Odila - Kamil Lhoták, Kamil Bednář
SANQUIS č.17/2001, str. 52

 

Poslyšte příběh z minulých a dávných let,
kdy ještě lidi těšíval zlý svět.
Bude to prostý příběh o naději
v krajině blízko Pyrenejí.
Pod modrem hor sní sladké krajiny,
z nichž zvedají se z dálky komíny.

Pan Michel vskutku nezná oddychu.
Už stojí na dvoře v huňatém kožichu.
V červnu a kožich? Nedivte se,
při jízdě mnohý snadno nastydne se.
Zvlášť na tricyklu MICHEL 1900,
v němž J. J. Michel jede na výlet

Na kraji lesa vila „Odila“
tricyklu rychlost rázem zmírnila.
To cíl je cesty páně Michelovy.
Projíždí vraty - kyne černochovi.
Již smíme prozradit, než stane u dveří,
že přijel ke své krásné neteři.

Je 5. červen 1900 -
krásný je celý svět.
Odila Darrieus má narozeniny.
Ve vázách hlásají to květiny.
Je krásný celý svět,
když člověku je osmnácte let!

V zahradě pro ni pějí ptáci árie
a dnes v ní září krásou celá Francie.
Má černé oči, husté černé řasy.
Jak z ebenu jsou její dlouhé vlasy.
Když usměje se, vilu slunce ozáří.
A přece často mívá trpkost ve tváři.

To berla příčinou je smutku v rodině.
Strýc s hlasem, jak by velel setnině,
smekaje čapku, volá na Odilu:
„Ach, zde ji máme, naši vílu!“
A již se hlučně po parketách žene k ní.
Odila skrývá nohu pod sukní.

„Má drahá,“ praví strýc, a dívka cítí,
jak voní jeho knír, jenž černí svítí.
„Má drahá, slavíš narozeniny!
Zde strýček přinesl ti květiny.
A ještě maličkost k nim přidávám:
výlet na tricyklu, jejž budu řídit sám!“

Uchopiv řídítka strýc roztlačí stroj.
Za řevu motoru pak skáče v hrozný přístroj.
„Dej pozor!“ volá matka do rámusu.
„A pozdravujte dekadentů Múzu!“
za nimi křičí otec. - „Žádný strach!“
opáčí Michel. A pak mizí v dáli, až se zvedá prach.

„Díky,“ utrousí Michel. „Lidičky,
chcete si vydělat dvě skleničky?
Pumpu přec znáte? Pomůžete mi?“
A oba venkovští již cvičí pažemi.
Michel se na ně dívá. „Je to svízel,
co říkáš, Odilo?“ Ta se však tváří cize.

Když zaplatil jim na dvě skleničky,
vykládá mužům: „Svět je maličký
a chceme si jej trochu prohlédnout.
A tenhle tricykl nám zkrátí pouť.“
„To tedy,“ radí Ondřej, „zajeďte si,
pane, i do Lourd, podívat se na procesí!“

„Tam uvidíte věci... Pravé zázraky,
když ve chvíli se hojí vředy, boláky
a chromí vstávají... No, táto, lžu jim snad?“
„Má pravdu syn,“ potvrdí Žorž. „Tam z ráje had
je potřen patou Boží Matky... Její líc...“
„Ach, láry fáry!“ zarazí ho rychle strýc.

Strýc nasedaje vzkřikne od řídítek:
„Tohle je zázrak hodný Božích dítek!“
a poklepává rukou na tricykl:
„Ten nezklame, i kdyby se ďábel spikl!“
Pak jeho smích se ztratil v řevu stroje.
Pach benzinu jen zbyl tu - s pachem hnoje.

Hostinec poblíž Lourd. Čas k obědu.
Strýc zastaví a ptá se sousedů:
„Dostanem něco k jídlu v téhle Lhotě?“
„Zde, pane, neumřete na souchotě,“
mu kdosi odpoví a radí: „Pospěšte si!
Ni kůstka nezbude tu po procesí.“

„Chudáci,“ praví strýc - nůž cinkne o talíř.
„V životě platí: jednou střel a dvakrát miř.
Ti zde však střílí Pánubohu do oken -
Kdyby byl ovšem jaký - den co den...“
„Kam jdou? Jdou do Lourd?“ ptá se Odila
a stále cítí myšlenku, jež se v ní zrodila.

„Jdou prosit o zázrak,“ strýc mne si knír.
A úmyslně nedbale si krájí sýr.
Však skrze plot Odila v davu vidí
strašlivé trosky doufajících lidí.
S hlavami jako sudy, na smrt bledí,
a na vozících mrzáci, jak leží nebo sedí.

Odila zděšena krev stydnout cítí:
„Copak je možno zázrakem se uzdraviti?“
„Ne, není...“ hučí strýc. „A je to moje chyba,
že jsem tu zastavil...“ Lehce jí ruku líbá
a chlácholivě prosí: „Pojedeme dál...?
Bude nám líp, až zase šlápnu na pedál...“

„Nu, pojedeme,“ prohodí strýc rozpačitě.
„Máš přece narozeniny, mé dítě.“
„Ach strýčku, nejsem dávno malá...“
„To ti ta stará asi nakukala...“
„Ach, strýčku.“ „Co je?“ „Nic.“ „Ne, něco chceš.“
„Ano.“ „Tak vida.“ „Slib mi, že do Lourd zajedeš!“

„Jak! Do Lourd? Copak víš? Ach to ta stará!“
strýcova nálada se jako kabát párá.
„Ano, strýčku, chci do Lourd.“ „Prosit o zázrak?“
„Ano...“ - „Ale to přece... Ubohá!... Ach tak!“
Jak rád by nyní zaklel, zahromoval.
Však soucit s Odilou jím zalomcoval.

Odila usedla. Strýc tlačí stroj, až motor chytne.
Naskočí. Jedou. Vzduch je jako pramen vody pitné.
A mlčí. Dívka cítí klíčit naději.
Strýc v duchu přemítá. „Ne, zázraky se nedějí.“
Jako by tricykl, jenž slouží člověku,
ujížděl s nimi do středověku

A strýc je zmaten. Proč tam vlastně jede,
když zázrak vyléčit přec nedovede?
Snad ze soucitu k Odile,
By nezkazil jí den, v němž pozval dívku na výlet?
A až se zklame? Jaká bolest pro ni!
Eh, kupředu! Tricykl uhání, vzduch voní!

Oba jsou trochu rozechvěni,
byť u každého příčina se mění,
když spatří v dálce vykukovat věže.
Jen motor běží klidně, svěže
a zmáhá stoupání a zmohl by snad horu.
Strýc praví suše: „Lourdy na obzoru!“

Odila cítí, jak jí úzkost srdce svírá.
„Mít víru...“ říká si. „Co je to víra...?“
Zmatena sebou, ztrácí sebevědomí.
A nevidoucně hledí na domy,
kterými svítí v Lourdech nová čtvrť,
jíž ani Pařížan by nepohrd.

Tricykl budí pozornost, byť zde si zvykli
na roztodivné vozíky i na vehikly,
na kterých nemocní sem přijíždějí
z daleka na své pouti za nadějí,
Odila rukou oči zastře si...
Dohnali právě známé procesí...

A jde... Sto, tisíc nemocnic
kdyby tak prošel, neviděl by víc,
víc bolesti a zla a utrpení
lidí, pro které pokrok ničím není.
Ti nespěchají - leda k zázraku,
který je snem i chlebem chudáků.

„Hm,“ bručí si strýc pod vousy,
„pro tyhle marně konám pokusy...
A zda bych nebyl vlastně rád,
s Odilou zázrak se tak stát?
To ale potom všechno, čemu věřím,
by roztálo jak rozsypané peří...“

„To jako by se osud proti lidem spikl...
Co tady s myšlenkami na tricykl?
Ledaže stroj by vozil mrzáky
a viděli by hmatatelné zázraky...
Kdo ale říká, že se chtějí hýbat rychleji?
Nechtějí stroj! - chtějí naději!“

Odila zatím ve snu - neboť zdřímla -
cítí, že si jí Panna všimla
a usmála se na ni výsostně,
tak přesladce, tak milostně,
že pronikla jí tělem sladká zima
a milost, jaká lidské hříchy snímá...

Socha se neusmívá - chladná, bledá,
když Odila se bez opory zvedá.
Noha však nijak neslouží jí
navzdory vlnám modliteb a litanii.
„Nebylas vyslyšena - sen byl snem,“
říká si trpce - trpká v srdci zraněném.

A zdali jiní netrpí víc nežli ona?
Vždyť s kratší nohou se tak lehce stoná...
„Ne, nejsem hodna uzdravení,“ myslí si,
a k srdci pronikne jí chlad. Takový jakýsi...
A šeptá si: „Buď, Pane, vůle tvá!...“
Však jaký stesk a jaká únava.

Strýc mlčky políbil ji na čelo.
„Buď klidná... co se státi nemělo,
nestane se, i kdyby člověk - popel, prach -
tisíckrát o to prosil v modlitbách...“
a hned šel shánět Žorže s Ondřejem,
po nichž jako by se slehla zem.

Pak ještě rozloučení v hotelu,
kde Michel kouří v obrovitém fotelu
a Pierre svoji lásku baví -
bez úspěchu a do únavy.
„Snad později,“ mu říká na nabídku
dívka, jež v prstech drolí nitku.

A zázrak?... Snad neudál se, nestalo se nic,
snad zázraků tam bylo víc.
Michel se často od té doby zadumával,
když přepadl ho smutný nával,
a v jeho knihovně teď přibývalo
svazků, jež dřív tam oko nevídalo.

A Odila...? Ach, malá smutná Odilo,
co se to v tobě tehdy zrodilo?
Chudoba ducha, smutek, pocit viny,
vše, co je obsahem té poloviny,
po níž má přijít víra, láska, naděje
a člověk se již náhle nechvěje.

Nezapomněla nikdy na beznosou,
šílenou, nešťastnou a bosou,
a byla zoufalá i šťastná tím,
co tehdy uviděla: bídu s prokletím,
nesmírnou tíhu tolikerých životů,
jimž jenom nebe vyplňuje samotu.

Přečasto Pierre za Odilou v onen směr
zamířil se svým autem značky Brasier...
A rodiči - při mnohé dobré sklence -
pomalu uznáván byl za snoubence.
A v dáli Lourdy den co den
splňovaly i mátly lidský sen.

 



obsah čísla 17 ročník 2001





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA