Zázraky se dějí
Doc. MUDr. Jiří Šimek CSc. 
SANQUIS č.17/2001, str. 4

Zázraky a jejich možnost či nemožnost jsou pro člověka naší civilizace palčivým a stále ještě s konečnou platností nerozřešeným problémem.

Vysoce důležitým tématem se pro nás staly již na počátku našeho letopočtu, kdy Kristus sám dokládal své poslání zázračnými uzdraveními nevyléčitelně nemocných, jednou dokonce vzkřísil již pohřbeného Lazara. Díky tomu jsou víra v realitu zázraků a přesvědčení o jejich významu zabudovány do samých základů křesťanství. Podobně jako Kristovy zázraky dokládaly jeho božské poslání, i zázraky, které se staly později prostřednictvím některých lidí nebo na jejich přímluvu, dokládaly a dosud dokládají jejich pravou víru a bezúhonnost, tedy svatost. Existence zázraků ovšem není klíčovou otázkou křesťanství. Kristus sám si tohoto způsobu potvrzení svého poslání příliš nevážil, zázraky dělal víceméně mimochodem, spíše nerad a tak trochu ze soucitu, někdy donucen naléhavými žádostmi svých učedníků. Také mnozí křesťané ke své víře zázraky nepotřebují, obsah a vnitřní konzistence Kristova učení jsou pro ně důležitější. Skutečně obtížným problémem se zázraky staly teprve pro člověka posledních dvou století. Postupně odboural všechny pověry, přestal věřit na existenci čarodějnic, vodníků a trpaslíků, a většinu podivuhodných a úzkosti vzbuzujících jevů v přírodě vysvětlil srozumitelnými fyzikálními pochody. Ve stejné době porozuměl spoustě zákonitostí, kterým podléhá mrtvý hmotný svět i živá příroda, a naučil se tyto zákonitosti využívat pro své stále větší pohodlí. Přitom pochopil, že přírodní zákonitosti jsou neměnné slepé mechanismy, kterými se svět řídí nutně, člověk je může využívat, ale ne změnit. Z tohoto pohledu by vybočení z nezměnitelných přírodních zákonů mohl dokázat jen ten, kdo svět s jeho zákony stvořil, pokud ovšem existuje. Kdybychom tedy dnes připustili možnost jakéhokoliv vybočení z nutnosti přírodních zákonů, museli bychom připustit existenci toho, kdo jediný by mohl takové vybočení způsobit. Tak se stalo, že v dnešní době je spor o existenci zázraků také sporem o existenci Boha.
Ke konci svého studia medicíny zabloudil autor těchto řádků na svých toulkách světem také do Lurd, známého poutního místa, ve kterém se stalo mnoho zázraků od té doby, kdy se (v r. 1858) tam čtrnáctileté francouzské dívce Bernadettě zjevila Panna Marie. Jako budoucí lékař navštívil autor místní úřad pro uznávání zázraků. (V dnešní době totiž nemůže každý jen tak prohlásit své uzdravení za zázračné, musí mít s sebou řádnou dokumentaci o své chorobě a okamžité úřední vyšetření po zázraku musí prokázat její vyléčení - a na to existuje v Lurdech úřad.) V ordinaci příslušného úřadu měli rentgenový snímek, který dokládal nedávné zázračné uzdravení jednoho nemocného, který připutoval až z Jihoafrické Unie. Na jednom snímku byl typický obraz sarkomu lopaty kyčelní, na druhém snímku stejná pánev, ale bez sarkomu, se zřetelným zajizvením kosti v místě původního nádoru. S dovolením vedoucího lékaře úřadu si autor tyto snímky vyfotografoval a po návratu do Prahy je ukazoval svým různým známým. Bezděčně tak uskutečnil malý neplánovaný výzkum, který potvrdil výše zmíněný problém současného člověka s možnou existencí zázraků. Převážná většina oslovených byla překvapena až zděšena, buď bez podrobnějšího prohlížení označili obrázky za podvod, nebo s patrnou úzkostí prohlašovali, že věda jednou vysvětlí i takové věci. Jen jeden jediný zachoval tváří v tvář fotografiím úplný klid. Byl to náš oblíbený učitel anatomie pan docent Lemež, který si obrázky důkladně prohlédl, pochválil a řekl pouze: „Na světě jsou různé podivuhodné věci. Představte si, že loni v létě jsem na výletě na Moravu narazil v jedné vesnici na školu, na které byl až dodnes zachován nápis Škola T. G. Masaryka.“
Tím byl pro něj problém zázraku vyřešen.
Zkusme napodobit pana docenta a podívat se na zázraky prostě jako na cosi neobvyklého a nepochopitelného, co přesahuje naše každodenní zkušenosti a vzdoruje jednoduchému vysvětlení, a učiňme tak bez snahy učinit je důkazem pro jakýkoliv světový názor nebo morální imperativ. Zkusme si také ponechat schopnost žasnout nad takovými věcmi. Zjistíme, že svět kolem nás je plný nejrůznějších zázraků.
Málokdy si uvědomujeme, že takovým zázrakem je zdraví. Musíme projít zkušeností nějaké obtížné choroby jako horečka při chřipce, žlučníková kolika nebo akutní bolesti páteře, abychom si uvědomili cenu tělesné pohody. Když obtíže pominou, můžeme úplně novým způsobem zažívat každý sval a svalový úpon, svůj klidný dech a zostřené smysly, vše přichystané pro radostnou aktivitu. Když se pak rozhlédneme světem a uvidíme, kolik lidí zůstává po proběhlé akutní fázi nemoci dlouhodobě nemocných, začneme vnímat své plné zdraví jako nezasloužený zázrak. Škoda, že dnešní doba řád věcí poněkud obrátila. Zdraví považujeme za cosi, na co je nárok, a když je někdo nemocný, máme tendenci hledat viníka, kterým je buď nezodpovědný pacient, nebo nepozorný lékař. Připravujeme se tak o radost, která by nás mohla provázet podstatnou část našeho života. Svou neblahou roli zde sehrála i moderní medicína. Je dobré, že u mnohých pacientů byla úspěšná, ale tím, že zaměřila pozornost na nemocného člověka a na patologické děje, které se v jeho organismu odehrávají, udělala ze zdraví cosi samozřejmého, a tím i nezajímavého. Vědecké myšlení lékařů vymýtilo z medicíny veškerou magii, ale tím i tajemno a radostný údiv nad navráceným zdravím. Odvěká teze, že lékař léčí, ale Pán Bůh uzdravuje, byla poněkud pozapomenuta. Snad jenom lázně si ponechaly cosi ze své původní tajemnosti. Záhadné přírodní síly stály u jejich zrodu, a když se nezaujatě rozhlédneme různými teoriemi snažícími se vysvětlit mechanismus léčebného účinku lázeňské léčby, můžeme konstatovat, že mnohá tajemství zůstala nerozkryta. Proto můžeme dodnes jezdit do lázní jako do míst magického kontaktu nemocného člověka s hojivými silami mateřské přírody a zažívat tam jinde již nedostupný prožitek zázraku uzdravení.
Zdraví je zázrakem ještě z jednoho hlediska. Když přehlédneme rozsáhlou literaturu pojednávající o fyziologických a biochemických mechanismech zajišťujících a koordinujících nepředstavitelné množství nejrůznějších funkcí, užasneme, jak toto vše může dlouhodoběji fungovat bez větších poruch. Na rozdíl od chemických továren postavených lidským úsilím, které potřebují neustálý dohled a vylaďování výrobních procesů, živý organismus funguje sám a žádnou vnější pomoc nepotřebuje. Když jeho život není ukončen nějakým vnějším násilím, živý tvor obvykle nehyne v důsledku regulačních omylů, ale v procesu stárnutí, který v něm sám spontánně nastartoval.
I život na Zemi jako takový můžeme považovat za jistý zázrak. Při vědomí jeho extrémní složitosti kdosi spočítal, že je pravděpodobnější, že by z hromady odpadků a kovových zbytků vzniklo působením větrů, vichřic, vody a dalších přírodních mechanismů nákladní auto, než že by z existujících chemických látek v průběhu stejně dlouhé doby vznikl některý z dnes známých živých organismů. Zanechme ale počtů pravděpodobnosti a usedněme někam na okraj skály nebo na okraj betonu či asfaltu jen tak člověkem vylitého na zem a pozorujme, co úsilí věnuje živá příroda, aby tyto mrtvé materiály zakryla svým živým příkrovem. Přírodní vědy nás učí, že živý organismus je jen složitou automatizovanou biochemickou laboratoří. Avšak ten, kdo to ještě dokáže, žasne, jak vysoký stupeň autoregulace a jak velké úsilí směřující k přežití, k rozmnožování a k ovládnutí nejbližšího okolí vyvíjejí všechny živé organismy. I když žádná z těchto funkcí nevybočuje ze známých fyzikálních a biochemických zákonitostí, je zázrakem, že se to vše děje. Člověk, posedlý na počátku moderní doby potřebou třídit a klasifikovat vše, s čím se setkával, roztřídil a zařadil do svých systémů všechny prvky živé přírody. Protože to neumí jinak, než sám sebe vkládat do svých teorií a představ světa, vložil také své vlastní postoje a problémy do živé přírody takto rozparcelované na jednotlivé rody a druhy. Moderní doba byla charakterizována nárůstem individualismu v dobrém i špatném slova smyslu. Člověk se vymezoval vůči společnosti, definoval své individuální nároky a svá práva. To bylo dobré. S nárůstem individualismu se ale také rozkrylo lidské sobectví, ochota člověka bojovat proti druhému člověku a připravit jej o některé jeho hodnoty prostě proto, že je sám potřebuje. Ukázalo se, jak urputně a někdy bezohledně lidé bojují o postavení, o moc a o majetek. Kdo byl úspěšný, stal se majitelem či vládcem kousku světa, neúspěšní zmizeli v propadlišti dějin. Analogicky k této zkušenosti jsme začali vidět živou přírodu jako místo boje tvora proti tvorovi, boje o potravu a o přežití. Schopnější a silnější přežili, ti slabší vyhynuli. Teď je nejsilnější člověk, a tak hynou mnozí tvorové, kteří mu třeba jen překážejí. Na takovém obrazu světa přírody není nic zázračného ani povznášejícího, spíše se nám z něj dělá trochu nevolno. Ale živá příroda ve skutečnosti není jen místem neomaleného boje o život, můžeme ji vidět i v její totalitě jako složitý soubor organismů, které spolupracují. Na mrtvé skále se napřed uchytí ten nejskromnější druh rostliny, rozruší její povrch a vytvoří trochu humusu. Pak ustoupí rostlině náročnější, která již bude schopna zaujmout větší prostor. Po dalším propracování půdy i tato rostlina ustoupí jiným. Konečným výsledkem je pak zatravněný kopec, obývaný spoustou rostlin i živočichů. Nad kopcem létají ptáci a vítají příchod nového dne. Z tohoto pohledu je společným úkolem živých organismů obstát v mrtvém světě a vnášet do něj nové prvky. Neživý svět prostě je, jeho jednotlivé součásti se řítí odnikud nikam a pojmy jako hodnota či smysl jsou zde prázdná slova. Tak dlouho, jak dlouho živá příroda v tomto světě přežije, budou existovat potřeby a žádosti, věci použitelné a nepoužitelné, smysluplné a nesmyslné. Vrcholem této živé přírody je člověk se svou novou kvalitou svobody, která již dovoluje morální soudy, to znamená možnost vkládat hodnotu i do způsobu, jakým jsou věci žádoucí a použitelné získávány. Teprve postmoderní člověk si začíná s plnou naléhavostí uvědomovat, že s novou kvalitou svobody dostal také novou zodpovědnost v kooperaci s ostatními součástmi živé přírody. Jeho dominantním úkolem již není prosté přežití, je vybaven pro vůdčí roli; je živou bytostí, jejímž posláním je vést a organizovat na nové úrovni zápas všech živých bytostí o existenci života a o osmyslování neživé hmoty. Ve chvíli, kdy člověk přijme tuto svou roli, může znovu začít žasnout nad zázrakem života a nad úkolem, který mu v tomto zázračném ději byl přidělen.

A zde jsme se přiblížili k největšímu zázraku, který se na světě odehrává. Je to zázrak lidského přátelství a lásky. Pokud nevěříte v zázračnost dobrých mezilidských vztahů, otevřete si knihu Erika Berneho „Jak si lidé hrají“. Autor zde popisuje řadu her, které lidé při svém kontaktu ve společnosti provozují. V úvodní kapitole stručně poznamenává, že vedle her existuje také intimní vztah. Ten ovšem není mezi lidmi tak obvyklý jako hry, a není proto tématem jeho publikace. Berne má pravdu v tom, že o dobrém vztahu mezi lidmi se píše hůře než o různých půtkách, hrátkách a sporech. Přátelství není jednoduchá věc, protože se zde setkávají lidé, kteří jsou každý svou individualitou, každý má svá vlastní přání a své vlastní představy o tom, jak je naplnit. Emanuel Levinas ve svých dílech upozorňuje, že druhý, se kterým vstupuji do kontaktu, nikdy nemůže být pro mne plně pochopitelný, my dva nikdy nedáme dohromady uzavřenou jednotku popsatelnou ve své totalitě. Druhý člověk vždycky znamená jakési nekonečno, ve kterém pro prvního zůstane vždy hodně nepoznaného a nesrozumitelného. Dobrý vztah může být proto založen jen na toleranci, a to jak k odlišnosti, tak i k určité nesrozumitelnosti toho druhého; druhým pilířem přátelství je pak rozhovor mezi oběma, ve kterém si oba vzájemně něco sdělují a něco zůstává nesděleno. Dovědět se může každý jen to, co mu ten druhý o sobě sdělí, a aby se to mohl dovědět, musí mu především naslouchat, ale též reagovat na to slyšené. K dobrému přátelství je také na obou stranách potřebná ochota věnovat tomu druhému něco ze svého času a ze svých prostředků, co si ničím nezasloužil. Dobrých přátelství tedy může být jenom tolik, kolik je k rozhovoru otevřených, tolerantních a štědrých lidí. Je pravda, že příroda a společnost nám trochu pomáhají tím, že nás manipulují do rolí, ve kterých se láska a přátelství realizují snáze. Typickým příkladem je mateřská láska. Pro ženu obvykle nebývá těžké věnovat svému dítěti námahu a prostředky, kterými disponuje, rozhovor a toleranci si zdravé dítě vynutí samo. Také erotický vztah mezi mužem a ženou dává dost motivů pro přátelství; rozhovor, tolerance a oběť přece k tomuto vztahu patří. Ale i společný zájem a společná práce dospělých lidí usnadňují přátelství.

Zvláštním případem společného zájmu a práce je vztah lékaře a pacienta. Ten by měl být v zásadě přátelský. Trochu jej komplikuje nerovnováha ve znalostech, v pravomocích a v zodpovědnosti. Lékař víc ví a má větší zodpovědnost, pacient má pravomoc v konečné instanci rozhodnout, co bude a co nebude provedeno. I zde mohou oba nalézt řešení ve společném rozhovoru při vzájemné toleranci. Pomocné síly přírody a společnosti ale narážejí na nejrůznější překážky. Matka může postrádat toleranci, její lásce pak neříkáme mateřská, ale opičí. Když není ochotna k rozhovoru ani k oběti, nevznikne mateřský vztah vůbec. Erotika často provokuje také sobectví. Po vyprchání zamilovanosti se pak ukáže, že žádný přátelský vztah nevznikl. Společná práce umí lidi nejen spojit, ale i rozdělit, a vztah lékař pacient ztroskotává na neochotě jednoho či druhého k rozhovoru. Když si uvědomíme, jak obtížné je realizovat dobrý přátelský vztah, přepadne nás obava, že takový vztah snad ani nemůže vzniknout. Každé setkání s přátelstvím a nezištnou láskou pak budeme vnímat jako malý mezilidský zázrak, ale budeme-li chodit po světě s otevřenýma očima, objevíme takových malých divů bezpočet. Nedokonalých, tak jako vše, co realizuje člověk, ale zázračných. Zázrak mezilidského přátelství má navíc tu úžasnou zvláštnost, že každý z nás k němu může přispět svou vlastní aktivitou.
Ano, zázraky se dějí. S otevřeným srdcem a s otevřenýma očima jich můžeme vidět dost.

Ústav lékařské etiky 3. LF UK, Praha

 



obsah čísla 17 ročník 2001





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA