Bohuslav Matoušek: Hudba je důležitější než úspěch
PhDr. Alena Sojková-Hůlová  
SANQUIS č.26/2003, str. 65

Život a profesionální kariéra plná zvratů. Tak se na první pohled jeví dráha vynikajícího houslisty světového jména Bohuslava Matouška (nar. 1949 v Havlíčkově Brodě).

V mládí úžasný talent, který mu dovolil přeskočit vzdělání na konzervatoři a studovat rovnou AMU ve třídě prof. Pekelského. V roce 1972, na samém prahu počínající slibné kariéry, zvítězil jako jeden z mála Čechů v Mezinárodní soutěži Pražské jaro. Ze závratné kariéry však nebylo nic. V sedmdesátých letech koncertovali v zahraničí kolegové s ostřejšími lokty a onačejším politickým angažmá. Když už nepřicházela skoro vůbec žádná pozvání, objevila se nabídka z Japonska: místo koncertního mistra a sólisty u Yomiuri Nippon Symphony Orchestra. Po třech letech ho vyzvali kolegové z Doležalova (pozdějšího Stamicova) kvarteta, aby zastoupil nemocného primária. Vznikla tak stálá spolupráce, která trvala až do roku 1995. Tehdy se opět odhodlal k životnímu zvratu: odešel z kvarteta, aby se mohl věnovat hlavně sólistické činnosti.  Oceňován posluchači, vážen kolegy dnes stojí Bohuslav Matoušek zase na vrcholu. Nositel Classical Award z roku 2001 za nahrávku komorního díla pro housle a klavír Bohuslava Martinů (s klavíristou Petrem Adamcem) se rozmáchl k ještě odvážnějšímu činu: nahrát všechny skladby Bohuslava Martinů pro koncertantní housle (i violu). Matoušek si je vědom své ceny. Aniž by měl zajištěné sponzory a za zády silnou nahrávací společnost, pozval k nahrávce Českou filharmonii a špičkového dirigenta Christophera Hogwooda.
Čím vás tak uhranula hudba Bohuslava Martinů?
Věřím tomu, že ne všechno v životě je čirá náhoda. Jako by životní události byly odněkud někým vedeny a člověk je nemohl ovlivnit vlastním usilováním. Tak se podle mého názoru vyvinul i můj vztah k Bohuslavu Martinů. Od maminky jsem se dozvěděl, že v době, kdy mě čekala, vystupovala v Národním divadle se sborem ve zpívaném baletu Martinů Špalíček. Jeho hudbu jsem tedy vnímal ještě v prenatálním věku a dnešní výzkumy ukazují, že smyslové vjemy prenatální vývoj ovlivňují. Domnívám se, že můj vztah k hudbě Bohuslava Martinů započal ještě před mým narozením.

Kdy jste se s jeho hudbou poprvé setkal jako interpret? 
Hrál jsem ho už jako kluk v Havlíčkově Brodě, jeho symfonie pak za působení v Japonsku, ale hlouběji se mi dostal pod kůži, když jsme se Stamicovým kvartetem natáčeli jeho kompletní kvartetní tvorbu pro německou firmu Bayer Records. Posléze jsme za tuhle nahrávku obdrželi Grand Prix du Disque Charlese Croixe. Už tehdy jsem si kladl otázku, proč se jeho skvostná díla pro housle a klavír hrají tak málo.

Takže bezprostředním podnětem pro nahrávku komorních skladeb Martinů oceněnou nejprestižnější světovou cenou byla vaše kvartetní minulost?
Dá se říci, že ano. A zase ono superlativní přijetí nahrávky podpořilo mou touhu natočit komplet koncertů Bohuslava Martinů. Deset skladeb pro koncertantní housle sólové (3 koncerty) či sedm dvojkoncertů pro kombinace dvoje housle, housle-klavír, housle-flétna a Rapsodie-koncert pro violu a orchestr by měly být natočeny na 4 CD. První CD vyšlo vloni, natočení dalších dvou se plánuje na rok 2004. Poslední CD by snad mohlo vzniknout do konce roku 2006, záleží to ovšem na mnoha faktorech počínaje sponzorskými penězi a konče společnými volnými termíny všech zúčastněných.
Je to prý finančně velmi náročný projekt.
Vezměte si, že angažujete první český orchestr - Českou filharmonii, pronajmete skvělý sál - Dvořákovu síň a završíte to špičkovým dirigentem  - Christopherem Hogwoodem. Pak není divu, že to vyžaduje opravdu silné finanční zajištění. Rozpočet činí asi 7 milionů.

Získání Christophera Hogwooda je šťastným krokem, zdá se, vezmeme-li v úvahu kritiky prvního CD...
V tom mi moc pomohl ředitel Institutu  Bohuslava Martinů Dr. Aleš Březina.  Samozřejmě dirigent takového jména se projektu nezúčastní jen kvůli vašim krásným očím. Bude to hodně drahé, ale toto minus je převáženo jinými plusy: jeho popularitou a zajištěním, že projekt nemůže padnout, když se o něj zasadí takový dirigent.

Jak se vám s ním spolupracuje?
Báječně. Hudbu Martinů pochopil úžasně. Před začátkem nahrávání jsem za ním jel do Berlína, abychom si popovídali a blíže se poznali. Zjistili jsme, že si výborně rozumíme. Je to typ dirigenta, který pohledem do partitury zjistí, co chtěl skladatel říci, očistí to od vší pompéznosti a interpretuje skladbu přesně tak, jak zamýšlel autor. Velmi mi to vyhovuje.

Vraťme se ještě k nahrávce komorních skladeb pro housle a klavír Bohuslava Martinů. Její vydání také viselo na vláskách.
Původně ji měla vydat zmíněná německá firma. Ta se však dostala do potíží a od smlouvy odstoupila. Bylo mi líto rozdělané práce, tak jsme to s Petrem Adamcem, výborným kamarádem, s kterým spolupracuji už čtyřicet let, dokončili. Oba bez nároků na honorář, který by nám stejně neměl kdo vyplatit. Také nahrávací tým mých přátel (hudební režisér Zdeněk Zahradník a zvukový režisér Tomáš Zikmund) pracoval bez jakékoliv odměny. Supraphon pak převzal hotový projekt, vydal ho a díky němu se komplet dostal do světa.
Disk byl nejen oceněn Classical Award 2001, ale stal se i komorní deskou roku v USA podle hodnocení časopisu Classics Today, u nás obdržel cenu Classic Award 2000. Interpreta takových nahrávek si ale musí vydavatel považovat!
Nepatřím k interpretům Supraphonu, nejsem koněm z jeho stáje. Přesto jsem rád, že se Supraphon mých nahrávek čas od času ujme. Bohužel úspěchu z Cannes z mého pohledu  dobře obchodně nevyužil. Zprávy o tom, že jsme cenu obdrželi, tu sice proběhly, ale disk nebyl nijak označen, při samotném prodeji se toho vůbec nevyužilo. Myslím si, že je firma sama proti sobě a poškozuje své podnikání. V zahraničí by si podobnou chybu žádná vydavatelská firma nemohla dovolit.

Martinů dnes ve světě patří k nejhranějším českým skladatelům...
... a jeho obliba neustále stoupá. Vedle Janáčka a Dvořáka je nejhranějším českým autorem v zahraničí. Zatímco Janáčka si svět oblíbil již po druhé světové válce, Bohuslava Martinů začíná objevovat až v posledních letech. Martinů je doslova skladatelem 21. století.

V čem spočívá přitažlivost jeho hudby?
Myslím, že v její nadčasovosti. Je to hudba, která je krásná a zajímavá v každém životním období. Lidi přitahuje, protože je moderní, ale současně nádherná. Někdy se totiž zdá, jako by některá hudba nebyla psaná pro lidi, ale proti lidem. Anebo přinejmenším jen pro autora. Tahle muzika nemá u posluchačů šanci; přece když jdu na koncert, tak z něho chci něco mít. Nechci poslouchat jen nějakou konstrukci, po jejímž vyslechnutí odcházím rozčarován a říkám si, proboha, proč jsem tady byl? Ale když mi koncert něco dá, je to to pravé.

Jako v případě Martinů ani další vaše nahrávky nerozšiřují řady již mnohokrát nahraných děl, volíte spíše méně hraná díla známých autorů - například Chrámové sonáty Wolfganga Amadea Mozarta - nebo  posluchačům přibližujete méně známé skladatele - třeba českého barokního mistra Václava Vodičku. Nahrál jste i světově unikátní komplet děl Antonína Dvořáka pro housle a klavír. Jako by se však po něm slehla zem...
Dvořáka jsem nahrál komplet jako úplně první ve světě ještě před revolucí, původně byla tato nahrávka určena také pro německou firmu. V roce 1992 ji ode mě Němci převzali, ale nakonec kvůli potížím firmy nevydali. Domluvil jsem se proto s malou českou soukromou firmou Vampola, která Dvořáka v roce 1995 v omezeném nákladu vydala. Kvůli jejím skrovným možnostem se však nahrávka nedostala do světa ani do povědomí lidí. Bohužel tato společnost už také neexistuje. Moc rád bych tohoto Dvořáka natočil znovu, s dnešní technikou a ve vyhovujícím akustickém prostředí. Uvidíme...
Byl jste jedním z prvních, kdo na svých koncertech uváděl Vivaldiho Čtvero ročních dob, hrajete Bacha, Mozarta, Dvořáka, jste nejuznávanějším interpretem Martinů. Je vám vlastní všestrannost, nebo jste v různých životních obdobích dával přednost jiným skladatelům?
Jsem stálý člověk. Během let se na moje lásky nabalovaly další, ale ty starší jsem neodvrhnul. Odmalička mě fascinovalo baroko a klasicismus, nesmírně mě zasáhl romantismus - Dvořák, Brahms, Bruch, Čajkovskij, no a naposledy jsem přidal soudobého Martinů. Neustále přidávám další skladatele, nedávno Šostakoviče, ale nic z toho, co jsem hrál dříve, nezavrhuji. Toho Vivaldiho hraji strašně rád dodneška. Mimochodem, vzorem pro jeho interpretaci mi byl výkon Henryka Szerynga. Od té doby, co jsem ho slyšet hrát  v Praze, se k tomuto ideálu snažím přiblížit. Fascinoval mě - nikdy jsem Čtvero ročních dob neslyšel zahrát lépe. Ale na Vivaldiho pozor! Často se z něho dělá komerce.

Od mládí jste byl solitér a to vás provázelo celým životem...
Jako nadané dítě si mě u nás doma v Havlíčkově Brodě poslechli profesoři Rauch a Sádlo. To zařídila maminka, která byla žačkou Františka Raucha. Když tak jednou zajeli do Brodu na koncert Kruhu přátel hudby, navštívili nás a po produkci Miloš Sádlo prohlásil, že nesmím na konzervatoř, ale rovnou k Pekelskému na AMU. Přihlásil jsem se tedy na matematicko-fyzikální gymnázium a jezdil na hodiny k Jaroslavu Pekelskému. Po maturitě jsem se dostal rovnou do jeho třídy na AMU. Po odchodu profesora Pekelského do důchodu jsem absolvoval u Václava Snítila.
Patřil jste k nejslibnějším mladým houslistům. V roce 1970 jste zvítězil  v soutěži T. Vargy ve švýcarském Sionu. Jaké to představuje příležitosti pro začínajícího interpreta?
Ani toto vítězství se neobešlo bez komplikací. Porota neměla peníze na vyplacení finanční odměny spojené s prvním místem. Po závěrečném koncertě oznámil prezident mistrovských kurzů v Curychu dr. Gerber, že mi z vlastních prostředků uděluje stipendium k ročnímu studiu ve Švýcarsku. Rok jsem studoval
u W. Schneiderhana v Luzernu a k tomu se zúčastnil sedmi mistrovských kurzů u takových veličin, jako byli Nathan Milstein či Arthur Grumiaux. Tohle vítězství mělo pro mě obrovský význam.

O dva roky později jste zvítězil v Mezinárodní soutěži Pražského jara. Čekala vás mezinárodní kariéra. Ale nechuť zařadit se a touha jít si umělecky za svým dost zkomplikovaly vaši životní dráhu...
Najednou bylo všechno jinak. O pozváních, která přicházela zvenku na moje jméno, jsem se dozvídal až opožděně nebo vůbec ne, navíc už na ně vyjel někdo jiný... Sólových příležitostí ubývalo i doma, kde jsem zpočátku dost koncertoval. V ničem jsem se neangažoval, nebyl jsem členem žádných struktur, neuměl jsem leštit kliky. Sice o mně věděli, ozvali se, když potřebovali slušný záskok za onemocnělého „zasloužilého“ umělce. Dokonce jsem se dostal až do Kodaně! Když mě takhle odřízli od všech lukrativních koncertů, najednou jsem zjistil, že musím prodat jedny housle a fotoaparát, abych měl peníze na živobytí.

Nabídka od Japonců vám tedy přišla vhod?
Nesmírně. V roce 1977 mi nabídli místo koncertního mistra a sólisty v Yomiuri Nippon Symphony Orchestra v Tokiu. Pro mě to znamenalo spásu ekonomickou i uměleckou. Hrál jsem s Celibidachem, Bernsteinem, Mehtou a dalšími velikými dirigenty. Hned tak se to každému nepodaří a já si toho velmi považuji.
Jak dlouho jste v Japonsku zůstal?
Poprvé rok. Po návratu domů jsem ale zjistil, že se tu nezměnilo vůbec nic, a já měl možnost znovu odjet do Japonska. Tak jsem toho využil. Chtěli mi dát smlouvu na dva roky, ale podepsal jsem jen na rok a půl. Bál jsem se, že se na mě doma zapomene.

Váhal jste, když se vám ozvali kamarádi z Doležalova kvarteta?
Ani jsem se dlouho nerozmýšlel, perspektiva mé sólové kariéry u nás byla na nule a tato možnost mi nabízela krásnou práci v komorní oblasti. Sólové činnosti jsem se ale vlastně nikdy úplně nevzdal, jenom byla vedle kvarteta v jistém útlumu.

Ani život v komorním souboru se neodvíjel klidně...
V pětaosmdesátém roce Karel Doležal odešel a zůstali jsme tři. Vzali jsme mezi sebe Honzu Pěrušku, to už jsme byli v kvartetu dva Broďáci, a rozhodli jsme se, že se pojmenujeme po Stamicovi. Ale objevily se problémy s nástupnictvím, právy a také s tím, že jsme po odchodu Karla Doležala ztratili politické krytí. Sice jsme už v té době měli jméno a někteří lidé na Pragokoncertu nám fandili, ale trochu jsme se báli, že o koncerty zase přijdeme. Tehdy jsme se na poslední chvíli - už jsme byli věkem na hranici - přihlásili do mezinárodní soutěže smyčcových kvartet v Salcburku. A vyhráli jsme ji. Tenhle úspěch nám moc pomohl a už nám nikdo nemohl příliš zavírat dveře, i když i potom takové snahy byly.

Svými osobními vlastnostmi jako byste byl předurčen pro komorní hru: schopností naslouchat, dravě se neprosazovat, ohledem na druhého... Proč jste vlastně ze Stamicova kvarteta odešel?
Vždycky jsem se cítil být více sólistou než jen komorním hráčem. Kvarteto se stávalo stále známějším a práce přibývalo. Měli jsme i devadesát koncertů ročně, já dvacet sólových, k tomu nahrávání... Už se to nedalo zvládat. Musel jsem se rozhodnout: buď-anebo. V pětadevadesátém roce, kdy jsem z kvarteta odcházel, mi bylo sedmačtyřicet a říkal jsem si, to je poslední šance, jestli chceš uspět jako sólista, tak teď.

Chtělo to velkou odvahu?
Chtělo. I proto, že jsem nechtěl nechat kamarády na holičkách. Ale rozešli jsme se ve velmi dobrém duchu. Dodneška si s nimi zahraju jako pátý hráč v kvintetech na violu. Hrajeme spolu rádi a jsme samozřejmě ve velmi dobrých vztazích. Kolegové  pochopili, o co šlo.

Když se ohlížíte zpátky, nevidíte některé promarněné šance?
To víte, že to občas člověka zamrzelo. Když jsem šel na koncert nějakého západního kolegy, říkal jsem si, bože, vždyť já mohl být na srovnatelné pozici. Umím to co on, ale nemám jeho šance. Snad se mohlo všechno odvíjet jinak, ale nejsem tím, kdo by se někde angažoval proti svému přesvědčení. Raději jsem proti všem nespravedlnostem bojoval tím, že jsem dělal muziku tak, jak umím nejlépe. A nakonec se ukázalo, že to bylo správné. Nepřineslo mi to sice hmotné statky, ale zato dobré jméno mezi muzikanty. A nakonec i to mezinárodní uznání. Tohle pro mě znamená mnohem víc než kdovíjaká oslnivá kariéra.

Záleží vám na dobrém jméně. Záleží vám i na posluchačích? Potřebujete k dobrému výkonu dialog s nimi?
Rozhodně. Při natáčení desky mi publikum velmi chybí. Musím si je domyslet, atmosféra v sále je pro mě nenahraditelná. Inspiruje mě k lepšímu výkonu.

Někdy člověk vnímá koncert jen jako takovou příjemnou záležitost, o které už druhý den neví, ale některé koncerty si pamatuje celý život. Co podle vás tyto zážitky ovlivňuje?
To je záležitost vnitřního propojení. Na muzikantovi musí být vidět, že hraje pro lidi, že hudbu prožívá. Musí se posluchačům rozdávat a posluchači z toho něco musí mít.

Jeden váš mladý kolega v šátku se nechal slyšet, že z koncertů vás „frakounů a smokounů“ odcházejí lidi totálně duševně vyčerpaní. Co tomu říkáte?
Myslím, že to je absurdní. Kdyby z koncertů nás „normálně oblékaných“ odcházeli lidi naprosto vyčerpaní, tak by tam prostě nechodili. Tam chodí posluchači proto, aby si odpočinuli a načerpali krásu. Jejich prožitek nezáleží na tom, jestli budu hrát v šátku, ale jak budu hrát a co těm lidem sdělím.

Myslíte si, že na koncerty Pavla Šporcla budou ti mladí, kteří dnes obdivují jeho šátek, chodit i za dvacet let?  Co když ti, co jsou nadšeni pirátským šátkem, nejsou až tak nadšeni hudbou, kterou hraje?
Na jeho koncert přijde třeba oproti koncertům těch „frakounů a smokounů“  50 %  mladých lidí, kteří by na náš koncert nešli. Jdou se podívat na show. Ale když bude za měsíc hrát nějaký houslista světového jména totéž ve stejné koncertní síni, na ten jeho koncert nepůjdou. Protože oni v tom prvním případě nešli za muzikou. Velmi si vážím Pavla jako houslisty, ale jeho image zabrala jako komerce. A to je na tom to smutné.

Nechci být vůči Pavlu Šporclovi  přísná. Jeho šátková image je jedna věc, a pokud na ní přitáhne mladé lidi do koncertních sálů, díky za to. Diskutabilnější je jeho vystupování v bulvární televizi. Publikum, které sleduje Novu, nepůjde na koncert vážné hudby a ani tenhle osobitý houslista je nepřemluví.
Přesně tak. Navíc je chyba i v systému. V tom, jak se vedou děti odmalička, v hodnotách, v jakých byli vychováni jejich rodiče, protože už ani oni nemají ke klasické hudbě žádný vztah a své děti k ní nepřivedou. Neuvědomují si, že jim uniká spousta krásy a spousta vjemů. Někteří z nich až po letech přijdou na to, co jim uteklo, a jsou nadšeni tím, co objevili. To už je pak věc každého člověka, aby si tu krásu našel sám. 

Zdá se, jako by existoval mediálně uzavřený kruh, do něhož nelze vstoupit. Slýcháme, vážná hudba nikoho nezajímá, tak o ní nebudeme psát. Ale když se o ní a o jejích interpretech nebude psát, nikdo se nic nedozví, a nebude se proto o ni zajímat...
Je to začarovaný kruh. Ale právě i zde je vidět vliv médií. Jejich hlavním úkolem by mělo být vyhledávání něčeho nového a přibližování hodnot lidem. Avšak v posledním desetiletí mám pocit, že čtu stále stejná jména, jako by nikdo jiný úspěšný již neexistoval. A přitom v mladé generaci je tolik nových talentů, o kterých by se mělo vědět.
O klasickou hudbu se sice vždy zajímal jen úzký okruh lidí, ale myslím si, že to nevadí. Podstatné je to, co dává lidem, kteří ji poslouchají, kteří jí porozumí, že je ta hudba rozvíjí a přináší jim po stresujícím dni uklidnění a vyrovnání. To je velmi důležité. Proto si myslím, že je vážná hudba tak oblíbená mezi lékaři. Ti jsou ve stresu pořád. A když je hudba přivede k lepšímu naladění, stres se odbourá a oni přenesou na své pacienty jen to pozitivní. To je nesmírně důležité. A lidi, co tohle můžou ovlivnit, si to bohužel neuvědomují. V mnoha západních ordinacích zní krásná hudba a pomáhá lidem v jejich problémech. Nakonec již mnohokráte vědci potvrdili léčivé účinky třeba Mozartovy nádherné hudby.

Věříte v životní spravedlnost?
Říká se, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. V mnohých případech lze vysledovat, že tomu tak je, ale v jiných si zase myslím, že by mohly přitlačit. Nevím, netroufnu si říci, že je ta spravedlnost úplně stoprocentní.

Dovolím si vám oponovat. Právě ve vašem případě mám pocit, že se „nakonec všechno v dobré obrátilo“, a to jak v osobním, tak profesionálním životě.
Jsem šťastný, přestože nemám tu kariéru, o které bych si býval mohl nechat snít. Přese všechno jsem spokojený, protože mohu dělat muziku, kterou přináším lidem radost, mám krásnou rodinu, pevné zázemí a jsem zdravý... Nosím čisté jméno. Co člověk může v životě víc chtít?

Foto K. M. Baalbaki
a Miroslav Martinovský

 



obsah čísla 26 ročník 2003





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA