| Květa Legátová |
|
Lenka Procházková |
| SANQUIS č.71/2009, str. 62 |
| Dvě české spisovatelky – Květu Legátovou (vlastním jménem Věru Hofmanovou) a Lenku Procházkovou pojí více než jen vášeň pro slova. Znají se už řadu let a za tu dobu mezi nimi vznikl osobní vztah. A tak když šla letos Lenka Procházková popřát Květě Legátové k devadesátým narozeninám, vznikl z toho exkluzivní rozhovor pro časopis Sanquis.
|
|
Přepis tříhodinového rozhovoru paní Věra pro otištění v Sanquisu zkrátila a autorizovala. Ponechala v něm tykání, neboť se intenzivně známe již sedm let. Moje maminka a její bratr však poznali „slečnu vychovatelku“ už v dětství. V letech války vedla Věra Hofmanová skupinu starších dětí v letní ozdravovně v Třebětíně, kam byly posílány děti ze sociálně slabých brněnských rodin. Ředitelem školy, která ozdravovnu provozovala, byl můj dědeček. V roce 1943 byl jako účastník odboje zabit gestapem. Když si moje maminka přečetla knihy ŽELARY a JOZOVA HANULE, poprosila mě, abych ihned sehnala adresu autorky. Potom se za ní i s bratrem vydala do Brna a po mnoha letech se s milovanou „slečnou vychovatelkou“, která uměla vyprávět tak krásné a dobrodružné příběhy, zase setkali. Pak se rodinná sešlost rozrostla i o mě.
Pokaždé, když otevřu některou tvoji knihu, působí na mě její jazyk jako průzračná voda z lesní studánky. Kdy jsi začala psát a publikovat?
Psát jsem začala dost netradičním způsobem. Žádná lyrika, žádné příběhy. Psala jsem dialogy. Ještě na gymnáziu. Zapisovala jsem naše názorové jiskření, které svědčilo o tom, že v lidské epoše konečně nastupuje generace, která vidí do hloubky, NOVĚ a PRAVDIVĚ, a která je tedy povolána k tomu, aby zvelebila svět. Ale bez ohledu na velkolepost našich myšlenek – byla s nimi spojena i dokonalá řešení všelidských problémů – se skutečnost sunula úplně jiným směrem a naše jistoty nás postupně opouštěly. Nakonec nás opustily úplně. A pak se tomu říká, že člověk dostal rozum… My jsme dostali rozum na začátku hitleriády – pěstí do nosu. Série mých záznamů tím ovšem neskončila. Na fakultě, až do likvidace našeho vysokého školství, jsem vytvářela skeče k pobavení svých duchovně spřízněných spolužáků. Nedávno jsem našla Daktyly kuřete NAPIPI – střet jednoho studenta s obávaným i uctívaným cholerikem, profesorem Trávníčkem. Vůbec jsem netušila, že mé skeče zanese otec jednoho dne do brněnského rozhlasu. Působila tam tehdy dramaturgická dvojice František Kožík a Dalibor Chalupa. Nejspíš si pomysleli: je to sice studentská recese, ale dědek to asi píše sám a stydí se za to. Požádali ho, aby dceru AUTORKU přivedl. Pro mě to byla hrůzná situace. Byla jsem tehdy, ač vysokoškolačka, pořád jen ‚bázlivou venkovankou‘. Nicméně nakonec jsem se odvážila. Kožík s Chalupou se mé trémě určitě skrytě chechtali.
|
|
|
Květa Legátová (*1919)
Když Květa Legátová vydala v roce 2001 povídkovou knihu ŽELARY, která byla označena jako prvotina tehdy dvaaosmdesátileté autorky, zapůsobila na českém literárním nebi jako meteor. Vzbudila uznání nejen čtenářů, ale i odborné kritiky, a byla za knihu oceněna státní cenou. Květa Legátová (vlastním jménem Věra Hofmanová) však psala pod různými pseudonymy už od dob svých studií. (Absolvovala v Brně dvě fakulty: češtinu a němčinu a matematiku a fyziku.) Zpočátku to byly rozhlasové skeče a hry, později i povídky inspirované lidmi a krajinou moravsko-slovenského pomezí, kde na vesnických školách učila. Podle novely JOZOVA HANULE, vydané roku 2002, byl natočen film ŽELARY. V dalších letech autorka vydala kromě sbírek starších rozhlasových textů i detektivní příběhy NIC NENÍ TAK PROSTÉ a sbírku drobných apokryfů MUŠLE A JINÉ ODPOSLECHY. Letos 3. listopadu oslavila devadesáté narozeniny.
|
|
O tom pochybuju. Kožíka jsem stihla poznat, byl to rytířský typ a dokázal podporovat mladé talenty. Mého tátu přiměl k psaní filmových scénářů.
Tehdy neexistovala televize a rozhlas byl největší vymoženost. Rozhlasová hra se rozvíjela. Za zmínku stojí i to, jak se první republika dokázala postarat i o začínající lyriky a prozaiky. Existoval výtečný Studentský časopis, určený středoškolákům. Vysokoškoláci, pokud měli nadání, se už uchytli v některém z uznávaných literárních časopisů. Touhou lyriků byl Kritický měsíčník Václava Černého. Nebylo výjimečné, že začínající autor se prosadil svou první knížkou už před maturitou. V Brně třeba Ivan Blatný. Pro prozaiky tu zase bylo Petrovo nakladatelství.
Slyším v tvém hlase nostalgii.
No ano. Mám za to, že jsme naší současné poezii (a tvrdím, že jsme národ poetů) cosi dlužni.
Které autory jsi v mládí milovala?
V raném mládí, přiznám se, byli mou láskou Tři mušketýři.
Protože je to plné energie?
Plné romantiky – to znamená plné nádhery lidského života. Četla jsem to tajně, bylo to v ‚zakázaném šteláři‘ otcovy knihovny. A četla jsem to několikrát. Poprvé jsem některým věcem vůbec nerozuměla, ale střežila jsem se zeptat otce nebo matky, co je to například ‚cejch poběhlice‘. Tehdy jsem taky dokázala vidět hrdinství i v tom, že někdo někoho zapíchne. Z mušketýrů si pamatuju tolik citátů, že bych tě mohla do rána bavit. ‚Hej pane, který se skrýváte za tou okenicí, povězte mi, čemu se smějete, abychom se mohli smát společně‘. To když se posmívali žluté barvě D’Artagnanova koně.
Já to znám v překladu: ‚Chci se smát též‘.
Některé citáty jsem zařadila do své paměti jako moudra. K výchově svého syna Raula řekl Athos toto: ‚Snažím se zapomenout na nectnosti, které mám, a předstírat ctnosti, které nemám‘.
A co čeští autoři? Koho jsi v mládí obdivovala?
Bylo jich mnoho. Ale jako vyznavačka recese jsem četla především satiriky. Můj zájem budila posměšná lidová píseň, trojice epigramistů – Havlíček, Machar, Dyk – a samozřejmě Haškův Švejk. U osobností satiriků a polemiků mě oslňují i jejich lidské malichernosti – vždy využívané protivníky. Za čtení stojí polemiky Karáska ze Lvovic a Šaldy. Karáska jsem znala osobně, kdykoli jsem byla v Praze, navštívila jsem jeho výstavu obrazů v Tyršově domě. Byl to jemný gentleman, důstojný starý pán. Ale když Šalda označil dekadenci jako ‚delirium brblans‘, dovedl to Karásek tomu rovněž jemnému gentlemanu pořádně vrátit. Polemika Černého s Kožíkem vyznívala pro nás recesisty jako boj o to, kdo umí líp francouzsky. Tyto literární půtky však nikomu z osobností v mých očích neuškodily. Dovol mi ještě poznámku. Dyk mi imponoval tím, že se pokusil založit politickou stranu ‚slušných lidí‘. Ani za první republiky se to nepodařilo!
Knihy
Květy Legátové
Želary
Kniha (2001) zahrnuje ucelený cyklus devíti povídek, které propojují jednotlivé postavy. Ústředním motivem jsou osudy lidí ze zapadlé beskydské vesnice Želary v době první republiky. Autorčiny popisy tragických osudů jsou tvrdě realistické a až mrazivě antisentimentální, současně nepostrádají poetiku, pochopení a obdiv k lidské touze po svobodě, po nevědomém směřování k něčemu vyššímu, jež je jejím hrdinům vlastní. PASEKA
Jozova Hanule
Novela (2002) uzavírá želarský cyklus Květy Legátové. Její postavy – opět obyvatelé Želar – jsou tentokrát situovány do období druhé světové války. V centru vyprávění je zde osud mladé lékařky, která se v zapadlé horské vesnici ukrývá před nacistickým pronásledováním, a která v této nesnadné situaci nachází hluboký milostný vztah k prostému vesnickému kováři. PASEKA
|
|
Jenže pasovat se na slušného člověka, to zní moc pyšně. Možná právě proto by tam skutečně slušní nešli.
Máš pravdu. A neslušní by se tam jen hrnuli. Jedině kdyby Dyk vymezil slušnost tak, že by neslušní brali nohy na ramena. Protože hlásat nádhernou myšlenku a realizovat ji, to jsou dvě různé věci. V lidské historii máme nesčetné případy toho, že IDEA slouží MOCI, kterou stvořila. Místo aby tomu bylo naopak. I opačné tendence tu ovšem byly – včas odhaleny a zmasakrovány.
Vychází mi z toho, že hlasatele určité ideologie vždycky nemusíme pokládat za její stoupence.
Vychází ti to přesně. Snášenlivost, soucit, osobní skromnost, spravedlnost, svoboda, čest – kdo by to nepodepsal! Zase vzpomenu na Dyka: ‚Pro podpis ruka nebolí, já podepíšu cokoli!‘ Ale vymezit ty pojmy a shodnout se na jejich vymezení – to je, oč tu běží. Prostor porozumění.
|
|
 | | Květa Legátová po léta učila na venkovských školách na Valašsku a Moravském Slovácku |
|
|
Občas ten prostor, nebo spíš skulina, vznikne. Vzpomínám si, že v roce 1968 uspořádal filozof Milan Machovec na Karlově univerzitě křesťansko- marxistický kongres, kam přijeli intelektuálové z celé Evropy.
I já jsem zažila něco podobného, AKADEMICKÝ TÝDEN na Gruni, který vedl teolog Dr. Habáň. Hovořil tam Čep, než emigroval, Zahradníček, skvělý člověk, profesor Stiebitz, známý ‚antikrist‘, překladatel z řečtiny a latiny, a jiní. Všichni se shodli na základních principech lidské tolerance. Nic bohatšího jsem v životě nezažila. Kdybych měla říct motto tohoto setkání, bylo by to: Krásně žít se dá jen bez nenávisti. Víra musí být bez nenávisti. Ale pokud prezentuju víru tím, že potírám nevěru, jsem na scestí. Nejkrutější jsou střety nenávistí uvnitř té které ideologie. Veliký americký režisér Griffith natočil němý film, který se jmenuje Intolerance. Tam zachytil nesnášenlivost v různých fázích historie, jedna ta fáze byla i francouzská revoluce, protože v každé revoluci se ten prvek znova a znova uplatnil. V bojích o nejlepší ideje. On byl katolík, Griffith, ale přesto neváhal v tom filmu ukázat i epizodu o noci bartolomějské, kdy byli vyvražděni hugenoti. V tom filmu zachycuje, jak se vleče intolerance v lidské historii až po současnost. A my pořád předstíráme, totiž každá ta intolerantní strana předstírá, že ona bojuje za tu správnou pravdu. Ta druhá strana má samozřejmě taky tu správnou pravdu. Volba metody je vždycky stejná, směřující k likvidaci protivníka. I lidi, kteří takzvaně bojují za svobodu člověka, často bojují jenom o svou moc, a toto je jenom prapor, kterým mávají.
Často připomínáš první republiku. Je to něco, na co bychom mohli navázat?
Žijeme v historickém posunu, čili vrátit se nelze. Je nám souzeno dělat tytéž chyby v jiných kulisách.
|
|
 | | Květa Legátová s Jiřinou Šiklovou (vlevo) a Lenkou Procházkovou na české ambasádě v Bratislavě |
|
|
Zkušenosti jsou nepřenosné… Ta věta mě vždycky dráždila! Myslím, že smyslem umění a zvlášť literatury je pokusit se ty zkušenosti předávat. Citem. Jenže k tomu, aby člověk opravdu začal číst, musí být někým doveden, inspirován. Nikdy nezapomenu na svou učitelku češtiny na základní škole, která nám při každé pětadvacáté hodině vyprávěla děj nějakého světového románu. V nejnapínavějším momentě vždycky zazvonilo. Tentýž den jsme běželi do knihovny, abychom si tu knihu přečetli… Kdy ty ses rozhodla pro učitelské povolání?
Oba rodiče byli kantoři, takže jsem věděla, co volím. Jako dítě jsem žila v naprosté svobodě. ‚Svoboda‘ byl můj základní životní pocit. Měla jsem štěstí. Tohle bych přála každému dítěti. Tuto svobodu ovšem provází jedna věc, taky velmi cenná. Člověk už od dětství ví, že za svou svobodnou volbu taky sám odpovídá. Že všechny nesnáze, které jsou s ní spojeny, musí bez reptání přijmout. Připadalo mi spravedlivé, že denně vstávám v pět, abych se včas dostala na zastávku dělnického dálkového autobusu, dojela k železniční stanici, vystoupila a čekala na vlak – s tehdy označeným STUDENTSKÝM VOZEM – vystoupila na brněnském nádraží a pěšky došla do školy na Staré Brno, protože tehdy tudy ‚šalina‘ ještě nejezdila. Nebyla jsem v tom sama. Putovala jsem v houfu stejně svobodných usmrkanců, odhodlaných proměnit svět – samozřejmě k lepšímu.
|
|
Foto: ČTK – Jaromír Čejka, archiv Lenky Procházkové, Květy Legátové
|
|
|
 |
obsah čísla 71 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
