| Ideály a iluze, Rozjímání o ideálu s Ferlinghettim |
|
Lenka Procházková
Aleš Pejchal |
| SANQUIS č.71/2009, str. 30 |
Lenka Procházková
Ideály a iluze
S ideály je to jako se zuby. Nenarodíme se s nimi, ale postupně nám dorůstají. A my k nim. V ideálním případě. Protože dostat ideály hotové, vyfasovat je jako umělý chrup, co se na noc odkládá do skleničky, nám sebevědomí nezvedá. Navíc takovým vyndavacím ideálům hrozí, že nám nečekaně vypadnou i na veřejnosti a zůstaneme bezzubí. Člověk, který se narodil ve šťastné době nebo aspoň ve šťastné rodině, si své ideály může vybrat a pěstovat. Ale i takový šťastně nastartovaný člověk během života o některé ideály přichází. Buď proto, že k nim nedorostl, a tak je zavrhne, aby nepřekážely, nebo proto, že je přerostl a na jejich základě si vytváří nové, vyšší.
|
|
Ideály šířené vzrušenými slovy řečníka (iluzionisty) nás fascinují, ale jen dočasně. Skutečnou nákazu ideálem „chytneme“, jen je-li za slovy i skutek. (Slova hýbají, příklady táhnou…) Věrnost takovému ideálu pak vyžaduje trpělivost, schopnost pokory a v mezních situacích i mravní a fyzickou statečnost. Být ochoten pro ideál osaměle zemřít je úděl (a výsada) jen nemnohých. Bojování a umírání hrstky Sparťanů u Thermopyl v sobě také neslo ideál a ve svém důsledku zachránilo Evropu před perským přelitím. I čestná smrt židovských obránců pevnosti Masada v nás dodnes vzbuzuje úctu, při které až mrazí. Jejich ideál byl pevně spjat s vírou v Hospodina, ale lze ho chápat i bez toho posvěcení jako poslední a předem beznadějnou obranu vlasti proti okupantovi.
Ale nemusíme se ohlížet tak daleko, také naše nedávná historie nám odkázala pomníky těch, co položili životy pro ideál svobody, suverenity a demokracie. Na pamětních deskách čteme: „Zemřeli, abychom my mohli žít.“ S ideály…
„Ony tě ty ideály brzo přejdou!“ prorokovala mi spolužačka kdysi na gymnáziu, když jsem tam organizovala stávku. Dopad věštby mnoho let zkontrolovat nemohla, odjela do emigrace. Teď je zase zpátky, což byla osudová chyba, jak mi opakuje pokaždé, když se náhodně potkáme. „A co ty? Jak přežíváš ten zdejší binec?“ „Píšu o tom.“ „Ty jsi furt stejně naivní. Prosím tě, kdy už z těch ideálů vyrosteš?“ mateřsky krčí čelo. Směju se. Je to jednodušší než slova. Očekávat, že každý potřebuje k životu ideály, je samozřejmě iluze.
|
|
Aleš Pejchal
Rozjímání o ideálu s Ferlinghettim
Naprosto a jednoznačně, ba dokonce bezvýhradně souhlasím s Lawrencem Ferlinghettim, že „svět je báječné místo k narození“… Půjdu dokonce dále, neznám ideálnějšího místa pro prožití života, než je svět. K tomuto pocitu stačí neskonale málo a současně strašně moc: věřit, že ideál není pojem pro snílky, blázny či nezodpovědná individua, ale má co do činění se svobodou každého z nás.
|
|
Svobodné rozhodnutí, neovlivněné „poměry“, „situací“, „možnostmi“, „budoucností našich dětí“ a tak dále, vždy v sobě obsahuje směřování k ideálu. Ideálů je nepřeberné množství. Ideální může být dům, stejně jako žena vašich snů. Ideální myšlenka bude zatříděna do stejné kategorie jako ideální auto. Leč samotný „ideál“ není až tak důležitý. Mnohem zajímavější a vzrušivější je cesta k jeho naplnění. Samozřejmě cesta poctivá, solidní, jež není pokryta mrtvolami „ideálů“ jiných poutníků.
Rezignace na „ideál“ značí jediné. Vyhovuje mi nesvoboda a raději půjdu vyšlapanou cestou jiných, nebo nemám sil vůbec jakkoli vykročit kterýmkoli směrem. „Ideál“ byl pro vězně nacistických koncentračních táborů i bolševických lágrů jedinou silou, která jim dovolila důstojně přežít, a o to důstojněji pokračovat v životu. A vsadím se, byť jsem nikdy v životě vězněn nebyl, že člověk, jenž neztratí víru v „ideál“, zůstává svobodným i v tom nejtemnějším žaláři.
Směřovat k „ideálu“ znamená, opět řečeno společně s Lawrencem Ferlinghettim – „a prostě vůbec si to užívat“. Probůh nevolme proto menší zla, ale hledejme „ideály“. Nehledejme pragmatické cesty k ještě pragmatičtějšímu cíli, ale použijme co nejracionálnější prostředky k tomu, abychom se přiblížili „ideálu“. A je úplně jedno, že ten můj „ideál“ vůbec neodpovídá mínění ideálem „nepostižené“ většiny.
A právě v takovémto životním rozpoložení mi i docela bude konvenovat závěr Ferlinghettiho básně, jenž lakonicky konstatuje, že „když jste v nejlepším, přijde usměvavý funebrák“.
|
|
Foto: Günter Bartoš, archiv Aleše Pejchala
|
|
|
 |
obsah čísla 71 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
