Slavné pražské vily (32/2004)
Petr Krajči  
SANQUIS č.32/2004, str. 67

 

Kapitola třetí
Pocta Janu Kotěrovi
/Od moderny rostlinné k moderně geometrické a záblesk kubismu/

Stanislav Sucharda (1866 až 1916) se nejprve učil modelování na Průmyslové škole v Praze a ornamentálnímu kreslení na české technice u profesora Jana Koukly, avšak přestoupil na Uměleckoprůmyslovou školu (1886 až 1892), kde si kromě profesorů J. V. Myslbeka a Bedřicha Ohmanna oblíbil modelování u Celdy Kloučka. Stal se profesorem na téže škole (1899), od roku 1915 působil jako profesor Akademie výtvarných umění. Tento přední představitel českého sochařství na přelomu století se ve své rané tvorbě projevoval jako znamenitý tvůrce plaket a medailí, v nichž uskutečňoval syntézu dobových směrů: impresionistická modelace se prolíná se symbolistní tematikou a secesní stylizací.
Není bez zajímavosti, že Stanislav Sucharda a Jan Kotěra (mimochodem, oba byli v letech 1899 až 1900 redaktory čtvrtého ročníku Volných směrů, stejně jako jejich kolega malíř Jan Preisler) spolu byli nejen v dobrých vztazích a úspěšně spolupracovali, ale dokonce se vzájemně inspirovali. Například architektura s kopulí sevřená mezi pylony, ztvárněná na Suchardových plaketách, se podobá - jak píše Dana Stehlíková - Kotěrovým náčrtům z doby po roce 1900; Kotěra tuto ideu posléze vícekrát rozpracoval (zejména muzeum v Hradci Králové). Nebo jiná Kotěrova kresba, antického chrámu (1898), má blízko k Suchardově plaketě akropole, nazvané podle postavy v popředí Architekt.
Z monumentální tvorby Stanislava Suchardy jmenujme především pomník Františka Palackého (sochař na něm pracoval od roku 1898, definitivní verze odhalena až 1912) a rovněž průčelí královéhradeckého muzea.
Povšimněme si v následujícím popisu Suchardovy vily: ani Jan Kotěra neuplatnil - stejně jako Dušan Jurkovič v případě projektu pro doktora Náhlovského - tehdy již užívanou „přeskupenou“ dispozici půdorysu a pojednal dům s ústřední schodišťovou halou.

Suchardova vila
Slavíčkova 6, Suchardova 1, čp. 628/XIX, Praha 6-Bubeneč
Stavebník: Stanislav Sucharda
Architekt: Jan Kotěra
1904-1907

Roku 1901 vyhrál sochař Stanislav Sucharda soutěž na pražský pomník Františka Palackého. Chyběly mu však prostory, ve kterých by mohl rozměrné dílo provést. Situaci se rozhodl řešit roku 1904 výstavbou nového domu s ateliérem. Návrh svěřil svému dobrému příteli a spolupracovníku architektu Janu Kotěrovi. Vila měla být koncipována pro čtyřčlennou rodinu - manžele Suchardovy a jejich dvě děti, Martu a Stanislava.
Malebný dům na nárožní parcele spadá do skupiny vil navržených Kotěrou v letech 1902 až 1905, které se vyznačují řadou společných prvků (například zmíněná Trmalova vila). Průčelí patrové budovy o obdélném půdorysu oživila řada detailů inspirovaných lidovou architekturou. Výrazná je mansardová střecha s hrázděnými štíty. Na starých fotografiích upoutá od ulice odsazená mohutná budova ateliéru, propojená s domem úzkým spojovacím krčkem. Její střechu původně protínal oblouk proskleného světlíku a nad trojbokým závěrem ji ozdobila socha vzpřímeného středověkého rytíře, podtrhující pohádkový ráz stavby. Ateliér byl od vily oddělen a přestavěn na obytný dům v letech 1926 až 1928. Zanikly i některé součásti původního řešení zahrady, na jejímž konci stával dřevěný kuželník.
Vnitřní uspořádání vily vychází z Kotěrova oblíbeného typu rodinného domu s ústřední schodišťovou halou, do které se v tomto případě vchází nakoso situovaným vstupem v bočním průčelí. V suterénu se nacházel byt domovníka a sádrovna. Do přízemí byly situovány reprezentační prostory - pod schodiště do vysunutého arkýře sedací kout, v návaznosti na halu jídelna, z níž byl vstup na verandu. Kromě schodišťové haly osvětlené barevnými okenními výplněmi, ve které se nacházel Suchardův reliéf „Praha a Vltava“, původně vystavený v St. Louis roku 1904 a adjustovaný sem Kotěrou, a niky s fontánou byla největší péče věnována zařízení jídelny. V horním podlaží se nacházely ložnice a hostinský pokoj. Spojovací krček obsahoval Suchardovu knihovnu.
Dům zůstal dodnes v majetku rodiny stavebníka. Podle vyprávění pamětníků se v něm scházela společnost Suchardových přátel ze spolku Mánes. Častým hostem zde byli Josef Mařatka a Antonín Slavíček, jehož dětem byl Sucharda po malířově smrti určen za poručníka.

Jan Kotěra měl řadu vynikajících žáků i spolupracovníků. Na Uměleckoprůmyslovou školu, kde působil v letech 1898 až 1910, za ním docházeli například Otakar Novotný, Josef Gočár, Jan Zázvorka, na Akademii výtvarných umění, kde byl rovněž profesorem (1911 až 1923), Bohuslav Fuchs, Jaromír Krejcar, Kamil Roškot, Adolf Benš, u Kotěry praktikoval mladý Pavel Janák a další. Jedna veličina vedle druhé. Traduje se o panu profesorovi, že své žáky nevedl k tomu, aby projektovali v duchu jeho prací, ale vštěpoval jim především zásady etiky architektury a také to, čím se má vyznačovat osobnost architekta. Protože architekt není pouze spolutvůrcem architektonického slohu, nýbrž i životního stylu, má prvořadou povinnost: být příkladným členem lidského společenství, a to od vlídného vystupování přes vstřícnost a poctivost ke klientovi až po upravený zevnějšek.
Jak už naznačeno, Jan Kotěra, nepřehlédnutelný solitér uprostřed pražského architektonického dění, musel čelit celé řadě odpůrců. Jmenujme zejména Osvalda Polívku, tvůrce umělecky problematického, který se stal jakýmsi oficiálním architektem pražské obce, a proto projektoval celou řadu veřejných budov, bank, pojišťoven a záložen, rovněž pražský Obecní dům (spolu Antonínem Balšánkem), a dále uveďme například architekty Aloise Čenského, Jana Vejrycha, ale také Josefa Fantu či Antonína Balšánka, a to jsou pouze jména nejznámější.
Nutno ovšem poznamenat, že Kotěra ze svých tvůrčích pozic neustupoval a zůstával věrný vlastnímu přesvědčení, ať už ve vztahu k protivníkům, k institucím nebo dokonce k „instancím nejvyšším“. Pokud poznal, že požadavky klienta neodpovídají jeho názorům a že by je nemohl uspokojit, raději nabídku odmítl. Tak se nebál roku 1903 rozejít s neobyčejně vlivným politikem Karlem Kramářem, když paní Naděžda Nikolajevna Kramářová nešetrně zasahovala do návrhu jejich krymské vily, nebál se roku 1908 nevyhovět rakouské šlechtě, žádající barokizující návrh pro pavilon na mezinárodní lovec-kou výstavu, a roku 1913 se nebál nereagovat na žádost následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este, aby přepracoval projekt univerzitní budovy u Čechova mostu...
Z tohoto hlediska se nezdá ani tak nepochopitelné, že Karel Kramář, když roku 1911 budoval svou vilu na Mariánských hradbách, prohlásil, že „za žádnou cenu nechce na baště učinit pokus s modernou“. Nicméně tahle aféra veřejnost pobouřila a osvětlila, jakým způsobem se postupovalo proti vůdčí osobnosti nového architektonického nazírání a proti moderní architektuře vůbec.
Příznivců měl Jan Kotěra méně. Pokud zatím nebudeme hovořit o některých jeho žácích, k přívržencům patřili především spolupracovníci sochaři Stanislav Sucharda a Jan Štursa, malíři Jan Preisler a František Kysela, z architektů někdejší spolužák na vídeňské Akademii výtvarných umění Josip Plečnik, s nímž Kotěra během jeho pražského pobytu v letech 1910 až 1920 (slavný Plečnikův kostel na vinohradském náměstí Jiřího z Poděbrad pochází z pozdějších let, 1928 až 1932) navázal upřímné přátelství, a rovněž Dušan Jurkovič.
Když Dušan Jurkovič navrhoval takzvanou valašskou vesnici pro Národopisnou výstavu v Praze 1895, projevil se jako architekt s určujícím vztahem k folkloru a k nacionální romantice. Toto poznamenání provázelo i jeho další díla; umělec je navíc zdůrazňoval použitím přírodních materiálů, zejména dřeva a kamene, a také živou barevností a hravými dekorativními detaily, jež dávaly jeho stavbám malebný ráz.
Při projektování vily pro doktora Jana Náhlovského se od této osvědčené slohotvorné výzbroje poněkud oprostil, přiklonil se k řešení s betonovou konstrukcí, nicméně romantika zůstala: jen se podívejme - dům připomíná trojlodí, poháněné plachtou vysokého štítu, zakončujícího střední trakt, a rovněž „kabinky“ arkýřů a lodžií, jakož i strmost komínů a střech nenechávají na pochybách, že jejich tvůrce měl pro malebné plavby značné pochopení.
Podobně jako Jan Kotěra v Trmalově vile také Dušan Jurkovič ve zmiňovaném případě se nechal inspirovat tehdy oblíbeným způsobem rodinného bydlení, vilami anglických zahradních měst, zvanými cottages.
A jak je to s tou centrální halou, o níž jsme se zmínili v předchozí kapitole a která už na začátku nového století jaksi neměla být v módě, nahrazena „přeskupenou“ dispozicí? Ovšemže ji Jurkovič neváhal uplatnit. Dokonce patrovou!

Wilfertova vila
Na Špejcharu 3, čp. 291/VV, Praha 7 - Holešovice
stavebník / Karl Wilfert
architekt / Josef Zasche
1904-1905

Vynikající pražský německý architekt Josef Zasche (1871-1957), absolvent vídeňské umělecké akademie (prof. Karl von Hasenauer), je autorem řady pozdně secesních a modernistických paláců v centru metropole (dům Vídeňské bankovní jednoty, palác Pražské železářské společnosti, hotel U Tří jezdců).
O něco dříve - v letech 1904-5 - projektoval dva obdobně řešené rodinné domy: Dresslerův v rodném Jablonci nad Nisou a Wilfertův na okraji Letenských sadů v Praze. Obě stavby mají půdorys ve tvaru písmene L s válcovitým tělesem schodiště sevřeným oběma křídly. Vily jsou ukončeny mansardovou střechou. Průčelí obou staveb jsou prosta dekorace, nepočítáme-li jednoduchý motiv keramických čtverců ve štítě a - v případě Wilfertovy vily - rovněž keramický reliéf slunečních hodin. Výraz staveb je tak moderní, odvozený z typu anglického rodinného domu. Vila v Holešovicích byla navržena pro Zascheho přítele, výtvarníka Karla Wilferta, pro nějž navrhl architekt velkoryse řešený ateliér v podkroví. Původně se domu říkalo „Modrá vila podle šedomodré vápenné omítky. V pozdějších letech byl dům přestavován, část původního zařízení se ale dochovala. Nejméně šťastné byly zásahy z nedávné doby, kdy byly k objektu připojeny architektonicky dehonestující přístavby a kdy dům ztratil původní decentní barevnost.
Wilferova vila je cenným příkladem raně modernistické stavby v Praze. Vývojově o něco předběhla podobné práce Zascheho přítele a příležitostného spolupracovníka Jana Kotěry (srov. se Suchardovou vilou v nedalekém Bubenči). Josef Zasche se tématu rodinných domů věnoval i později (např. jeho dvě vily v katastru Bubenče z 20. let), ale jeho další tvorba směřovala od moderny stále více k neoklasicismu.

Ukázka z  knihy, kterou si můžete objednat na adrese redakce - cena 299 Kč.

 



obsah čísla 32 ročník 2004





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA