Cesta do krajiny dětství
Jana Nekolová  
SANQUIS č.84/2010, str. 22

Když v těchto dnech vstoupíte do pražské výstavní síně Mánes, jako byste při otevření dveří zmáčkli tlačítko „play“ u nějakého zvláštního rádia. Ze všech stran se linou zvuky. Brnkání, troubení, pískání, vrzání… Vydávají je roztodivné artefakty, které vytvořili čeští i zahraniční umělci v režii Petra Nikla.
Lépe řečeno, zvuky z nich dolují návštěvníci interaktivní výstavy PLAY. Malí i velcí. I když těm menším to jde o poznání lépe. Ani je nenapadne podivovat se nad tím, z čeho všeho člověk může vyloudit melodii. Zvony na čištění odpadu na Zvonici, Orloj snivců – melodicko-rytmický nástroj z kovových tyčí, Pozemní klavír či Znějící židle vytvářejí bizarní směsici zvuků, kterou občas přerušují radostné výkřiky dětí. A někdy i dospělých. Postarší, elegantně oblečená dáma právě ze všech sil šlape na „kolostroji“, aby se jí za tu námahu odměnil a pěkně zahrál.
Trochu zmatená tou přemírou zvuků si sedám do Křesla ticha – a vše ztichne. Dění kolem sebe začínám tedy vnímat jiným smyslem, zrakem. Přede mnou kanon vyfukující kouřové kroužky, pokud do něj někdo dostatečně bouchne, Petorchestr – les barevných plastikových lahví, kterým můžete procházet, zdánlivě vysloužilé, ale přitom funkční elektronické přístroje, na kterých se dají vytvářet neuvěřitelné zvuky...
Uprostřed sálu se rozkládají kupy harampádí. Jako na francouzském venkově při „vide-greniers“, kdy lidé přinášejí vše, co doma nepotřebují, a za malý peníz si zase něco odnesou. Tady se však neprodává, ale přemisťuje, staví, boří a znovu staví. Petr Nikl se svými kolegy nazvali toto „termitiště nekonečných proměn“ Krystalízou. Záleží jen na návštěvnících, jak se vykrystalizuje.

Na vlastní smysly

Nastal čas přestat pouze pozorovat. Opouštím krajinu ticha a stávám se aktivním hráčem. Občas do něčeho bouchnu, prásknu, strčím hlavu do tajemného otvoru. Při svém putování se ocitám před stařičkým počítačem neboli Manipulátorem budoucnosti od švýcarského umělce Andrease Schenka. Můžu si prý na něm zmanipulovat svou budoucnost. Lákavá nabídka. Následuji pokyny a počítač mi uděluje číslo. Za určitou dobu se mám dostavit, číslo zadat a dozvím se výsledek.
Vydávám se krabicovým tunelem Mojmíra Pukla o patro níže. Hned pod schody se zastavím u zvukového objektu Házení hrachu na zeď. Kolikrát jsem už slyšela: „Je to jako házet hrách na zeď“. Teď si to házení mohu doopravdy vyzkoušet pomocí speciální páky. Připravuji se na další vrh, jenže se kolem mne srocují o trochu menší děti než já, tak jim ustoupím. O pár kroků dále je ze mne opět nevědomý dospělák. Stojím u Harfie, bílého kruhu, a přemýšlím, co s ním dělat. Kolem mě proběhne malý capart, bez přemýšlení plácne rukou na fialový čtvereček a kruh se rozezní. Hraje všemi tóny. Pokračuji za černé závěsy, pozoruji proměňující se barvy, točím všemožnými klikami, z okna sleduji železné skulptury – květy Čestmíra Sušky vznášející se na Vltavě.
V samém závěru mého návratu do krajiny dětství přemýšlím, který z pěti smyslů jsem tu ještě nevyzkoušela. Čich? Chuť? A najednou stojím u dřevěných panelů – zážitkového smyslového objektu – a s překvapením zjišťuji, že smyslů nemám pět, ale dvanáct! A tak si jako ve škole opakuji, abych nezapomněla – životní smysl, smysl pro slovo, pro teplo, pro pohyb a pro rovnováhu, smysl pro já druhého člověka…
À propos: moje poslední cesta skutečně vedla zpátky k Manipulátoru budoucnosti. Jak to dopadlo, neprozradím. Je to přece jenom moje budoucnost, i když zmanipulovaná. Ale pokud jste zvědaví na tu svoji, přijďte do Mánesu. Poslouchejte, dívejte se, dotýkejte, bouchejte a mačkejte všechno možné, hledejte svůj smysl pro myšlenky toho druhého, prostě si hrajte. Když si nebudete vědět rady, jednoduše pozorujte děti. Ukážou vám, jak na to.
 
 Foto: Ondřej Petrlík



obsah čísla 84 ročník 2010





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA