Karel Heřmánek a Jiří Bartoška: Historie jedné cesty
Radka Potměšilová  
SANQUIS č.43/2006, str. 44

„Víte přece, co říkala hostinská, ta vznešená baba s velkou zadnicí: že jeden bez druhého nemůžeme být,“ říká v závěrečné scéně hry Milana Kundery Jakub svému pánovi. Jak se zdá, představitelé obou postav jsou na tom podobně. Karel Heřmánek a Jiří Bartoška spolu Jakuba a jeho pána hrají téměř nepřetržitě tři desetiletí.

Když ji zkoušeli poprvé, byli záviděníhodně mladí - sedmadvacet let. Režisér Činoherního studia Ústí nad Labem Ivan Rajmont, kterému tehdy neobvyklý text přinesl Evald Schorm, si v rolích Pána a jeho sluhy Jakuba nejdřív představoval aristokratického Leoše Suchařípu a plebejského Zdeňka Duška, tedy herce o generaci starší než Heřmánek a Bartoška.
Nakonec text v divadle různě četli, přehazovali si role, zkoušeli na přeskáčku a potom režisér Rajmont rozhodl: „Bartoška by měl dělat Jakuba a Heřmánek Pána.“ Začala tím triumfální cesta inscenace, jejíž první etapa trvala od premiéry v prosinci roku 1975 čtrnáct let a 223 repríz. Znovu se pak oba herci setkali ve stejných rolích v roce 1993 už pod hlavičkou Divadla Bez zábradlí, které založil Karel Heřmánek. S Jiřím Bartoškou za sebou tehdy měli hořký odchod z Divadla Na zábradlí a spoustu společných plánů. Jejich cesty se však rozešly. Na podzim loňského roku se opět ve svých rolích sešli a znovu vykročili „vpřed - to je všude“.

Spolu na cestě životem
Karel Heřmánek a Jiří Bartoška se poprvé sešli na konci 60. let v jednom ročníku Janáčkovy akademie múzických umění a po absolutoriu v roce 1972 společně zakotvili v brněnském Divadle Husa na provázku. To o pár let předtím založili jejich předchůdci na akademii, silná trojice režisérů Zdeněk Pospíšil, Peter Scherhaufer a Eva Tálská. Jednou z největších hvězd generačního divadla se brzy stal herec a mim Boleslav Polívka.
„Chci jít někam, kde si opravdu zahraju a nebudu jen nahrávat Pechovi a Polívkovi,“ nechal se podle Scherhaufera slyšet Karel Heřmánek asi po dvou letech. Kotvy zvedl společně s Jiřím Bartoškou.
Lano jim hodil dramaturg Ota Roubínek z Činoherního studia Ústí nad Labem. „Než jsme s Karlem Heřmánkem do Ústí poprvé přijeli, udělal jsem si takovou tabulku měst, která jsou ideální pro spáchání sebevraždy. Vedl ji východní Berlín, ale Ústí bylo hned na druhém místě,“ vzpomínal Jiří Bartoška.
Angažmá tu na začátku 70. let bylo spíš za trest. Například Leoš Suchařípa se do Činoherního studia dostal poté, co svému řediteli v předchozím angažmá v Karlových Varech namočil hlavu do záchodu, přičemž křičel nelichotivé narážky na jeho členství v KSČ.
„Přijeli jsme do Ústí na generálku Balaďovy krásný inscenace Středoletí noci sen a tam nás dramaturg Ota Roubínek zlanařil za panáka myslivce,“ říká k tomu Bartoška. Společně s nimi do Ústí odešel i jejich třetí souputník, Pavel Zedníček, který právě skončil JAMU.
Činoherní studio bylo tehdy ve zvláštní situaci - rok předtím komunistická moc zakázala oblíbené autorské Kladivadlo, kde hrál například Josef Dvořák. Diváci si mysleli, že nová parta je nějaká prorežimní skupina, a obrátili se k divadlu zády. První půl rok byl těžký, diváci nechodili a soubor rušil jedno představení za druhým. Premiéry se hrály před dvaceti lidmi, většinou kamarády z Prahy.
Naštěstí normalizace vyhnala do pohraničí i filmového režiséra Evalda Schorma, který nesměl točit, ale směl pracovat v divadle, režírovat v Ústí začal i Juraj Herz. Z divadla, které pravidelně šestkrát měsíčně hostovalo v Praze, se stala módní záležitost a na plakátech se čím dál častěji objevovala přelepka „Vyprodáno“.
Všichni zažívali velmi intenzivní pracovní období - neměli rodiny, nic je nerozptylovalo, neměli příležitost účinkovat v rozhlase či televizi, proto byli pořád spolu a mluvili o divadle. Karel Heřmánek a Jiří Bartoška tehdy spolu bydleli v bytě, o němž říkali, že je sedmé kategorie, se záchodem o dva bloky dál. Nevadilo jim to.
„Zkouška skončila, ale my jsme šli společně na oběd, pak znovu do divadla, po představení do hospody a přitom jsme pořád řešili divadlo,“ vzpomíná Ivan Rajmont, který do Ústí přišel v roce 1975 jako umělecký šéf.

Fatální Jakub Fatalista
Jakub Fatalista, jak se inscenace Jakuba a jeho pána v Činoherním studiu jmenovala, byla vlastně Heřmánkovou a Bartoškovou labutí písní na severu Čech a zároveň prvním počinem nového uměleckého šéfa Ivana Rajmonta.
„Dělali jsme jen toho Jakuba a pak už jen samý štěky. Já jsem začal točit a nechtělo se mi dělat pindy, tak jsem si řekl - půjdu na bolavou nohu. A Heřman dokonce řekl, že půjde vůbec od divadla. Začal dělat v projekční kanceláři, Směr nebo tak nějak se to jmenovalo, on má totiž stavební průmyslovku. Já jsem dal výpověď, začal jsem točit, a volali mi z Městských divadel pražských, já jim říkám, celej rok točím triptych z pravěku, a oni, že je jim to jedno. Chápeš to? Jim bylo jedno, že nebudu zkoušet. A tak jsem jim říkal, že Heřman je taky volnej, oni se divili - pan Heřmánek dal taky v Ústí výpověď? - a vzali ho od listopadu,“ popsal začátek další společné etapy Jiří Bartoška ve sborníku Třicet let Činoherního studia, který vyšel před čtyřmi lety. Jenže mezitím ještě vznikl Jakub a jeho pán, který se pro oba herce i režiséra stal osudovou inscenací.
Hra Milana Kundery Jakub a jeho pán se do Činoherního studia dostala někdy v první polovině 70. let. Už nebylo možné, aby ji uvedlo pražské Divadlo Na zábradlí, a rozhodně nebylo možné, aby ji kdokoliv uvedl pod jménem jejího autora. Ani Milan Kundera nepočítal s tím, že by ji některá scéna mohla uvést. „Napsal jsem Jakuba a jeho pána pro svoji intimní potěchu a možná s mlhavou myšlenkou, že by mohl být jednou hrán v nějakém českém divadle pod vypůjčeným jménem,“ napsal Milan Kundera v doslovu českého vydání hry. To se potom také stalo a text byl uváděn pod jménem Evalda Schorma. Inscenace v šedi normalizačního divadla zazářila.
Oba herci mluví o tom, že role v této hře jsou pro ně jejich životní. Kdyby pro nic jiného, tak pro ten čas, který s nimi strávili. Přestože oba protagonisté brzy po premiéře soubor Činoherního studia opustili a po krátkém intermezzu v Městských divadlech pražských zakotvili na téměř dvacet let v Divadle Na zábradlí, původní inscenace se pod hlavičkou Činoherního klubu hrála až do ledna 1989, tedy více než čtrnáct let. Začátkem 90. let ji Karel Heřmánek ve stejné podobě obnovil již ve svém vlastním Divadle Bez zábradlí. Loni na podzim se na jevišti objevila - stále ve stejné podobě - již potřetí.

Roztržka? Ne, jen únava
Spojení Karla Heřmánka, Jiřího Bartošky a Pavla Zedníčka s Evaldem Schormem, které začalo na začátku neutěšených 70. let v neutěšeném městě na severu, přerostlo ve velkou a dodnes připomínanou etapu Divadla Na zábradlí. Skončila náhle, rok před listopadovou revolucí, smrtí Evalda Schorma.
„Proč myslíš, že se vztahy, které se vytvořily v Ústí a vydržely vám skoro až do roku 89, najednou pokazily?“ zeptal se Jiřího Bartošky před třemi lety v rozhovoru pro zmiňovaný sborník Jan Vedral. „Řeknu ti, proč se to pokazilo. Jednak je to únava materiálu, samozřejmě. Dneska to přece vidíš Na Provázku, v Ypsilonce... to nemůže zkrátka tak dlouho trvat. A my jsme ztratili v roce 88 Evaldovou smrtí pojítko, a pak tam přišel Rajmont. Vždyť kvůli Rajmontovi jsme vlastně odcházeli z Ústí. Kačer měl režírovat Evaldovu krásnou dramatizaci Mrtvých duší, ale pak ji dělal Rajmont a dal Steigerwaldovi za úkol, aby ‚sjednotil text’. Nikdo jsme nevěděli, co to je -sjednotit text. A přes prázdniny to Steigerwald celý přepsal - uvaž, že Evald byl pro nás Bůh, že nás to naštvalo - a začalo se to zkoušet a tejden před premiérou se to zrušilo... Nešlo to. A začaly vznikat vztahy, nedorozumění, přišel Jan Grossmann, s tím jsem udělal krásný inscenace (Moliérova Dona Juana a Havlovo Largo desolato - pozn. red.), ale problémy v souboru rostly a pokračovaly... Bylo to pryč. Prostě se to rozpadlo. Na jednu stranu to možná bylo dobře, protože záoceánskej parník, když zhasne pod kotlem, tak ještě třicet mílí jede setrvačností...“
Nakonec se soubor Divadla Na zábradlí definitivně rozpadl. Část herců odešla s Ivanem Rajmontem v roce 1990 do Národního divadla, Karel Heřmánek, Jiří Bartoška a Pavel Zedníček odešli na protest proti jmenování už velmi nemocného Jana Grossmana ředitelem divadla. Heřmánek furiantsky založil divadlo, které pojmenoval Bez zábradlí. Počítal se samozřejmou účastí svých kolegů i s pokračováním odkazu Evalda Schorma, jehož všechny inscenace od Divadla Na zábradlí včetně kulis odkoupil.
Ale všechno bylo jinak. Inscenaci Jakuba a jeho pána ještě v roce 1993 obnovili, ale o rok později se Jiří Bartoška stal prezidentem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech a vrhl veškerý zájem a energii tam. Ani Pavel Zedníček se nepodílel na práci Divadla Bez zábradlí, které se nejprve usídlilo na vysočanské periferii a teprve po několika letech dostalo do pronájmu sál Adrie v samém centru Prahy. Mezi nerozlučnými druhy zůstala z té doby hořká pachuť.

Znovu na společné cestě
Když však loni před prázdninami Karel Heřmánek uvažoval o znovuuvedení Jakuba a jeho pána ve svém divadle a přemýšlel o obsazení, přišlo mu najednou líto, že by si roli Pána už nikdy nezahrál sám. Ani Jiřího Bartošku nemusel dlouho přesvědčovat, aby si znovu oblékl kostým Jakuba. Z inscenace se stala událost, bezvýhradně ji přijali kritici i obecenstvo.
„Režijní koncepce včetně jednoduché a účelné scény Milana Palce s malým jevištěm a oponou funguje bez problémů i dnes. Což se daří mimo jiné díky tomu, že Rajmont přesně vystihl přirozenost, s níž Kundera ve své variaci na Diderota nechal rozplynout hranice mezi jevištěm a hledištěm, respektive mezi vypravěči, interprety a jejich diváky,“ napsal po obnovené premiéře loni na podzim o Jakubovi a jeho pánovi kritik Zdeněk A. Tichý.
Ani energii Karla Heřmánka a Jiřího Bartošky, s níž postavy hrají, neubralo třicet let nic na intenzitě. „Z mladých drzounů jsou staří hodnostáři, šediví, unavení, zvrásnělí. Oba jsou slavní, staří, utahaní. Jejich zchátralost skvěle osvětluje relativnost chvástavosti i nejistotu vzpomínek Jakuba a pána. (...) Určitě vědí, že jejich příběhy jsou za nimi, nikoliv ještě před nimi. Když jeden druhého nese na ramenou, sotva jde. Ale jde triumfálně,“ napsal v brilantní recenzi Karel Steigerwald.

 



obsah čísla 43 ročník 2006





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA