ČŽe dýchám nahlas, když mě nemoc dusí,
že v koutě vyji do lhostejných stěn
jak pes, jenž cítí, že je opuštěn,
- i přes zavřené dveře se ti hnusí.

Když v koutě vyji do lhostejných stěn,
chvílemi v potu, chvíli v kůži husí,
otevřít ke mně dveře se ti hnusí
a dlaní v dlani utišit můj sten.

Chvílemi v potu, chvíli v kůži husí,
čekám, až přijdeš - dvěma slovy jen
a dlaní v dlani utišit můj sten,
jak ten, kdo bolest, byť jen jednou, zkusí.

Čekám, že přijdeš - dvěma slovy jen
potvrdit mi, že žít se snažit musí
i ten, kdo bolest víc než jednou zkusí,
i kdyby snem byl stokrát podveden.

Potvrdit mi, že žít se snažit musí,
kdo naplnit chce v životě svůj sen,
i kdyby jím byl stokrát podveden
a život rozpadal se mu jen na pokusy.

Kdo naplnit chce v životě svůj sen,
i když ten život zdá se mu jen kusý
a navíc rozpadlý jen na pokusy,
milovat musí vždy a každý den.

A tobě se i to, jak dýchám, hnusí.
A také proto do lhostejných stěn
vyji jak pes, když jsem v nich opuštěn
- a nejen když mě moje nemoc dusí.