Představy Ivany Lomové
Bela Schenková  
SANQUIS č.79/2010, str. 12

Pracuje v ateliéru, který se ateliérům jiných výtvarníků příliš nepodobá. Ve svém bytě, v pokoji o rozloze zhruba dvaceti metrů čtverečních tvoří jedna z nejvýraznějších osobností současného umění u nás – malířka, ilustrátorka a scenáristka Ivana Lomová.
 
Vlny IX, 2007
„Před pár lety jsem měla období vln. Po všech těch koupacích výjevech od moře a z přírody, kde jsem na vlny v různých podobách pořád narážela a musela je nějak řešit, jsem se rozhodla, že se zaměřím výhradně na ně a ‚přijdu na to, jak to vlastně s těma vlnama je‘. Strávila jsem asi tři měsíce noříc se do zákonitostí pohybu vody v moři, při rozdílném větru, z různé perspektivy a tak dál: když se do toho ponoříte, pole působnosti – množství možností – je nekonečné. Práce na vlnách hraničila trochu s drogovou závislostí, moc nešlo přestat, člověk v těch vlnách opravdu byl. Takové trochu 3D. Když jsem se pak podívala na své ostatní obrazy, připadaly mi strašně placaté.“ 

 
O zdi se opírá řada rozmalovaných obrazů a jejich autorka vysvětluje, že pracuje v několika vrstvách, a tak musí mít rozděláno více obrazů najednou. Spodní vrstva musí zaschnout, aby se mohla položit další...
Ivana Lomová pracuje obvykle v tematických cyklech. Témata, která jsou ostatně pro její tvorbu nejdůležitější, nachází ve vnějším světě i vlastním životě, často se též stává, že nové téma vyrůstá z předchozího a práce se tak řetězí vlastní cestou. „Jedna z věcí, které mě na mé práci nejvíc baví, je, že vůbec nevím, co budu dělat za rok, za dva. Já si můžu něco naplánovat, vymyslet, můžu mít jakési představy, ale jak to nakonec dopadne, to už je jiná věc. Fungují tu ještě jakási jiná iracionální pravidla a principy a sám proces malování mě vede kamsi dál, do neznáma.“
Názvy cyklů – Muži a ženy, Dětství, Dokud nás Smrt nerozdělí, Noc, Čas, Ráj či Samota – napovídají, že její náměty často souvisejí s rodinou, dětstvím, vztahy mezi mužem a ženou. V poslední době vznikají i cykly z cest a z přírody. Na sériích pracuje i několik let, občas se také k něčemu již hotovému vrátí.
Ivana vypráví o začátcích své tvorby, o tom, jak studovala architekturu a pak pracovala několik měsíců v projektovém ústavu. Jak přitom běhala po redakcích dětských časopisů a chtěla pro ně ilustrovat. Konečně se objevila nabídka na první knížku. Mezitím se seznámila s Jiřím Kalouskem, pro něhož posléze pracovala ve filmovém studiu. A na Barrandově také vyrobila svůj vlastní animovaný film „Večírek“. To už ale ilustrovala knihy pro Albatros a další nakladatelství.
 

 
Umělecká rodina
Kde se vlastně bere ten talent? Oplývá jím i Ivanina sestra Lucie, která studovala na pražské divadelní akademii obor dramaturgie– režie a už několik let se plně věnuje komiksu. Ivana vypráví o svém pradědečkovi, architektovi Janu Kotěrovi, ale také Jiřím Šalamounovi, který je jejich vzdáleným příbuzným, zmiňuje i svého otce, jenž měl kromě jistého výtvarného talentu také dar hravosti a zkratky.
 
Velké okno, 2008
„Obrazu Velké okno předcházel podobný, který se jmenuje Nad městem, má takový dlouhý atypický formát. Někdy mě baví určitá duplicita, že si jeden námět namaluju ve dvou variantách. Tady jsem měla nějakou představu, nápad, a pak jsem k tomu nápadu potřebovala fotky, které by mi pomohly ho zrealizovat. Někdy to dá docela běhání, konkrétně tady ten výhled z okna jsem nakonec našla v místnostech redakce časopisu Ateliér, která sídlí v nejvyšším patře vnitrobloku Na Příkopech za Bílou Labutí. Celý ten cyklus obrazů z interiérů – na svých webovkách ho nazývám Samota – vznikal podobným způsobem, čili nejdřív nápad, skica, pak shánění konkrétních prostor či modelů. Abych pravdu řekla, často jsem pak vycházela i z vlastních zdrojů, používala jsem vlastní byt i lidi.“
 

Obě sestry odmalička kreslily. Dlouho ale Ivana žila s pocitem, že je nemožné a drzé, aby bylo malování jejím zaměstnáním. Zlom přišel po listopadu 1989, kdy si řekla, že si díky okolnostem může přece jen dovolit jistý luxus – a dělat jen to, po čem touží.

Svou první výstavu uspořádala v roce 1994 v Galerii Mladé fronty ve Spálené ulici. V roce 1997 vystavovala v tehdejší Malé Špálovce a o dva roky později v Galerii Václava Špály o patro výš. V současné době spolupracuje s několika pražskými galeriemi a pravidelně se objevuje na samostatných a skupinových výstavách doma i v zahraničí.

Nereálné reálno
Kritici Ivanu Lomovou zařazují mezi realisty či hyperrealisty. „Já tohle škatulkování v současném malířství nemám vůbec ráda. Čas velkých ‚-ismů‘ je už dávno za námi, a když už bych se musela někam napasovat, tak asi k tomu realismu. Ráda používám fotografii, někdy jako pomůcku, jindy jako inspiraci – kvůli nějaké fotografii třeba obraz přímo vznikne, někdy si ho zcela vymyslím. Co se týče pravdivosti fotografie, málo si uvědomujeme, jak objektiv zkresluje, horizont není rovný, ale zakřivený, předměty uprostřed jsou užší než po stranách fotografie, i ten princip dvou úběžníků funguje jinak na fotografii a jinak ve skutečnosti. A to nemluvím o expozici a o světle, které vnímáme ve skutečnosti úplně jinak, než je zobrazuje fotografie. Takže když už ty fotky používám, upravuji si je tak, aby výsledný obraz byl podobnější skutečnosti – či mé představě o skutečnosti – než fotografii. Také si trochu přidávám, vybírám si a vynechávám. Asi tam i nevědomě dávám víc svého subjektivního pohledu, než si uvědomuju, nebo než bych sama chtěla.“
 

Cesta, 2006
Tohle je příklad postupu, kdy obraz vznikl na základě fotografie. Pochází z cesty do Guatemaly. Jeli jsme z výletu stopem ‚domů‘, tedy tam, kde jsme právě bydleli, na korbě dodávky pololežíce na jakémsi pracovním náčiní a provazech, což je běžný způsob tamní osobní dopravy. Auto se řítilo po prašné, kamenité cestě, slunce bylo už velmi nízko, pak zapadalo a zvířený prach nad cestou se v něm leskl tak významně a osudově, jako by zdůrazňoval tu neodvratitelnou skutečnost, že zas něco definitivně končí. V té fotce, když jsem ji pak doma viděla, bylo cosi, co jsem nemohla nechat jen tak, a tak jsem to začala malovat. Obraz se jmenuje – jak jinak – Cesta a patří do série Ráj.


Ivana Lomová (*1959)
Absolvovala Fakultu architektury ČVUT Praha v roce 1983. Od roku 1984 působila jako ilustrátorka v časopisech, novinách i nakladatelstvích (s jejími ilustracemi vyšlo na 25 knih převážně pro děti), věnovala se rovněž kreslenému filmu. Od začátku 90. let maluje. Zlomovým momentem v její tvorbě byl rok 1997, kdy začala pracovat s fotografií. Spíše než o fotorealismus šlo o jakési propojení mentálního a fotografického obrazu. Zajímalo ji spojení „objektivity“ fotografického snímku se subjektivitou vlastních vzpomínek. Motivací její tvorby je „touha uchopit všední realitu, vytvořit obyčejný obraz obyčejné skutečnosti“. www.lomova.com


Foto: Ondřej Petrlík, repro: © Ivana Lomová


obsah čísla 79 ročník 2010





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA