Jitka Hosprová

 „Viola hraje krásně, sametově. Má nosově zabarvený tón, ze smyčců je nejvíce podobná lidskému hlasu,“ přibližuje neprávem opomíjený nástroj sólistka Jitka Hosprová.

Proč jste si vybrala zrovna violu?
Ona si vybrala mě. Hrála jsem v dětství na housle, ale na konzervatoř se hlásilo mnoho talentovaných houslistů. Věděla jsem, že viola existuje, neměla jsem ale ani potuchy, jak hraje. Šla jsem se podívat na koncert svého profesora, hrál Rapsodii pro violu a orchestr od Martinů, a hned jsem se do nástroje zamilovala. Měla jsem takový trochu pubertální názor, že když všichni dělají totéž, tak já to dělat nebudu – a budu hrát na violu.

Viola má pověst technicky nenáročného nástroje.
Přitom je to úplně naopak. Viola je náročnější než housle. Nedá vám nic zadarmo, tóny z ní musíte dolovat, nad každým spekulovat. Skladby jsou proto koncipované tak, aby se tóny daly uhrát. A pak to vypadá, že je to lehčí. Do dvacátého století se skladby pro sólo violu objevovaly zřídka v poměru k houslím. V dnešní době se technika hry výrazně posunula, lidé už jsou schopni zahrát mnohem více než dříve, proto je viola žádanější. Současní autoři vítají její zvukovou barevnost.

Jste sólistkou na přehlížený nástroj, hrajete moderní hudbu pro mnohé posluchače těžce stravitelnou. To je odvaha.
My ale nežijeme v době Mozarta. Dnes je doba technická, moderní, hudba je jejím odrazem. Mě moderní muzika baví, když se do ní zaposloucháte, cítíte to napětí, slyšíte tam problémy současnosti. Myslím, že pro dnešního člověka je více uvolňující. Jako žena violistka jsem průkopník, to je pravda. Dala jsem si totiž na konzervatoři bláznivý a trochu i drzý závazek, že se pokusím violu zviditelnit.

Jakým způsobem?
Například jednou za čas připravuji hudební matiné v Českém rozhlase – to když se rok s rokem sejde a já mám nové příběhy, nahrávky. Vždy se snažím posluchačům přibližovat violovou hudbu, osobnosti s ní spojené. Jsou to velmi zajímaví lidé, většinou filozofové. Jsem moc ráda, že jsem do tohoto pozoruhodného světa vstoupila.

Pracujete teď na novém albu?
Mám připravený materiál, který jsem natáčela právě v Českém rozhlase. Jsou to pouze violová sóla, české skladby z avantgardního období padesátých let. Nebude to asi trhat rekordy v prodejnosti, ale mám z toho velkou radost.

Na festivalu Smetanova Litomyšl představíte s triem Bohemia Luxemburg pořad Vita Caroli. Jaký bude?
Naše trio je takovým symbolicky historickým spojením Čech a Lucemburska. Spolu se mnou v něm hrají harfistka Kateřina Englichová a lucemburský flétnista Carlo Jans. A text Karla IV., jeho životopis Vita Caroli, nám z toho vzešel automaticky. Je to osobní poselství Karla IV. a kombinace s hudbou je přímo úžasná. Jakmile dozní nějaká z jeho myšlenek, posluchač ji během hudby může vstřebat, rozebrat si ji. A že tam padají moudra.

Jitka Hosprová (*1975) Vystudovala Akademii múzických umění v Praze. Je jedinou českou sólovou hráčkou na violu, často vystupuje u nás i v zahraničí. Vystupuje nejen sólově, ale hraje také v originálním triu Siraels (klavír, viola, soprán), v mezinárodním triu Bohemia Luxemburg a v poslední době spolupracuje také s houslistou Václavem Hudečkem. Je neúnavnou propagátorkou violy jako sólového nástroje. Hraje na violu z roku 1856.

Foto: Vlado kříž

Petr Zuska

Zhudebněné verše Jana Skácela, cimbálová muzika Hradišťan, balet. To vše v představení Ej lásko na nádvoří litomyšlského zámku, na kterém se podílel Petr Zuska, tanečník, choreograf a šéf baletu Národního divadla.

Pro své choreografie si nejdříve vybíráte hudbu, nebo téma?
To je různé. Někdy slyším hudbu, která mě bere, pak hledám klíč, jak k ní přistoupit. Nebo mám divadelní nápad, který chci realizovat, a hledám hudbu. Hudba je ale pro mě velmi důležitá.

Tak si povídejme o hudbě – inspiraci vašich choreografií. Třeba Hradišťan.
To je srdeční záležitost, mám rád veškeré etnické melodie, mají v sobě něco niterného. Není to poprvé ani naposledy, kdy jsem tvořil na lidovou hudbu. Seřadil jsem osm písniček Hradišťanu, trochu jsem je sestříhal, a když jsem předváděl svůj nápad Jurovi Pavlicovi, měl jsem trochu strach. Ale Jura byl nadšený. Představení má tři části, v první je na pódiu Hradišťan, v druhé tančíme tři moje krátké choreografie a na konci se na jevišti sejdeme všichni.

Dále Brel-Vysockij-Kryl...
Na hudbě zpívajících básníků jsem vyrostl. Když choreograf něco tvoří, má nějaký vnitřní podprahový dialog. S Brelem mám strašně emotivní vibrace. Když jsem jej před patnácti lety dělal poprvé, věděl jsem, že se k němu vrátím. Vysockij je silný jinak, má odlišnou poetiku. A Kryl mi k nim pasoval. Vyšla mi z toho dramaturgická linie – smrt. Když se člověk vydává naplno, vznikají sice neopakovatelné věci, na druhou stranu to člověka vysává. Všichni tři zemřeli před padesátkou. Vysockij i Brel věděli, že tu dlouho nebudou. Z jejich písní je to cítit.

A co hip hop?
K této muzice jsem se propracoval teprve nedávno. Měl jsem rád černou hudbu, ale myslel jsem si, že všichni, co dělají hip hop, jsou trochu paka. Pak jsem jej začal více poslouchat a uvědomil jsem si, že mají úžasné texty, někdy sice dost sprosté, ale je v tom poezie. A minimalismus v té hudbě má sílu, rytmus je ideální pro tanec. Když mě Youri Vàmos z Düsseldorfské opery požádal o taneční představení pro mladé, řekl jsem si: Proč ne hip hop? Našel jsem si leitmotiv z hudby, co jsem poslouchal. A představení A Little Extreme bylo na světě.

První Mahlerova symfonie a choreografie pro Expo v Šanghaji...
Je to nádherná a hluboká muzika. Uvažoval jsem i o Mozartově Malé noční hudbě, Mahler mi ale přišel méně ohraný. I když to není baletní hudba, klasický pohybový slovník se na ni moc hodí, jde dobře pod nohu.

Choreograf, tanečník, šéf. Vším, čím jste, jste rád?
Tancování beru s nadhledem, jsem už za zenitem, ale když příležitostně tančím, užívám si to. Nejdůležitější pro mě je teď tvůrčí práce, choreografie. A jsou momenty, kdy si užívám i šéfování.

Kdy například?
Zrovna teď v Šanghaji při Mahlerovi. Bavilo mě to jako choreografa i šéfa. To představení je náročné, v jednu chvíli jsem měl pocit, že jsem přestřelil. Ale když jsem je pak viděl, nevěřil jsem vlastním očím, že je tančí soubor Národního divadla. Působili jako New York City Ballet. Nádherně zatančili, do posledního člověka, a vyrazili mi tím dech. Takže i být šéfem je fajn. Tedy občas.

Petr Zuska (*1968) Petr Zuska vystudoval choreografii a režii na Hudební fakultě AMU v Praze. Profesionální dráhu tanečníka začal v souboru VUS Univerzity Karlovy. Působil v Pražském komorním baletu, byl sólistou ND v Praze a také v Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. V zahraničí byl v angažmá i v Baletním divadle v Mnichově a v Augsburgu. Je držitelem mnoha ocenění, jeho choerografie mají v repertoáru prestižní baletní scény. Od roku 2002 je uměleckým šéfem baletu Národního divadla v Praze, na jehož baletní prkna vnesl svěží vítr.