| Poslouchejte se zavřenýma očima |
|
Irena Jirků |
| SANQUIS č.96/2012, str. 32 |
| Miluje hudbu, parní lokomotivy, lodě, středověkou architekturu a publikum, které poslouchá se zavřenýma očima. Čeněk Pavlík, špičkový český houslista, člen světově proslulého Guarneri tria Prague.
|
|
Co je pro vás důležitější – sólová kariéra, nebo účinkování s triem?
To jsou různé žánry, ale prvotní je muzika. A ta může být buď špatná, nebo dobrá. Jde hlavně o to, odhalit podstatu hudby, a pak už je vlastně jedno, jestli hraju sám, s naším triem, nebo s varhanami. Ostatně, velcí skladatelé psali symfonie, koncerty, komorní hudbu i drobné písně.
Houslista ale musí volit pokaždé odlišnou techniku, ne?
Samozřejmě. Někteří výtvarníci tvoří medaile, předlohy pro známky, malují velké obrazy... To také nečiníte to samé. Různorodý umělecký projev osvěžuje, obohacuje. Pokud je někdo muzikant – plnokrevník a ne napodobitel či sportovec, snažící se něco zahrát co nejrychleji, a jde do hloubky, do prožitku, zjistí, že tvůrčí invenci je možné rozvinout mnohostranně.
Je asi těžké najít tři sólisty, kteří si dovedou být partnery na jevišti.
Lehké to není, pokud nemáte štěstí, ale to jsme rozhodně měli hned na první pokus. Sčítá se tu dosavadní umělecký růst ovlivněný učitelem, zázemím a mnoha dalšími činiteli. Pro dobrou spolupráci je nutné mít i potřebné charakterové vlastnosti. Vedle hudební inteligence jde především o schopnost zhodnotit stav věcí z nadhledu a v zájmu celku se ztotožnit za daného stavu věcí s ideálním kompromisem. S tímto nadhledem je obtížné skloubit zvýšenou citlivost na vjemy, u umělců nutnou, která na druhou stranu leckdy znamená, že jsou tak trochu „mimo“. Každý interpretační počin je originál. Je třeba společně tvořit v každém okamžiku a navzájem se přitom inspirovat. Interpretační umění je kouzelné.
V jakém smyslu?
Nikdy nevíte, co může vytrysknout z podvědomí. Někdy si vzpomenu na malíře, jak to mají fajn, že mohou jít spát a ráno najdou v ateliéru své dílo takové, jak je tam večer zanechali. Nemusí se jim líbit, avšak mají své jisté. Ale znáte to, žádný ve svém stavu úplně spokojený není. A zde jsme u dalšího důležitého bodu, nutného pro zdárné společné soužití, u pokory. Letos slavíme už pětadvacet let ve stejné sestavě.
Za celou dobu se nedostavila ponorková nemoc?
Náš klavírista Ivan Klánský říká, že například kvarteta to mají trošku těžší, protože jde o sudý počet hráčů. Když přijde na lámání chleba, může hlasování dopadnout nerozhodně, což je neuspokojivé. U nás jsou v přinejhorším dva proti jednomu, což stačí. Další – řekl bych – ulehčení je v tom, že klavír, jakožto nástroj, je oproti smyčcům zásadně odlišný. Jinak tvoří zvuk a bez diskuse určuje intonaci (tedy v naladěném stavu). Můžeme si dělat legraci třeba ze samotného ladění nástrojů – smyčce na pódiu pečlivě ladí podle klavíru, zatímco klavírista ladí nanejvýš výšku své židle.
Myslela jsem, že špičková interpretace znamená se zcela hudbě oddat. A teď zjišťuji, že jste aktivní také na poli historických věd.
Nevím, jak to mají jiní, ale já jsem se asi s tím vším narodil a proč se násilně předělávat? V deseti letech jsem kromě houslí miloval středověké hrady, chtěl jsem být námořníkem, řídit parní lokomotivu. Nakonec vyhrály housle, ty jsou pro mne primérní vždy. Nicméně koníčky mi zůstaly, nezůstalo jen při klukovských snech.
Koníčky? To jich stíháte víc?
Mám doma například třicet šest modelů hradů a spousty miniaturních plachetnic. S modelařinou jsem ale definitivně skončil ve čtyřiceti letech.
Už to nebylo kam dávat?
No, to také, ale hlavně jsem cítil, že tato epizoda končí. Užil jsem si. V hudbě hledím na celek a pečuji o detail. Dá se to přirovnat k rozvržení průčelí budovy a k zařízení za sklem schovaných pokojíčků. Své hrady, vodní i výšinné jsem stavěl podle vlastních plánů, svou technologií, z papíru, špejlí a drátků, abych si neponičil ruce. Ale pozor, žádné kýče! Stejně jako v hudbě jsem se musel naučit vcítit do daného slohu, pochopit podstatu a co nejlépe jej „interpretovat“. Nejčastěji jsem stavěl hrady české, slohově poplatné 13. až 16. století, a hrady francouzské.
Takže odreagování od muziky?
Spíš bych řekl, že zdroj tvůrčí fantazie, která se mi do muziky hodí. Když jsem skončil s modelařinou, otevřel se mi prostor pro středověkou archeologii, speciálně pro nové objevy gotických a renesančních reliéfně zdobených kachlů. Poznal jsem přitom mnoho zajímavých lidí z jiného oboru. Tohle setkávání mne také obohacuje, krásně si osvěžím mozek.
Napsal jste několik desítek studií včetně Encyklopedie kachlů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kterou jste pro nakladatelství Libri sestavil s Michalem Vitanovským. Které kachle vás nejvíc okouzlily?
Po pravdě je jich mnoho. Z poslední doby mám nádherný zážitek z hradu Valečova. Vede tam cesta ke skalnímu městu, turisticky značně vytížená, zvláště cyklisté ji hodně užívají. Když jsem po ní před třemi roky šel, našel jsem zlomek reliéfního kachle s erbem města Žatce. Celkem dobově oblíbený motiv. Vzal jsem střep domů a ve stejném měřítku jsem podle známých dochovaných analogií rekonstruoval celý reliéf s tím, že střep s kresbičkou odevzdám kastelánovi, aby ji mohl vystavit. Při mé další navštěvě Valečova jsem kastelána nesehnal, a tak jsem si zase zašel na tu cestičku a našel další střepy. Nedalo mi to, sebral jsem v lese borovicový klacík a přímo z povrchu té cesty jsem vydloubal skoro celý reliéfní kachel a několik dalších zlomků. To už bylo příliš. Poradil jsem se s jedním profíkem, archeologem, co dál, protože já, jako amatér, narušovat terén nesmím. Nicméně pod vedením Jiřího Waldhausera jsem udělal malou sondu a zjistili jsme, že na místo dnešní turistické cestičky byla kdysi vyhozena vysloužilá gotická kamna. Celkem zde bylo nalezeno přes osmdesát více či méně zachovalých reliéfních kachlů s patnácti ikonografiemi a přibližně sedmdesát kachlů nádobkových. V současné dobře připravuju na toto téma velkou studii, která vyjde letos v létě v odborném periodiku Archeologie ve středních Čechách.
|
|
 | | Kachlový reliéf – Rytíř, – 2. pol. 15. století, Brno. |
|
|
Kde prosím ty kachle přechováváte, skládáte, slepujete a kreslíte, katalogizujete? Ve svém bytě v Praze?
Tak to bych se tam už skutečně s těmi desítkami beden nevešel. Všechno jsem to měl ve vile u rodičů, ve sklepě, tam jsem materiál porovnával, slepoval, kreslil, popisoval.
Kde je váš nález dnes?
Část je vystavena na hradě, zbytek má muzeum v Mnichově Hradišti. Již řadu let spolupracuji s našimi význačnými badateli, například s archeologem Tomášem Durdíkem, který mi zadává ke zpracování své nálezy. Od něj jsem převzal také pozlacené kachle z renesančního období z hradu Roupova, u nás velmi vzácné. Nyní pracujeme na materiálu z tvrze Tichá u Kaplice a z hradu a zámku ve Vimperku. Velmi zajímavé jsou také monotematické studie, jako třeba o jednorožcích, dracích, invalidech či andělech na středověkých kachlích. Vyžaduje to studium mnoha oborů. Když vše sečtu, opravdu se nenudím.
Na tuhle vášeň si vyděláte muzikou?
Jak jinak? Samozřejmě, že archeologie je prodělečná. Honoráře za knížky? Vždyť to znáte a také víte, kolik stojí fotky, papíry, kopírka nebo speciální tuš, se kterou kachle kreslím. Cesty po lokalitách mi také nikdo neplatí. Ne, to nemůžu počítat. Prostě je to moje radost, dobrodružství, koníček. Na druhé straně výdaje za dobré kafíčko určitě pokryji.
Beru jako skvělou zprávu, že se hudbou dokážete nejen uživit, ale máte i na takové náročné koníčky.
Muzikou se uživím, úžasné! Usnadňuje mi to fakt, že místo u vzdáleného moře, kam se díky hudbě stejně dostanu a ještě to mám placené, dovolenou trávím na Valečově a v jemu podobných končinách. Mám také své oblíbené přírodní scenérie a například v Píseckých lesích jsem prochodil už více než tisíc kilometrů. Jsem jinak poměrně skromný a imunní vůči prchavým módním trendům a obstarávám si jen ty technické vymoženosti, které nutně potřebuji. Někdy si ale říkám, že naše generace měla štěstí. Když jsme začínali v sedmdesátých letech, nebylo tolik muzikantů. Dnes školy chrlí množství absolventů a příležitostí k uplatnění je méně. Když jsem vyhrál Concertino nebo Pražské jaro, měl jsem docela solidní odrazový můstek. Dnes to už nestačí.
S Guarneri tria Prague koncertujete dnes už převážně v zahraničí.
Teď jsme měli sedm koncertů v České republice, ale to nebývá často. Naštěstí svět je velký, a abychom to stihli, leckdy zkoušíme nikoli doma, ale na cestách.
V cizině jsou víc chtiví po muzice než v zemi Antonína Dvořáka?
To bych si netroufl tvrdit. Ale protože jsme tak říkajíc zavedený ansámbl, dostáváme zvenčí mnoho nabídek. Je velmi důležité, že máme skvělého manažera v osobě manželky našeho violoncellisty, Beatrix Schneider- Jerie. Jakožto člověk ctící tradici rád jezdím do Anglie, úžasní jsou také v Jižní Americe, tak spontánní publikum jako tam jsem snad nikde jinde neviděl. Ale v rámci objektivity musím hned dodat, že je to obrovský kontinent a naše evropská klasická hudba se tam hraje asi tak na třiceti místech, to v Japonsku je situace jiná. Nicméně, koncertovat v zemích Jižní Ameriky je zážitek, mimochodem na rozdíl od koncertů třeba v Německu či Francii má turné vždy nádech dovolené. A potom je tu kouzelné Španělsko s jeho vínem a rybičkami, nepochybuji, že jde o další inspirační zdroj...
Na začátku našeho rozhovoru jste řekl, že když se vám hudba opravdu líbí, musíte zavřít oči. Proč?
Tvrdím, že velká, nadčasová hudba by se měla poslouchat v klidu a se zavřenýma očima. Chce to soustředění, posluchač se musí zároveň uvolnit, aby hudbu mohl náležitě vychutnat, vcítit se do atmosféry, stát se úspěšným lovcem skrytých tajemství. Za to může být odměněn nejniternějším prožitkem, na který se nezapomíná. Některá hudební sdělení se neoposlouchají, a o to, alespoň v mých očích, v umění jde především.
|
|
|
Čeněk Pavlík (1955)
První housle – osminky, dílo anonymního autora, dostal ve čtyřech letech. Posléze hrál na čtvrtky z dílny F. X. Drozena z Turnova a ještě než vyhrál například Pražské jaro (1976) a londýnskou soutěž Emily Andersenové (1979), mu ministerstvo kultury ČSSR svěřilo francouzský nástroj Nicolo Lupot z 19. století. Později měl housle Přemysla Otakara Špidlena a po založení Guarneri tria (1986) získal do zápůjčky ze Švýcarska housle Guarneri del Jesu (1735), které vlastnil slavný americký houslista Efrem Zimbalist. Na tento nástroj hraje Čeněk Pavlík už 25 let. Má dospělou dceru a žije v Praze. WWW.GUARNERITRIOPRAGUE.COM
|
|
Foto: archiv Guarneri trio Prague, kresba Čeněk Pavlík
|
|
|
 |
obsah čísla 96 |
 |
ročník 2012 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
