Paní a páni z mostu (1)
Jiří Medek  
SANQUIS č.26/2003, str. 52

Most nesený šestnácti oblouky je dlouhý 515 metrů a 76 centimetrů, široký 9 metrů a 40 centimetrů. Jeho základní kámen položil osobně císař Karel IV. roku tisícího třístého padesátého sedmého, dne devátého července v pět hodin třicet jednu minutu ráno - tak prý rozhodli královští astrologové.

Není číselná řada, která vznikla, zajímavá? Posuďte sami: 135797531... Ponechme však zatím stranou úvahy nad magickým smyslem čísel a vydejme se na procházku po mostě. Všimněme si toho, co z něj činí celek zcela výjimečný: je to ojedinělá galerie plastik. Když projdeme Staroměstskou mosteckou věží, odborníky považovanou za „nejskvělejší bránu gotické Evropy“, vstoupíme do kamenné aleje nemající jinde ve světě obdoby.

Ochránce vdov
a sirotků - svatý Ivo
Mezi svatými původem z Francie najdeme jméno Ivo (nebo také Ive) hned dvakrát, v obou případech vychází ze starogermánského íwa, což není naše jíva, ale tis. Oba Ivové také byli právníky. První pocházel z Chartres a žil v letech 1040 až 1116, byl biskupem a sepsal sbírky církevního práva. Ten druhý, „náš člověk z mostu“, kterým procházku vlevo za Staroměstskou mosteckou věží otevíráme, byl také skutečnou historickou postavou. Víme o něm, že zemřel roku 1303. Působil jako kněz a významný představitel církevního soudnictví. K jeho svatosti ovšem přispěla především právní ochrana, kterou poskytoval nemajetným - hlavně již příslovečným vdovám a sirotkům. Protože ho za svého patrona zvolila právnická fakulta pražské univerzity, objednala si roku 1711 i jeho sochu. A tak nás hned na počátku cesty nejslavnější kamennou alejí na světě uvítá dílo jednoho ze symbolů barokní Prahy - Matyáše Bernarda Brauna (1684-1738). Adepti právních věd se prý k soše chodili před zkouškami modlit. Nakolik to tenkrát pomáhalo, jasné není, a k čemu by to bylo dnes, už vůbec ne, protože Braunův originál nahradila roku 1908 kopie od F. Hergesela. Světec drží v pravé ruce zákoníky a levou vztahuje v ochranitelském gestu nad skupinu chudých klientů. Pomocníka má ne ledajakého: kdo že to stojí po Ivově pravém boku? Meč, váhy a zavázené oči nenechávají na pochybách - je to sama Spravedlnost.

Reformátor cisterciáckého řádu - sv. Bernard
Zakladatel řádu cisterciáků Bernard z Clairvaux (1090-1153) se narodil nedaleko Dijonu v burgundské šlechtické rodině. Jméno Bernard, skládající se ze slov bär - medvěd a hart - tvrdý, předurčuje svého nositele: měl by být „statný jako medvěd“. A Bernard, jak Francouzům sluší, opravdu nebyl žádný suchar a krev měl vřelou - praví se, že pohled na jakousi krasavici ho tak nažhavil, že oheň, který mu vzplál v slabinách, uhasil budoucí světec skokem do zamrzlého rybníka. Aby zkrotil své smysly, dal se na pokání a vášeň pro ženy dík mystickému prožitku Kristových utrpení obrátil nakonec k Madoně. Přísně zreformoval cisterciácký řád a ještě zorganizoval křížovou výpravu. Osud církve řídil po celou první polovinu třináctého století. O úctě, které se těšil, vypovídá i nápis pod sochou proti svatému Ivovi: „Kdyby si měl archanděl Gabriel vybrat jinou tvář, přijal by Bernardovu.“ Uprostřed soklu tvořeného andílky v oblacích stojí Marie s Ježíškem a vpravo od ní klečí světec. Buclatý andílek mu nese opatskou mitru. Další vlevo drží kříž s rouškou - veraikonem. A pod křížem najdete nástroje Kristova umučení, takže nechybí kohout, který před zradou učedníka Petra třikrát zakokrhal, rouška, na níž se Veronice otiskla Spasitelova tvář, ani kostky, s nimiž hráli vojáci o jeho roucho. Peníze k větší slávě reformátora svého řádu opatřil opat cisterciáckého kláštera v Oseku B. Litwerig a s objednávkou se šťastně obrátil na Matěje Václava Jäckela. Ten tehdy v Praze sochařil už přes dvacet let a na rodné Sasko nejspíš docela zapomněl. Přestože ve své dobře zavedené dílně jistě nepracoval sám, udiví nás nejspíš skutečnost, že na současné kopii sochy, kterou Jäckl vytvořil roku 1708, pracoval v roce 1980 úctyhodný restaurátorský a sochařský tým ve složení Hlavatý, Vajchr, Viškovská-Altmanová, Tomšej, Wolf a Vitvar.

Dvě mučednice z třetího století a bratislavská rodačka
- sv. Barbora, Markéta a Alžběta
Sedm let po počátku osmnáctého století vytvořil Jan Brokoff nad druhým pilířem vlevo sousoší, které můžeme dodnes obdivovat dík opravě J. Maxe z roku 1852. Zaplatil ho těžce nemocný císařský rada Jan Václav Obytecký z Obytec. Snad proto si přál mít na sousoší Barboru, nejen příznivkyni horníků a kanonýrů, ale i patronku šťastné smrti. Její jméno je ženským rodem k řeckému slovu barbaros, tedy cizinec, původně brebta, brumla, prostě někdo, kdo neumí správně mluvit. Legendární světici otec pro víru zavrhl, vsadil do věže a nakonec vlastnoručně sťal. Lépe se nevedlo ani patronce manželky fundátora Markétě - domácky se jí v staročeštině říkalo Machna, jejíž původně staroindické jméno v latině znamená perla: z té její tatík, který také nesouhlasil s její vírou, pro změnu udělal pasačku. Do pasačky se zbláznil vladař Olibirius a oženil by se s ní, jen kdyby se zřekla svého přesvědčení. Nezřekla a ve vězení, kde se pustila do vítězného křížku s Ďáblem v podobě draka, zemřela roku 260. Zatímco předchozí světice tonou v mlhách legend, svatou Alžbětu (jméno pochází z hebrejštiny, kde znamená můj Bůh je přísaha) najdeme v historických pramenech jako Elišku Durynskou. Na sousoší jí u nohou klečí žebrák. Narodila se u našich sousedů jako dcera uherského krále Ondřeje a od čtyř let byla zasnoubena se synem durynského lantkraběte Ludvíkem z Wartburgu. Vdala se ve čtrnácti a ve dvaceti - když Ludvík cestou na křížovou výpravu v Itálii zemřel - musela Wartburg opustit. Ve velkém zakládala chudobince a nemocnice, v nichž dvakrát denně sama pomáhala, a tak se její zpovědník Konrád z Marburgu rozhodl, že z ní udělá svatou. Šel na to zvláštně: budoucí první velký inkvizitor Německa, proslulý výrokem, že je lepší upálit sto nevinných, je-li mezi nimi jediný hříšník, zbavil Alžbětu svéprávnosti a bil ji, když to se svou dobročinností přeháněla. Zemřela po krátké nemoci 17. listopadu 1231 ve čtyřiadvaceti letech. Jaká ironie - za svou patronku si ji zvolil rytířský německý řád, jehož velmistrem se stal lantkrabě Konrád Durynský, jeden z těch, kteří ji po manželově smrti z Wartburgu vyhnali ...

Výš, až k nebi - Madona,
svatý Dominik
a svatý Tomáš Akvinský
Monumentální roztančené sousoší objednal pro Kamenný most - jak jinak - dominikánský klášter svatého Jiljí na Starém Městě pražském. Čas se na něm podepsal, a tak máme co do činění s čtyřicet let starou kopií od V. Bartůňka a S. Hanzla. Dominikáni - psi Páně, jak se sami nazvali - jím vzdali hold zakladateli svého řádu Dominikovi, žijícímu v letech 1170 až 1221, a jeho přednímu členu a vynikajícímu filozofovi Tomáši Akvinskému (1225-1274). Že barokní sochaři si věděli rady s iluzí a kouzly perspektivy, si uvědomíme dík soše Marie. Matěj Václav Jäckel ji roku 1708 vytvořil oproti sochám světců nepoměrně malou, opticky nám ji vzdálil, takže skutečně budí dojem, že nejen na oba své věrné služebníky, ale i na mumraj na mostě shlíží z nebe. Po její pravici klečí španělský zakladatel řádu, horlivý kazatel a bijce kacířů Dominik, zleva pak nejslavnější učenec středověku, italský svatý Tomáš Akvinský (jméno Tomáš má základ v syrském tómá čili dvojče). Bohorodička sama trůní na zeměkouli. Pes - symbol řádu pod ní - nese v tlamě pochodeň, aby nám, dnes jen zřídka zběhlým v symbolice barokních soch, připomenul sen, který se Dominikově matce zdál před jeho narozením: byl prý totiž o zrození světla, které ozáří celý svět. Madona se sklání k Dominikovi s růžencem. Pod ním je heslo dominikánů, znějící podivně: „Hlásáme Krista ukřižovaného, pohoršení zajisté Židům.“ Zleva se obrací k Ježíškovi na Mariině klíně filozof Tomáš Akvinský, který má v ruce knihu. Na ní čteme: „Dobře jsi psal!“ A proč zdvihá buclatý andílek k Tomášovi úl? Je zde zpodoben jako symbol učencovy neutuchající píle.

Na místě božích muk - Pieta
Oba protilehlé výklenky nad třetím pilířem byly zřejmě ozdobeny již od vzniku mostu. Vlevo, jak tvrdí znalci, stála malá kaplička. A protože o nesmrtelnost prostřednictvím objednávek pro most se neucházeli jenom představitelé řádů, známí šlechtici nebo slovutné instituce, ale i „sponzoři“ z řad měšťanů, víme, že na jejím místě vztyčil sochař Jan Brokoff roku 1695 svou Pietu mezi dvěma anděly, postavenou za peníze z odkazu staroměstského písaře M. G. Matheidese. A do třetice: Windischgrätzovou kanonádou poškozené sousoší nahradil roku 1859 Emanuel Max dílem hrazeným z veřejné sbírky. Andělé z něj zmizeli: pod velkým bronzovým křížem klečí Marie, podepírající bezvládné Kristovo tělo, proti ní Maří Magdalena, apoštol Jan truchlí uprostřed. Dojímá vás? I uměnovědci, lomící rukama nad mírou soch z devatenáctého století, které nahradily zničená díla, nemohou Pietě upřít monumentálnost, chladnou a strohou vznešenost...

Skutečně kolektivní výtvarné dílo - sousoší svatého Kříže čili Kalvárie
Podle dávného zvyku bývaly mosty opatřovány křížem k ochraně díla i jako místo odpočinku a modlitby poutníků. Tady stál již za Karla IV. Hned na počátku husitských bouří vzal zasvé. Jakmile se čas zklidnil, krucifix se vrátil. Přísnou protestantku Alžbětu, choť Fridricha Falckého, prý pohled na „nahého lazebníka“ při projížďce mostem nesmírně pohoršoval, o čemž se hlasitě zmiňovala. Není proto divu, že bělohorskou porážku a následný útěk Zimního krále právě kolem Kalvárie lid chápal jako boží trest za rouhavé výroky jeho manželky. Císař Ferdinand II. dal v roce 1629 vyřezat řezbářem Arnoštem Heidelbergerem krucifix nový. Ten vydržel až do roku 1648, kdy byl sestřelen Švédy při obléhání Starého Města. Protože lidová obraznost je k tomuto místu velmi fixována, nemůžeme se divit, že podle pověsti ostrostřelce potkala smrt ještě téhož dne. Neuvěřitelné puzzle představuje současný stav, kde všechno, ač původu roztodivného, ladí a zapadá. Roku 1657 zakoupili Pražané v drážďanské litecké dílně Hanse Hillgera bronzový korpus Ukřižovaného. Zhotovil ho Wolf E. Brohn roku 1628. Dva roky po koupi byl umístěn na dřevěný kříž. Roku 1681 po velkém moru obložili zábradlí. V témže roce Karel Adam z Říčan sousoší doplnil i dvojicí věčných světel. Z roku 1696 je zlacený hebrejský nápis. Přenesli ho společně s Ukřižovaným roku 1707 na nový bronzový kříž, umístěný na skále. Tuto Golgotu plnou kamenných žab, ještěrek a jiné havěti má na svědomí drážďanský Jan Jiří Hermann, tvůrce monumentálního schodiště se svržením Titánů v zámku Troja. Boční sochy Bolestné P. Marie a sv. Jana Evangelisty ze 17. století nahradily roku 1861 postavy od Emanuela Maxe. I současnost je přítomna: na jen pár let starých deskách z boku najdete vysvětlení původu hebrejského nápisu nad Ježíšovou hlavou.

Prvomájový patron
- svatý Josef
Původní sochu světce, která zde stála, známe pouze z rytin. Vytvořil ji Jan Brokoff roku 1706 na náklady hraběnky Terezie Příchovské. Na podstavci byla vytesána slova, jimiž za sedmileté neúrody patriarcha Jákob vyzývá syny k přímluvě u mocného bratra: „Jděte k Josefovi.“ Hebrejské Jóséph, které znamená přidávající, se vykládá jako „on (Bůh) rozhojní“. Původní Josef, vedoucí za ruku Ježíška, stál na vysokém podstavci, po bocích obsypaném andílky nesoucími vinnou révu. Když byla za bojů na mostě roku 1848 socha silně poškozena, zaplatil pražský velkoobchodník Josef Bergmann v létě 1854 novou u Emanuela Maxe. Kristův nevlastní otec zřejmě nežil dlouho, protože od Ježíšova dvanáctého roku o něm v bibli už žádnou zmínku nenajdeme. Nejprve byl uctíván v Egyptě. Na žádost krále Ferdinanda III. byl roku 1654 prohlášen zasedáním sněmu Království českého spolupatronem České země a ochráncem míru v zemi čili conservatore pacis. Ačkoliv Jóžina, Pepka či Bobše, abychom připomněli některé domácí formy tohoto tradičního jména, slavíme 19. března, je dobré si uvědomit, že od roku 1955 je v kalendářích zmiňován jako památka svatého Josefa Dělníka 1. máj. Není divu: biblický tesař je patronem řemeslníků, truhlářů, kolářů, dřevorubců a překvapivě i celníků, čemuž odpovídají i atributy, s nimiž bývá zobrazován: pila, sekera, úhelník, případně rozkvetlá hůl. Ten, který dnes zdobí most (ale i jeho předchůdce), má v ruce lilii.
Svatá Anna - a kdo je děvčátko s růžemi u jejích kolen?
Matěj Václav Jäckel přispěl do neobyčejné galerie na mostě třemi sochami, které jsme během dnešní procházky viděli všechny. Na rozloučenou s ním tedy data: Jäckel se narodil v Horní Lužici 11. 9. 1655 a schopnost dláty hovořit s kamenem získal od „jednoho slavného mistra sochařského, který více let v Římě pobýval“. Je skutečně průkopníkem tzv. římského pohybového baroka v Čechách. V Praze pracoval od roku 1684 a svými sochami pilně zdobil průčelí pražských kostelů i jejich oltáře - například svatého Josefa na Malé Straně, staroměstského svatého Jakuba nebo ve svatém Ignáci novoměstských jezuitů. Roku 1707 obdržel objednávku staroměstského hejtmana hraběte Rudolfa z Lisova na první ze tří sousoší pro Kamenný most. Jednalo se o sochu svaté Anny (hebrejsky slovo channáh znamená milost), matky Marie. Vznikla tak podivuhodná socha svaté babičky, nesoucí v náručí Ježíška shlížejícího k mrňavé, nezvykle dětsky zpodobené Marii s růžemi. Logiku to nemá, ale je to nepopiratelně velmi půvabné... Sochař Jäckel zemřel 16. ledna 1738.

 



obsah čísla 26 ročník 2003





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA