo vstát. Ale s léty se ten rozdíl stírá.
Já jsem taky začínal jako sova a dnes vstávám víceméně „normálně“. Kolik hodin má vlastně spát zdravý člověk?
K. Šonka: U nás na toto téma žádné studie neproběhly, ale obecně a z různých studií ve světě se soudí, že je to asi sedm až osm a půl hodiny.
Honoré de Balzac údajně skoro nepotřeboval spát, psal své romány výhradně v noci. O Napoleonovi se traduje, že spal jenom čtyři hodiny denně...
S. Nevšímalová: Je pravda, že Napoleon si rozkouskoval noc a spal jenom tři a půl hodiny, ale pak si to nahrazoval dvacetiminutovými denními spánky a spal třeba ještě čtyřikrát během dne. Takový režim stejně nemůžu doporučit. Jednou jsem se zúčastnila studie se spánkovou deprivací v Kanadě. Testovaní lidé spali naprosté minimum – po dobu deseti dnů dvě až tři hodiny denně – a nakonec z nich byly úplné „mátohy“ trpící spánkovou opilostí. Nakonec pokus dokončily pouze ženy lékařů, kteří pokus iniciovali. Ostatní nevydrželi a ze studie museli být vyřazeni.
|
|
|
Zmínila jste termín spánková opilost. Co to znamená?
S. Nevšímalová: Když vás někdo vzbudí ve tři ráno z tvrdého spánku, jste chvíli dezorientovaný. To je celkem normální, protože to trvá pár vteřin. Ale lidé s hypersomnií, extrémní spavostí, mají spánkovou opilost třeba půl hodiny. Spánková opilost se tomu říká, protože to připomíná stav normální opilosti. Pacienti trpí špatnou rovnováhou, mají porušenou jemnou motoriku a nemohou se na nic soustředit.
K. Šonka: Teď tu třeba máme mladou pacientku, která by nejraději spala každý den do čtyř odpoledne. Když se ráno vzbudí, cestou na toaletu do všeho naráží a v koupelně je schopná si dát na zubní kartáček krém na holení svého partnera. Pro takové lidi je to velký handicap do života. Poruchy spánku jsou poměrně „nová“ nemoc. Kdy se jimi vlastně začala medicína seriózně zabývat? K. Šonka: Souvisí to s tím, jak se medicína začala zabývat méně akutními poruchami. Před sto lety byly hlavním zájmem medicíny infekční choroby. Teď, když je medicína vyspělejší, se věnujeme ve větším detailu chronickým, život sice nezkracujícím, ale přitom jej ztěžujícím obtížím.
S. Nevšímalová: Poruchy spánku tady s námi pravděpodobně byly odjakživa. Jednu popsal například Charles Dickens v roce 1836, a proto se jí říká Pickwickovský syndrom podle postavy z jeho slavné knihy. Už v sedmnáctém století byl popsán syndrom neklidných nohou. A jistě by se našly i starší zmínky. Důležité však je, že nejprve přišel rozvoj diagnostických metod a teprve poté se objevily první klasifikace spánku, což bylo v šedesátých letech dvacátého století.
Předpokládám, že nejčastější poruchou bude nespavost. Dříve nebo později ji zažije snad každý, ne?
K. Šonka: Přesně tak, nejčastější poruchou spánku je nespavost neboli insomnie, s ní se setká až třetina populace. Insomnii většinou zvládne vyléčit praktický lékař. S. Nevšímalová: U nás se spíše zaměřujeme na diferenciální diagnostiku nespavosti, když existuje podezření, že je součástí jiného onemocnění. Kdybychom se věnovali všem pacientů trpícím nespavostí, na ostatní poruchy spánku by již kapacita našeho centra nestačila. Naopak tady máme velkou skupinu pacientů, kteří spí až příliš. Spavost – jak vychází z historických pramenů kliniky – byla doménou zakladatele české spánkové medicíny, docenta Rotha. Do této skupiny patří pacienti s narkolepsií, idiopatickou hypersomnií a v současné době také se spánkovou apnoí.
Všichni víme, jaké to je, když nám problémy nedají spát. To je asi celkem normální. Jak poznám, kdy už mám jít se svou nespavostí k lékaři?
K. Šonka: Normální to přestává být, když problém pominul a vy stále špatně spíte.
S. Nevšímalová: Také nezapomínejte, že insomnie je nemoc čistě subjektivního vnímání. Někteří lidé jsou považováni za insomniaky, spí čtyři hodiny, přitom jim to nevadí a přes den jsou fit. Problém je, když vám nedostatek spánku vadí v běžném životě.
|
|
|
Je možné, aby někdo vydržel nespat dlouhé týdny, měsíce, roky? Možná jste také četli román Dům spánku, kde jeden z pacientů nespal několik let.
S. Nevšímalová: To je trochu nadsazené, nikdo nevydrží nespat víc než pár dní. Ale existuje spánková „mispercepce“, nedokonalé vnímání spánku. Takoví lidé mají lehčí spánek nebo se častěji probouzejí a přitom nadhodnocují dobu, kdy jsou bdělí.
K. Šonka: Měl jsem jednoho pacienta s extrémní mispercepcí spánku, trpěl pocitem, že nespí vůbec, což byl omyl. Ve skutečnosti takoví pacienti spí, ale při probuzení jsou okamžitě bdělí – během vteřiny. A pak vám ten člověk řekne: „Já jsem nespal.“ Přitom podle polysomnografie jasně vidíme, že skutečně spal.
Ve stejné knize vystupuje také narkoleptička, tedy žena trpící chronickou spavostí, která nedokázala rozlišit sny od skutečnosti. To se taky stává?
S. Nevšímalová: Narkoleptici mají neuvěřitelně živé sny. Kromě toho často trpí hypnagogickými halucinacemi, které mohou být zrakové, sluchové i dotykové. Sny jsou velice bizarní, pacientům se do nich často promítají zemřelí příbuzní nebo příbuzní v nepříjemných situacích, ve kterých by je ani nechtěli vidět. Při živých hypnagogických halucinacích je někdy obtížné rozlišit narkolepsii od dalších nemocí, například schizofrenie. Obě nemoci jsou biologicky vývojová onemocnění.
|
|
 | | Pacientovi v laboratoři se sleduje EEG, svalové napětí, EKG a další parametry a přes kameru jej pozoruje vyškolený pracovník |
|
|
Říká se, že sny se nám zdají pouze v takzvané fázi REM, zatímco v hlubší non- REM fázi se nám nic nezdá. Je to tak?
S. Nevšímalová: Kdysi jsme dělali studii, kdy jsme pacienty s narkolepsií budili v REM i non -REM spánku. Přibližně čtyřicet procent z nich mělo sny i v non- REM fázi, byly to ale spíše útržky myšlenek, takové vágní sny. Pravé barevné živé sny jsou opravdu vázané na REM spánek.
Za velmi barvité sny se považují noční můry, které trápí hlavně děti. Máme se jich bát?
S. Nevšímalová: Noční můry zažívá téměř polovina dětí a berou se ještě jako norma. Uvádí se, že jsou častější u děvčat, protože mají větší fantazii. Typicky trápí děti kolem čtyř let a později odeznívají.
Já sama jsem měla opakované sny, že mě honí čarodějnice v ohromných botách a skáče za mnou ze skály na skálu. Jako dítě jsem se až bála chodit spát, že mě budou strašidelné sny zase pronásledovat.
K. Šonka: Já měl takovou spíše kuriózní noční můru, že do našeho domu vstupoval nekonečný proud kominíků a já přes ně nemohl projít. Psychologové by to asi vysvětlili jako nějakou tíseň.
Kromě noční můry existuje také noční děs. Jaký je mezi nimi rozdíl?
S. Nevšímalová: Noční děs probíhá v non-REM spánku, což znamená, že jím postižené děti nemají po probuzení vzpomínku na sen, jsou téměř neprobuditelné z křiku a pláče a často mají vyděšený výraz v obličeji nebo i „husí“ kůži. Noční děs probíhá zpravidla v první třetině noci, kdežto noční můra v ranních hodinách, kdy je více „snového“ REM spánku.
Poslední dobou se objevují studie o ekonomických důsledcích poruch spánku. Jak se dá vyčíslit spánek?
K. Šonka: Na konci osmdesátých let skupina specialistů na poruchy spánku v USA prosadila výzkumný projekt, který měl za cíl vyčíslit, kolik poruchy spánku stojí. Tenkrát se sečetly náklady za léčení, ale také za výpadky ekonomiky nebo absence v práci. A na začátku devadesátých let minulého století jim vyšla částka sto miliard dolarů. Podle této studie je velkým problémem průmyslová nehodovost. Mnoho nehod souvisejících se spánkem mají lidé ve směnném režimu. Takových je v Evropské unii asi čtvrtina, i když podle studie se za směnný provoz bere i to, když začínáte pracovat v šest.
Mnoho zaměstnanců nejen ve směnných provozech by si jistě rádo po obědě „schruplo“, podobně jako se to děje v zemích jižní Evropy. Co na to medicína?
S. Nevšímalová: O tom se vede diskuze, jestli jsou polední spánky škodlivé, nebo naopak ovlivňují příznivě naši kondici. Celá řada studií ukazuje, že po odpoledním dvacetiminutovém spánku se zvýší výkonnost, ukazují to psychometrické testy. K. Šonka: Ale v Česku chce většina zaměstnanců brzo přijít do práce a zase co nejdříve odejít.
Vaše laboratoř má v názvu označení „pro poruchy spánku a bdění“. Proč je tam to bdění? K. Šonka:
Naše hlavní odborné a výzkumné zaměření je narkolepsie, s bděním mají ale problémy také pacienti s idiopatickou hypersomnií neboli s poruchami nočního spánku, jako v případě spánkové apnoe.
Jací pacienti se dostanou do spánkové laboratoře a jak probíhají vyšetření?
K. Šonka: Ne každý pacient je kandidát pro návštěvu laboratoře. Klinickým vyšetřením vybereme ty pacienty, kteří jsou na laboratorní vyšetření vhodní, nebo ty, u nichž usoudíme, že je vyšetření nutné. Nejdůležitější je pak pohovor s pacientem, anamnéza. Polysomnografie ve spánkové laboratoři je druhý stupeň, potvrzení diagnózy. Zjednodušeně řečeno, necháme pacienta spát přes noc ve speciální místnosti, kde je napojený na přístroje a je nepřetržitě sledován kamerou. Vše se zaznamená do počítače a druhý den vyhodnotí.
Vašimi přístroji se díváte lidem „do hlavy“. Co všechno můžete zjistit?
K. Šonka: Každá nemoc má svá kritéria a my podle vyšetření zpravidla můžeme diagnózu potvrdit nebo vyvrátit. Samozřejmě nevíme, co kdy která buňka v mozku dělá, k tomu ale vyšetření ve spánkové laboratoři neslouží.
S. Nevšímalová: Neboli víme, že se pacientovi něco zdá, ale nevíme co. I když na jednom kongresu jsem slyšela historku, že pacientka měla ve spánku čtyři rychlé pohyby očí, a když ji lékař vzbudil a ptal se, co se jí zdálo, řekla, že běžela po schodech. „A kolik těch schodů bylo?“ zjišťoval lékař. „Čtyři...“
|
|
Prof. MUDr. Karel Šonka, DrSc. (*1957)
Již od promoce působí na Neurologické klinice 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze postupně téměř ve všech zdravotnických a školských funkcích. Je předsedou České společnosti pro výzkum spánku a spánkovou medicínu a místopředsedou České neurologické společnosti JEP.
|
|
|
|
Prof. MUDr. Soňa Nevšímalová, DrSc. (*1940)
Působí na Neurologické klinice 1. LF UK a VFN v Praze, je autorkou mnoha knižních monografií a článků, z nichž řada byla publikována v prestižních zahraničních časopisech. Je členkou evropských a světových společností zaměřených nejen na výzkum spánku a spánkovou medicínu, ale i na dětskou neurologii. Získala Cenu Americké neurologické akademie. Dlouhodobě spolupracuje s Centrem pro narkolepsii při Stanfordově univerzitě v USA, v současné době je řešitelkou evropského projektu zaměřeného na narkolepsii. Organizačně zajišťovala v Praze evropské i světové kongresy s tematikou dětské neurologie, neurofyziologie a spánkové medicíny.
|
|
Foto: Ondřej Petrlík a archiv
Celý článek ve formátu pdf naleznete zde.
|
|
|
 |
obsah čísla 70 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
