Ochlupení bližní
Stanislav Komárek  
SANQUIS č.93/2011, str. 90

 Hluboká „osudová spřízněnost“ lidí a vlků je pozoruhodná. Tato obávaná a nenáviděná šelma, která byla zejména pro pastevecká etnika a jejich stáda skutečnou zhoubou (Mongolové a Kazaši stahovali chycené vlky zaživa z kůže), hrála zcela klíčovou roli v mnoha mytologiích a „lykantropická“ bratrstva nedílně patřila k „mužským klubům“ starého Íránu, Dácie i Germánie.
Vlci jsou také jedinými zvířaty, která se kdy pokoušela „domestikovat si“, víceméně „pro zábavu“, lidi. Komenský popisuje ve své Velké didaktice několik případů ze středověké a raně novověké Evropy, v novějších časech k podobným jevům docházelo zejména v Indii – nejlépe dokumentovaný je případ dvou holčiček vykopaných z vlčí nory v blízkosti Medinípuru v Bengálsku v roce 1920. Aby k něčemu podobnému mohlo dojít, musí být samozřejmě v kraji nejen dostatek vlků, ale také kojenců, buď volně odložených během polních prací, nebo ještě lépe záměrně pohozených v lese – v Indii údajně k těmto „adopcím“ dětí ze strany vlků došlo vícekrát a zlidovělý ohlas pronikl i do Kiplingových spisů, byť ve velmi zromantizované formě (náznak tohoto snažení ze strany vlčice se objevuje třeba i v Ajtmatovově románu Popraviště). Ve skutečnosti zde došlo k „inkulturaci“ dětí ve vlčí societě, jíž se chtě nechtě přizpůsobily pohybem po všech čtyřech, noční aktivitou i složením a způsobem přijímání potravy. Předpokládá se, že kojící vlčice nalezené neznámé, pro ni emočně atraktivní mládě nesežere, ale odnese domů a tam ošetřuje jako vlastní. Jedná se o velmi podivný „rozmar“ a z hlediska vlků živočicha zcela a jen „pro potěšení“ drženého – lidské dítě má oproti vlčatům mnohem delší ontogenetický vývoj a je nutné je krmit prakticky neustále, při lovu nepředstavuje pro smečku sebemenší pomoc. Je podivným paradoxem, že vlk je jediným živočišným druhem, který zřejmě opakovaně provedl pokusy si lidi „ochočit“ a po léta jako domácí mazlíčky chovat.
Záležitost je o to pikantnější, že člověk a vlk jsou do sebe emocionálně „zaklesnuti“ už od nepaměti, vlk je sice na jedné straně zuřivě nenáviděnou
šelmou, na druhé praotcem nejoblíbenějšího domácího zvířete a nejstaršího domestikanta, psa...
... přitom lidi a vlky nespojuje žádná blízká příbuznost, ale jen zhruba srovnatelná tělesná velikost a sociální způsob života. K domestikaci vlků ostatně zjevně nedošlo tím způsobem, jak se to obvykle líčí v populárních knihách, že by smečky vlků táhly za paleolitickými lovci, přiživovaly se na jejich kořisti a postupně se k nim přidaly, jako spíše právě adoptováním zcela malých vlčat ženami a jejich dokojením a psychickým imprintováním na člověka. Pro dnešní vkus se zajisté zdá nápad kojit nalezené roztomilé mládě nepravděpodobný, ale archaické společnosti byly a jsou v tomto směru méně ovlivněny našimi předsudky. Ještě náš Kosmas uvádí, byť už jako potupující výhrůžku, výrok knížete Lučanů o tom, že po vítězné válce dá ženám Čechů utratit jejich děti a místo nich jim přiloží k prsu štěňata. Výzkumy švédsko-německého zoologa Zimena (1988) s domestikací vlků ukázaly, že praktické využití nových domestikantů nebylo veliké. Zůstává snad možnost jediná – nápadně vstřícné a protektorské chování krotkých vlků k malým dětem údajně umožňovalo jejich využití jako hlídačů a ochránců batolat v době nepřítomnosti jejich matek – Zimen uvádí i příklad některých kmenů subsaharské Afriky, kde domácí psi úlohu „živé plenky“ a babysittera plní podnes. Představa mezolitické ženy odcházející na sběr bobulí a svěřující dítko ochočenému vlku je sice nezvyklá, ale dle Zimena zcela realistická. Snad jsou pověsti o Romulovi a Removi nějaký velmi pozdní ohlas tohoto archaického stavu věcí. STEJNOJMENNÁ KNIHA VYŠLA V NAKLADATELSTVÍ ACADEMIA, ZÁŘÍ 2011

Kresba: Luděk Bárta


obsah čísla 93 ročník 2011





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA