Napravujeme náhody a fatální chyby
Günter Bartoš  
SANQUIS č.77/2010, str. 84

Ten člověk na lůžku je celý obvázaný, objemný, bílý, nic z něj není prakticky vidět. Čekají ho dlouhé měsíce bolestivé léčby a jizvy na těle mu zůstanou navždy. Na jednotce intenzivní péče Popáleninového centra Fakultní nemocnice v Ostravě- Porubě se o něj stará lékařský tým primářky MUDr. Zdenky Crkvenjaš.

Ostravské centrum je jedním ze tří specializovaných pracovišť v České republice, kde se léčí těžké popáleniny. Ročně tu vyhledá ošetření okolo čtyř tisíc pacientů, asi čtyři stovky jsou hospitalizovány. Více než třetinu postižených tvoří děti, nejčastěji do dvou let věku. Pozornost české veřejnosti vyburcoval případ romské holčičky Natálie Sivákové, jež byla po rasistickém útoku zápalnou lahví popálena téměř na osmdesáti procentech těla. Přesto se ji ostravským lékařům podařilo zachránit.

Strach je k ničemu
Během mé návštěvy vládne v Ostravě depresivní počasí, studené a deštivé. Média informují o nových zápalných lahvích v romských domech a o nedokonané společné sebevraždě upálením a oběšením, o kterou se v Žimrovicích na Opavsku pokusil padesátiletý muž s patnáctiletým chlapcem. Popáleninové centrum sídlí v tmavém suterénu fakultní nemocnice, kam se dostanu až po dlouhém bloudění chodbami.
Primářka Zdenka Crkvenjaš patří mezi lidi, na které se stačí podívat a hned máte lepší náladu. „Nenechávám se vyvést z míry maličkostmi a spoustu věcí raději přecházím s úsměvem,“ vysvětluje, jak si udržuje pozitivní náladu. „Když nejde o život, nejde o nic.“
 

Pro takový postoj má Zdenka Crkvenjaš dobré důvody. Narodila se v bosensko-české rodině a vyrůstala na Balkáně, kde je slunce hřejivější, lidé emocionálnější a otevřenější. Avšak po rozpadu Jugoslávie vyústila historická rezidua ve válku. Těžce zasáhla též Sarajevo, ve kterém dr. Zdenka Crkvenjaš žila (až v roce 1992 se rodině podařilo přesídlit do Čech). Odmítala tehdy chodit do krytu a spala ve své posteli, i když nad domem létaly granáty. „Jsem trochu fatalistka. Když se mi něco má stát, tak se mi to stane kdekoli. Neříkám, že se nikdy nebojím. Bojím se. Ale když jde o takovou věc, jako je bombardování, tak je s tím člověk smířený, protože to nemůže ovlivnit. Můžete mít strach, ale k ničemu to není.“
Toužila dělat plastickou chirurgii. Náhoda tomu chtěla, že volné místo bylo jen na příbuzném oboru popálenin. Chirurgické zákroky v podobě rekonstrukčních operací se tady dělají taky a proti plastice je obor širší o intenzivní medicínu, protože těžké popáleniny ovlivňují jiné orgány a životní funkce. Primářka Crkvenjaš napravuje se svým týmem nešťastné náhody a fatální chyby, kterých se lidé dopustili, ať už na sobě, nebo na jiných. Bohužel častými pacienty jsou malé děti. „Nehoda se dá odpustit. Ale když někdo přinese opařené dítě a řekne, že ho držel v náručí a pil kafe, tak tohle opravdu zamrzí.“
 


Popáleniny bolí
Dětský organismus je mnohem zranitelnější než dospělý. Už při popálení na pěti procentech těla (jedno procento je přibližně plocha dlaně) může dojít k popáleninovému šoku a hrozí smrt. Proto se doporučuje vyhledat odbornou pomoc i v zdánlivě nerizikových případech. Praktický lékař, který se s popáleninami běžně nesetkává, může mít problém přesně určit rozsah poškození.
Českou zvláštností, zasluhující hlubší psychologickou analýzu, jsou relativně časté sebevraždy upálením, obvyklejší spíše v asijském kulturním prostředí. Přitom asi neexistuje bolestivější a nepříjemnější způsob, jak sejít ze světa. Lidé se upalují na veřejných prostranstvích, demonstrativně, takže je obvykle někdo zachrání. Potom následuje dlouhá a bolestivá léčba. „Kdyby ti lidé věděli, co je čeká, tak by se o nic takového ani nepokusili,“ říká Zdenka Crkvenjaš. „Někteří to popisují jako momentální zkrat a byli rádi, když jsme je zachránili. Ale měli jsme pacienta, který se popálil na velké části těla, přežil a udělal to znovu. Podruhé už sebevraždu dokonal.“
V ostravském popáleninovém centru řeší následky tragických událostí. Jak se vlastně dá snášet každodenní pohled na bolest a utrpení, které je provázejí? Pohled do očí popálené Natálky je strašný, i když vidíte jen její fotku v novinách. „Pro nikoho to není jednoduché. Lidé většinou nemohou za to, co se jim stalo. Následky si přitom ponesou celý život. Od toho se člověk musí, ať chce či nechce, oddělit. Většinou se k tomu dojde automaticky, když se soustředíte na práci. V té chvíli nemáte čas a prostor přemýšlet nad lidskými osudy, jakkoli s nimi soucítíte,“ uzavírá primářka Crkvenjaš.


Foto: Günter Bartoš


obsah čísla 77 ročník 2010





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA