| Zkouška orchestru ... s Liborem Peškem |
|
Irena Jirků |
| SANQUIS č.74/2010, str. 28 |
| Beethovenova Osudová hřmí pod secesním stropem. Dva tři takty, pak jediný pohyb ruky, orchestr zmlkne: „Ty šestnáctky byly moc špičaté, dámy a pánové!“ Dámy a pánové nasadí znovu a zahrají něžně. Dirigent se usměje. Otočí stránku. Zkoušku vede v rychlém tempu, zastavuje se jen u problematických pasáží. Po posledních taktech stihne ještě bleskově zapózovat fotografovi a pak už spěchá do dirigentského salonku. „Víte, co dá práce navléknout se do fraku? Těch zatracených knoflíčků!“ směje se omluvně.
|
|
Za patnáct minut stojí zase před orchestrem. Soustředěný, klidný. Tak jako vždycky. Smetanova síň Obecního domu je zaplněna do posledního místa. Tak jako vždycky, když diriguje Libor Pešek.
Můžete dnes – po tolika letech s muzikou – prožít za dirigentským pultíkem ještě nějaké překvapení? Spíš bych to nazval ohromení. Stále žasnu, co někteří lidé kompozičně zvládli.
A dokáže vás ještě tedy nějaká skladba okouzlit?
Zrovna nedávno jsem vedl s režisérem Petrem Weiglem diskuzi o impresionistech. Když se na tu generaci podíváte, všichni byli zajímaví, skvělí, ale zcela mimořádný byl pro mne van Gogh. Vydělil se svým šílenstvím. Nad jeho dílem pociťuji ohromení i okouzlení. V muzice by se s ním snad dal srovnat Svjatoslav Richtěr. Jeho generace – plejáda skvělých pianistů, ale v Richtěrovi plál také oheň vnitřního šílenství. Ten plamen pálí všechny mantinely... Ale – proč jsme o tom začali?
Začali jsme okouzlením...
... a ohromením. Víte, mě ohromuje i moje vlastní proměna. Dnes oceňuji věci, které bych jako mladý neměl šanci pochopit. Kdysi jsem se zajímal především o současnou hudbu a usiloval o její dokonalou interpretaci. Šli jsme do extrému, trvali na preciznosti, na detailech, až se hudebnost skoro ocitla na vedlejší koleji. Pak přišlo období zklidnění a uvolnění, až jsem se po mnoha a mnoha letech etabloval jako dirigent, který snad chápe velké bezbřehé formy. A při nich musí někdy ustoupit i z kdysi posvátných požadavků na detail.
|
|
|
Co jsou to bezbřehé formy?
Třeba Mahlerova druhá symfonie, kterou zrovna natáčíme s Českým národním symfonickým orchestrem. Je to ohromující skladba! Vím, že v čase, který mám vyměřen na zkoušky, nestačím vše vypilovat do posledního záchvěvu. A nutno říct, že když už mám vybudovanou celou klenbu, na detail někdy také nezbývá trpělivost.
Běžný posluchač to jistě nepozná.
To asi máte pravdu. Já také mluvím o svých pocitech, o svém ohromení či okouzlení. Ptala jste se na ně, přece.
Ptala a děkuji za otevřenost. Mimochodem, kdybych vám teď pustila dvě nahrávky liverpoolského královského orchestru, poznal byste tu svou?
Asi ano – právě podle těch detailů. Každý máme své manýry. S liverpoolským orchestrem stále vystupujete.
Je to ten stejný orchestr, jaký jste před lety umělecky řídil?
Jsou to už často jiní lidé, ale základní kameny zůstávají a hlavně zůstává duch. Ten je stejný už po několik generací. Nevím, jestli to takhle funguje v jiných oborech, ale na světě znám pár orchestrů, o nichž to lze říci.
Jaký duch vládne v Liverpoolu?
Velmi pozitivní. Je to vlastně orchestr do špatného počasí. Překonal řadu těžkých let, měl velké ekonomické potíže, ale nikdy neslevil z kvality, jeho posluchači ho neopustili. Chodili na něj, psalo se o něm, a tak se nakonec našli také sponzoři. Teď mají mladého ruského dirigenta, je oblíbený, orchestr se opět stabilizoval. Někteří v něm hrají už pětadvacet let.
Je to dobře?
Je to velmi dobře! Už více než dvacet pět let!
Orchestry nepotřebují mladou krev? Nové nápady?
Myslím, že obměny mají být pozvolné a určitě nesmí být násilné. Víte, návyky a zlozvyky, to jsou věci, které přetrvávají. Když se dirigentům postupem let podaří zlozvyky odbourat, zbudou jen dobré návyky. V takovém momentě nemůžete přece muzikanty vyměnit jen proto, že se hlásí lepší. Začínala byste znovu. Zatímco když v orchestru zůstane hodně lidí, kteří už vládnou oněmi dobrými návyky, předají je postupně novým příchozím. Nic jim nemusí říkat. Prostě hrají, mají vztah ke své práci, k orchestru. A tak učí ostatní. Přesně tohle dělá orchestr orchestrem. Sehnat určitou množinu skvělých hráčů, to ještě neznamená, že budete mít skvělý orchestr.
To platilo před dvaceti lety, platí to i dnes. V mnoha jiných směrech se svět vážné hudby však změnil.
Aby ne! Víte, při všeobecném propadu zájmu o vážnou hudbu mi přijde, že se stáváme jistou anomálií. Fosilií. Pozůstatky čehosi minulého. Život se žene kolem nás a lidi se na nás budou možná za chvíli chodit dívat jako na zbytky minulé civilizace.
|
|
|
Ježíš, já myslela, že jste přesvědčený optimista!
To jsem. Ale nic si nenamlouvám.
Namítnu, že vám Smetanova síň včera aplaudovala ve stoje. A byla plná lidí.
To bylo krásné. Jasně! Ale když uvážíte, kolik nás žije v tomto státě? Ve Smetance se sešla hrstka nadšenců.
Chcete říct bláznů?
Ne, to ne! Prostě jen říkám, že část lidí má jiné priority, nepotřebuje umění. To ale neznamená, že si myslím, že to je ztracené. Občas si představuju vodní hladinu. Klesáme pod ni, už jsme skoro na dně, ale tam se formují jakési spóry, tedy lidé, kteří si bez umění nedovedou život představit. To je základ. Až dosáhneme dna, možná se pak vynoří něco úplně jiného.
Jistě jste přemýšlel o příčinách takového vývoje.
V hlavě si občas pouštím krátký soukromý film z května roku 1945. Je neděle, jdu s tatínkem do kostela přes Kulaťák – u nás v Dejvicích. Uprostřed toho náměstí je barevný záhon s kytičkami vysázenými dokola. Je krásně udržovaný. Kdykoli se pokusím na něj svou bílou lakovanou botičkou šlápnout, dostanu kázání, že to se nesmí. Nikdo na něj nešlape, dokonce i tramvaj jezdí způsobně okolo. A pak jdeme jednou v neděli znovu po Kulaťáku, od letiště si to šine ruský tank a namíří si to přesně doprostřed těch kytiček. Střih. Konec filmu. Tehdy jsem si uvědomil, že se něco změnilo.
Takže druhá světová válka zabila krásné umění.
Myslím si, že je to důsledek dvacátého století, první a druhé světové války a všech ostatních válek. Lidi v Evropě – abych byl přesný – si udělali tak hrozné věci, že kdyby jim pánbůh za trest odňal tvořivost a blaho plynoucí z umění, vůbec bych se nedivil. Musíme teď projít očistcem, aby mohlo zase něco krásného vykvést. Musí vykvést! Když dnes vidím ty plané a mechanické pokusy v hudbě nebo ve výtvarném umění, nemůžu uvěřit, že to takhle bude napořád. Po všech těch úžasných Mahlerech, po těch katedrálách hudby, se máme spokojit s minimalistickými skladbičkami? To je takové – s prominutím – dadaistické žvatlání. Trochu málo.
Je nějaký současný autor, která vás zaujal?
Bohužel. Ale to neznamená, že jsem se nesnažil. Léta jsem se snažil to pochopit.
Takže kam nejdál jdete při výběru skladeb. K Bohuslavu Martinů?
Bylo by hrozně nespravedlivé, kdybych tady vedl nějakou linku. Ale dejme tomu, že mne oslovuje generace Arthura Honeggera, v Čechách ještě Jana Klusáka... A pak už ztrácím přehled, nic mne nezaujalo natolik, abych si to pamatoval. Řeknete si, že jsem starý, a budete mí pravdu. Vím, že mladí to uvidí jinak.
Často se s nimi setkáváte.
Ale málo chodím na koncerty. Vlastně chodím z povinnosti pouze na své koncerty, protože tam musím být.
Teď si už ze mě normálně utahujete!
Trochu přeháním. Uznávám. Ve skutečnosti nelámu nad vážnou hudbou hůl úplně. Věřím na ni, byť rychlá doba s mobily a internetem klasikům nepřeje.
Takže své povolání přece jen berete jako úkol, řekněme životní poslání.
Dejme tomu, že je ve mně jakási hudebnost. Dejme tomu, že jsem ji dokázal využít. Ale jsem rád, že jsem se nikdy se svým posláním zcela neztotožnil.
Jak to myslíte – neztotožnil?
Kdokoli se ztotožní a je i sám před sebou výhradně a jen za umělce – ať už tvůrčího či interpreta, zadělává si na konstantní nespokojenost, která může vyústit až zatrpklostí. Naše povolání je toho druhu, že v něm člověk může dosáhnout pouze určité mety. Každý má své hranice. To je jedna kletba. Druhá spočívá v tom, že vedle vás se vždy najde někdo lepší. Jak se tedynezbláznit? Musíte si říkat: jsem soukromá osoba, která taky diriguje. Snažím se to dělat poctivě, ale chápu, že se kolem mě řítí desítky lidí, kteří jsou schopnější, nadanější a pilnější. Nesmím jim závidět. Závist a ambice jsou účinný motor, který ale otravuje člověka dovnitř, protože výsledek nikdy nemůže odpovídat jeho touze.
|
|
Libor Pešek (*1933)
V době studií na gymnáziu vedl jazzový orchestr a také v něm hrál na pozoun. Dnes říká, že v duši ještě stále swinguje, a k tomuto žánru se také rád vrací v koncertních sálech. Obor dirigování studoval na pražské AMU (1951–56) a během své padesátileté profesionální kariéry šéfoval různým orchestrům doma i v zahraničí. Sám založil soubor dechových nástrojů Komorní harmonie nebo Sebastian orchestr, v letech 1969–75 byl šéfdirigentem Frysk Orkest v nizozemském Leuwardenu, současně stál v čele dnešní pardubické Komorní filharmonie. Za nejšťastnější období považuje léta 1986–97, kdy řídil Královský liverpoolský filharmonický orchestr, u kterého dnes často hostuje. Nyní zastává post hlavního dirigenta Českého národního symfonického orchestru, stále spolupracuje s předními českými i světovými soubory.
|
|
Nevěřím vám, že jste si tuto touhu uměl zakázat. Bez ambicí byste přece nikdy nevkročil za dirigentský pult.
Řekl bych, že moje hybná síla byla spíš odpovědnost, takový ten základ od maminky: když něco začneš, tak to dodělej, když něco děláš, tak to dělej pořádně... To bylo moje hybné krédo, a proto jsem samozřejmě taky dosáhl jenom relativních výdobytků. Je fakt, že jsem se velmi snažil, jak jsem jen mohl, ale prostě jsem asi nebyl určen k soutěži „na špičkách“. Nemohl jsem se zkrátka prát o zlatou.
Liverpool a další přední světové orchestry nejsou zlatá?
Nejsem si tak úplně jistý. Ale hlavně – je to jedno. Když se mne teď ptají, jaký sen bych chtěl ještě v umění uskutečnit, odpovídám, že co jsem chtěl, to jsem udělal. Ano, ještě bych třeba rád dirigoval Wagnerovu operu Tristan a Isolda, ale bohužel to neumím. To je sen, který se mi určitě nesplní. A mně to vůbec nevadí.
Tedy byste dokázal být bez hudby?
Hudba je mu vším. Tak jsme posměšně častovali kolegy, kteří se se svým povoláním ztotožnili. Neměli už prostor pro nic jiného, co by je mohlo nést životem. Jak říkám, tehdy jsem se jim jízlivě smál, dnes bych je politoval.
Přitom ale sám nijak neubíráte plyn, stále koncertujete, jezdíte po světě.
Kdybych vám ukázal svůj kalendář před patnácti lety, tak byste asi omdlela. Mně samotnému, když se na to dneska dívám, se dělá fyzicky špatně a říkám si, jak jsem tohle mohl zvládnout. Ale zvládl, no. Dirigent mezi padesátkou a pětašedesátkou je opravdu asi v nejlepší formě, když je zdravý, přesně už ví, co chce. Má šedivé vlasy, lidi mu věří.
Pardon, ale vy dnes máte vlasy bílé...
Vždyť vám říkám, že to mám od maminky! Tu odpovědnost, smysl pro povinnost. S hudbou nevedu žádný spor. Mám ji rád, když se daří, když je dobře napsaná a hraná s tím správným nasazením. Nejkrásnější okamžiky jsem prožil s londýnskými a americkými orchestry. Ty jsou opravdu vybroušené, secvičené, takže i po dvou zkouškách, které na jeden koncert máte k dispozici, si s nimi maximálně rozumíte. A když se pak ti lidi přilepí očima na vaši taktovku, když reagují na každý drobný podnět, pohyb, pohled? To je prostě báseň. Radost. Tvorba. Ojedinělý životní zážitek.
Takže byste na hudbu vsadil znovu, kdyby...
... žádné kdyby! Už bych nechtěl být podruhé dirigentem. Vybral bych si umění nebo povolání, na které bych si stačil sám. To by byla krása: co si udělám, to mám. Nemusel bych komunikovat.
|
|
|
Vás unavuje komunikace? Mezi hudebníky máte přitom pověst dirigenta, který je neobvykle komunikativní.
Bývaly doby, kdy jsem býval tvrdý, nesmlouvavý, ambiciózní... A na hudebníky jsem si tvrdě vyskakoval. Dnes lidi v orchestru na mně většinou baví, že je neotravuju a jdu po věcech, které jsou důležité.
To je ta rezignace na detaily?
Přesně tak. Když se člověk dopracuje toho, že je spíš za koordinátora, který dává v potaz ty nejzávažnější otázky, lidi to ocení a v tichosti pro vás začnou pracovat. Je ovšem třeba také říct, že většina orchestrů je technicky a muzikantsky dnes tak vybavená, že by byla skoro až hanba si na ně vyskakovat. Když se ti mladí udrží v hlavním proudu, jsou nejlepší z nejlepších. To snad mohl ještě Mahler před sto lety formovat s vídeňským orchestrem každou frázi, každou notičku. Dneska? Muzikanti jsou skvěle připraveni, jen bych je podrazil, kdybych kázal. A tak to berete jako urbanista, vybíráte jednotlivé krásné stavby a budujete z nich město.
No vida, skoro idylický obraz.
Idylický. Ale musíte napřed půl století dirigovat, abyste se ho dopracovala.
Proč jsme vůbec tady?
Bože, co mi to kladete za otázky?
Mám pocit, že patříte k lidem, kteří právě o smyslu svého počínání přemýšlejí dost často a nejen v souvislosti se svou profesí.
Z výše svého věku vám můžu říct, že nikdy nenajdete odpověď. Nedá vám ji žádné náboženství. Snad jen buddhismus je moudrý v tom, že fakt nic neslibuje. Ten nejvyšší buddhismus – nihilistický – nevěří ani na reinkarnaci. To je ta nejzazší pravda: není odpověď, nevíme, o čem to je, proč to je, prostě víme, že to je. A to ještě s otazníkem. Většina toho, co žijeme, je přece naše interpretace.
|
|
|
|
 |
obsah čísla 74 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
