Liběna a Ivan Séquardtovi: Nesnášíme rutinu
PhDr. Alena Sojková-Hůlová  
SANQUIS č.17/2001, str. 56

Manželé Séquardtovi patří k našim nejlepším hobojistům. Oba jsou sólovými hráči v předních symfonických orchestrech: Ivan v České filharmonii, Liběna v Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK.

Je vítězkou mezinárodní soutěže Pražského jara v roce 1986, v současné době se věnuje i pedagogické činnosti. V roce 1867 oba spolu s fagotistou Lubošem Huckem stáli u zrodu komorního souboru Ars instrumentalis pragensis. Orientace na barokní hudbu, plynoucí z obsazení ansámblu, dokonalá souhra a smysl pro hudební humor ze souboru záhy učinily posluchači vyhledávaný  komorní soubor.  Dosud největším úspěchem Ars instrumentalis pragensis bylo vítězství v Mezinárodní soutěži komorních souborů v japonské Ósace v roce 1996.

Jste oba členy předních hudebních těles, dokonce na postech sólových hráčů, a přesto jsou vaše jména spojována především s komorním souborem Ars instrumentalis pragensis. Co vede vytížené hráče orchestrů působit navíc v komorním ansámblu?
Ivan: Pramení to z vnitřní potřeby každého umělce vyjádřit se sám za sebe, svobodně, a nebýt vázán názory někoho, kdo vám do toho mluví nebo se vám snaží vnutit své přesvědčení. Myslím, že to každého poctivého muzikanta baví, protože výsledek záleží jen na něm: jak se připraví, jaký zvolí repertoár,  jak komunikuje s posluchači...
Ale to je vlastně důvod, proč tolik hráčů symfonických orchestrů působí v komorních ansámblech.
Ivan: Nevím, jak ve FOK, ale v České filharmonii působí nejméně dvě třetiny hráčů v nějakých komorních souborech.

Jak  vznikal váš soubor?
Ivan: Asi v roce 1987 nás oslovil fagotista FOK (tehdy ještě orchestru Národního divadla) Luboš Hucek, s kterým jsme se znali ze školy. Zprvu navrhoval, že bychom měli vytvořit trio, pak uvažoval o dechovém kvintetu, ale tam bychom nemohli hrát společně s Liběnkou, až nakonec jsme k sobě sehnali cembalistu Josefa  Kšicu a založili jsme ten soubor, který existuje dodnes. Několik let jsme hráli ve čtyřech a pouze pro nahrávací činnost jsme přizvávali další kolegy, kontrabasistu Pavla Nejtka a cellistu a hráče na violu da gamba Petra Hejného. Oba se potom stali mými kolegy ve Filharmonii a Pavla Nejtka jsme posléze přijali za řádného člena souboru Ars instrumentalis pragensis. Bylo to po úspěšném účinkování na soutěži v japonské Ósace v roce 1996, odkud jsme si přivezli první ceny. Dalo by se říci, že tam Pavel jako by dělal konkurs, ale jen symbolicky vzato, protože přijat byl už dávno. Nahrávací i koncertní zkušenosti nám ukázaly, že hrát s kontrabasem je užitečné, a dnes se už bez něho nemůžeme obejít.
Jaké byly vaše největší společné úspěchy?
Ivan: Největším úspěchem určitě byla účast v Mezinárodní soutěži komorních souborů v japonské Ósace v roce 1996. Zúčastnili jsme se kategorie, kde nezáleželo na věkovém limitu. Protože už jsme tehdy byli přece jen zkušení hráči, velmi nás lákalo vyzkoušet si, jestli dokážeme obstát.  Soutěž sestávala ze tří kol. Předkolo spočívalo ve výběru nahrávek - už to, že jsme byli do Ósaky pozváni, jsme považovali za úspěch. Tam potom probíhala dvě kola - v prvním hrálo dvacet pět souborů z celého světa včetně Japonců a do druhého kola nás postoupilo pět. Součástí první ceny bylo pozvání k uskutečnění japonského Grand Prix turné, které proběhlo v roce 1998.

V Ósace jste hráli triové sonáty Jana Dismase Zelenky?
Ivan: Tato soutěž byla pozoruhodná tím, že nijak blíže nespecifikovala typ komorních souborů, které se jí zúčastnily. Octli jsme se ve zvláštní společnosti - vedle čínského souboru tradičních nástrojů, tria tradičních japonských strunných nástrojů, žesťového souboru členů Gewandhausorchestru či gambového souboru z Vídně...  Takových soutěží není ve světě mnoho. Bylo sázkou do loterie, jestli vůbec lze porotu zaujmout. Byla složena z velkého počtu výlučně japonských odborníků - tuším asi padesáti - a myslím, že  Zelenkovo jméno slyšeli poprvé v životě. O to víc nás těší, že právě Zelenkova hudba, poměrně složitá a komplikovaná polyfonie, je zaujala natolik, že jsme získali první cenu.
 
Jaké nahrávky jste dosud se souborem realizovali?
Ivan: Do dnešní doby jsme pořídili šest CD. Poslední, studiová nahrávka vznikla právě před velkým japonským turné ve spolupráci s firmou Pony Canyon a je určena pro japonský trh. Jsou na ní zachycena díla Jana Dismase Zelenky, Johanna Sebastiana Bacha, Antonia Vivaldiho a Georga Philippa Telemanna.
Liběna: V nejbližší době máme točit pro tutéž japonskou firmu nové cédéčko, které by mělo předznamenávat naše další japonské turné v roce 2002, jež závisí na vydání této desky.
Ivan: Nedá mi, abych tu nahrávku nepřiblížil. Jak jsme se sami přesvědčili při našem turné,  převládají na japonském hudebním trhu transkripce jakéhokoliv druhu. Překvapí vás nahrávky evropských i amerických souborů, které hrají zvláštní tituly. Například symfonie v podání smyčcového tria. To nás poněkud udivovalo a říkali jsme si, no to není možný...
Později jsem si uvědomil, že Japonci se teprve učí - v hudbě prožívají to, co Evropou hýbalo někdy v 19. století v době Franze Schuberta, kdy se hrály symfonie podomácku v nejrůznějších úpravách. Proto už jsem se potom tolik nedivil, když nás japonský manažer požádal, abychom si připravili jako přídavek jeden Slovanský tanec Antonína Dvořáka transkribovaný pro obsazení našeho souboru.
Liběna: Když jsme ho v Japonsku přidávali na koncertech, měl obrovský úspěch - zatímco u nás to vzbuzuje spíše úsměv...
Ivan: ... ale s odporem nebo pohrdáním se nesetkáváme.

Kteří současní skladatelé pro vás píší?
Liběna: Mezi naše favority patří Zdeněk Lukáš, skládá pro nás Jaroslav Smolka. Jeden z našich oblíbených autorů, Karel Sklenička bohužel na jaře zemřel. To nás strašně mrzí, protože to byl člověk, který nám byl velmi blízký svou povahou a jemným humorem...
Ivan: ...který samozřejmě vkládal do svých děl.
Liběna: Pro nás dva napsal krásný duet pro hoboj a anglický roh, jmenuje se Discussione a my mu říkáme „manželské dialogy“. To je virtuózní skladba, ale vtipná a posluchačsky vděčná. Domlouvali jsme se, že něco napíše i pro celý náš soubor, ale už k tomu bohužel nedošlo.
Ivan: K dalším soudobým skladatelům, kteří pro nás píší,  patří Ivana Loudová, Juraj Filas a další.

Opusťme komorní soubor a věnujme se orchestru. Hráč orchestru je součást celku, kterému vtiskuje svůj názor jedna osoba - dirigent. Hudebníci by měli jeho názor vyjádřit svou hrou. Co se ale stane, když zkušený hráč názor dirigenta nesdílí? Jak hráč řeší tento vnitřní konflikt, protože „poslechnout“ musí?
Liběna: K téhle otázce lze přistoupit z různých pohledů - záleží na tom, jaká osobnost před orchestrem stojí. Jestliže je to dirigentská osobnost po technické i hudební stránce a dokáže mě už na první zkoušce přesvědčit o tom, že ví, co chce, pak  - i když  má jiný názor než já -  se snažím jeho názor přijmout a do určité míry mu vyhovět. Stojí-li však přede mnou člověk, o kterém velmi pochybuji - samozřejmě má profesionalita mi nedovolí odporovat -, mohu jej naopak ovlivnit sama, svým způsobem hraní. Velká osobnost může můj hráčský návrh přijmout. A někdy se to stává.
Je tu ještě druhá věc: náš orchestr hraje tzv. repertoárové skladby, například Novosvětskou. Existují dvě skupiny muzikantů. Jedni říkají - takhle to hraju dvacet let a tak to budu hrát i dneska,  ať si ten dirigent dělá, co chce. Tenhle názor nesdílím. Proč bych v místě, kde jsem včera pro jednoho dirigenta zahrála piano, nemohla dneska zahrát decrescendo, pakliže je to jeho názor a pro mě to představuje zpestření. Vybočím z rutiny, nehraju automaticky.
Ivan: Vaše otázka se dotýká základního rozporu, který prožívá každý hráč v orchestru, jenž chtě nechtě musí s dirigentem spolupracovat. Tenhle rozpor s ubíhajícími lety a sezonami narůstá, zvětšuje se a může přerůst až v jakousi nechuť anebo dokonce nenávist - což není můj případ - a může být jakýmsi projevem „třídní nenávisti“.
Rád bych ještě doplnil Liběnčin výčet dirigentů o jeden typ. To jsou ti, kteří jsou naopak vděčni za to, že k pojetí skladby hráč vůbec něco přinese. A protože se s tím v praxi setkávám poměrně často, nezbývá mi než to připomenout.  K tomuto typu bych ještě zařadil skupinu dirigentů, kteří o tom, že pouze přijímají, ani nevědí. S těmi bych nejraději nespolupracoval. To jsou dirigenti, kteří nejenže nemají názor, ale ani nevědí, co se v orchestru děje.
Jak dlouho působíte v České filharmonii, pane Séquardte, a jak dlouho vy ve FOK, paní Séquardtová?
Liběna: Od roku 1983, tedy 18 let. Ještě jako studentka AMU jsem souběžně působila ve FISYU a zároveň jsem už prošla konkurzem do FOK.
Ivan: V České filharmonii hraji 22 let.

Za tu dobu jste se jistě setkali s mnoha osobnostmi, které na vás silně zapůsobily. Můžete některé z nich jmenovat a vyjádřit, v čem spočívala jejich výjimečnost?
Liběna: Z poslední doby mám krásný zážitek s dirigentem Sergem Baudem. Vloni v létě jsme hráli na festivalu ve Francii v rodném městě Hectora Berlioze. Baudo je asi sedmdesátiletý pán, pořád plný vitality a velmi pružný v myšlení. Hráli jsme spolu Berliozovu Fantastickou symfonii. Nechal nám hodně prostoru, abychom mohli sami tvořit, a teprve když viděl, že to stagnuje, začal sám něco vkládat. Nikam nás netlačil, k ničemu nás nenutil - a to byl úžasný zážitek. Práce v pohodě, a navíc nás naplnil obrovským optimismem, že všechno ještě není ztracené.

Posluchači i hudební kritici se vzácně shodli na vynikajícím hodnocení loňského provedení Mahlerovy Deváté symfonie, kdy FOK řídil Zdeněk Mácal.  Byl to jeden z těch večerů,  kdy publikum v závěru pomalé věty skoro nedýchalo, aby si  mimořádný zážitek neporušilo.
Liběna: Baudo a Mácal jsou dvě dirigentské osobnosti, které v poslední době ve FOK hostují. Od příští sezony se s nimi budeme setkávat častěji, protože Serge Baudo přijal nabídku stát se šéfdirigentem FOK a Zdeněk Mácal se stane hlavním dirigentem. To je spolupráce, která člověka povzbudí.
Ivan: Dirigentských osobností, s kterými jsem se za těch 22 let setkal, bylo naštěstí dost,   kdybych měl jmenovat, tak vzpomenu některé koncerty s Wolfgangem Sawallischem či s Christopherem Dohnányim. Ale jeden výkon zůstává nezapomenutelný: provedení Mé vlasti Rafaelem Kubelíkem. Troufám si říci zcela zodpovědně: to byl zážitek, na který se nezapomíná. Už proto, že Mou vlast všichni členové orchestru dobře známe, de facto by ji každý z nás mohl dirigovat. Ovšem způsob, jakým to tehdy dělal osmdesátiletý Rafael Kubelík, byl tak jedinečný a tak nezapomenutelný, že se mu jiná provedení, která jsme  předtím i potom zažili, skutečně nevyrovnala. Kubelíkovo provedení zaznělo na zájezdu v Japonsku, vzpomínám si, že první koncert byl v Ósace, druhý v Tokiu, a oba byly rok dopředu vyprodány. Mám ještě mnoho jiných zážitků - před pěti lety vynikající provedení Berliozovy Fantastické symfonie se Zdeňkem Mácalem a některá kouzelná provedení Mahlerových symfonií s Václavem Neumannem.
Jaké podmínky musí být splněny, aby došlo k opravdu dokonalému souznění orchestru a dirigenta?
Liběna: Na jedné straně musí stát kvality orchestru, jeho jednotlivých hráčů, a na straně druhé kvality dirigenta. Nejenom technické, ale i kvality osobnosti. Musí být schopen a ochoten komunikovat.
Ivan: Zdůraznil bych profesionalitu hudebníků i dirigenta. Mnozí dirigenti přistupují před orchestr s tím, že zná-li ansámbl studované dílo z dřívějška, je půl práce hotovo. Ale ono to tak není. S orchestrem se musí pracovat, a není možné čekat, že to z něj poleze samo. Pokud se  během zkoušení vyskytne nějaký technický problém v jakékoliv nástrojové skupině, je nutno ho vyřešit, a ne přejít. To dirigenti neradi dělají, naopak  nechávají na hudebnících, aby se s problémem utkali, a sami se rádi věnují větším celkům. Ale i pro práci s orchestrem platí to, co pro jiné lidské činnosti - velký celek vzniká na základě vypracování malých detailů. Pokud nevypracujeme malé detaily, nemůžeme stavět větší stavební kusy, natožpak celé dílo.

Jaký máte vztah k dirigentům, kteří rádi překvapují - například zadržením gesta?
Ivan: Já mám rád překvapení a improvizaci. Ale dirigent si musí být vědom toho, že z té situace, kterou si sám přivodí, dokáže vyjít. Nemůže to udělat amatér, kterému se celek úplně rozsype. Když to udělá profesionál, beru to a mám to strašně rád.

Existují vůbec dirigenti, kteří s hráči diskutují a ptají se na jejich názor?
Ivan: Z poslední doby takového dirigenta nepamatuju.
Liběna: Myslím, že ne a že by to ani nebylo žádoucí - na zkouškách už je pozdě na diskusi...
Jak v České filharmonii, tak u Pražských symfoniků se v posledních letech často střídají šéfdirigenti. FOK byl dokonce delší dobu bez vůdčí osobnosti. Domníváte se, že zahraniční dirigenti, kteří k orchestru jen zajíždějí, jako je dirigent Ashkenazy v případě České filharmonie a Serge Baudo ve FOK, mohou opravdu nezaměnitelně vtisknout orchestru nějakou vlastní pečeť, přivést ho k dokonalé souhře, vytvořit impozantní celek? Není potřeba, aby se vrátily éry Neumannovy, Smetáčkovy, Bělohlávkovy, tedy dirigentů, kteří formovali tvář orchestru po dlouhá léta?
Ivan: Jestli mohou létající dirigenti vtisknout orchestru nějakou pečeť? Ano, mohou. Ale oni to nedělají. Protože vtisknout pečeť znamená dát něco ze sebe. A to uměli samozřejmě dirigenti jako Václav Neumann - ten měl svůj duch a měl orchestr, který hrál v jeho duchu. Tehdy to byla Česká filharmonie Václava Neumanna. Ale po jeho odchodu tomu tak není. Myslím si, že dirigenti jako Gerd Albrecht nebo Vladimir Ashkenazy tuto možnost učitě měli a mají. Ale v případě Ashkenazyho vidím, že tuhle možnost nevyužívá. A po několika letech spolupráce s ním se domnívám, že ani nemůže, protože je s orchestrem poměrně málo v kontaktu. Absolvuje s námi nějaká turné - a to je vlastně nejdelší doba, kterou se souborem stráví. Ale skončí turné a on odjede koncertovat na klavír nebo dirigovat jiné orchestry. Kdyby se nám věnoval víc, měl by šanci vtisknout orchestru nějakou svou podobu. Je ovšem otázka, jestli má o té podobě vůbec nějakou představu. Podle toho, jak se orchestru věnuje a jak s námi pracuje, ten dojem nemám.
Liběna: I FOK si uvědomuje, že potřebuje člověka - osobnost, která by s orchestrem pracovala systematicky. Když jsme o tom mluvili se Zdeňkem Mácalem, radil nám: „Vy potřebujete soustavnou práci.“ Co je nám platné, když k nám přijede hvězda jeho typu, provede jeden dva koncerty a my se  čtrnáct dní vznášíme nádherným pocitem z krásné práce. Pak tenhle dirigent odjede a přijde další, úplně jiné kategorie. A orchestr zase spadne.  Klademe si otázku, jestli je to naše vina - jestli třeba neupadá naše pozornost, jestli se málo nesnažíme... Napadá mě jedno přirovnání: Studuji teď se svými žáky skladbu pro hoboj Metamorfózy Benjamina Brittena. Hudební řečí vypráví příběh o chlapci, který neudrží koňské spřežení. Koně jedou špatně. A je to vina těch koní? Vždyť předtím jeli pod dobrým kočím dobře!

Jaký je podle vás ideální typ dirigenta?
Ivan: Dirigent, který nemluví...
Liběna: ... a všechno vám ukáže pouze svými gesty.

Co je pro vás v hudbě nejdůležitější?
Ivan: Nechtěl bych, aby to znělo jako fráze - spíš než v orchestru si to říkáme s naším souborem: Nejdůležitější není zahrát vždycky všechny tóny (ostatně my  hrajeme vždycky přesně) - o tom to není. Důležité je potěšit lidi, rozdávat radost. Interpret pozná, jestli jdou lidi z koncertu otrávení, nebo jestli se jim to líbilo. A když se jim koncert líbil, je to pro nás velké zadostiučinění.
Baví vás to, co děláte?
Ivan: Hudba mě samozřejmě baví, a jestli mě někdy nebaví, pak je to známka toho, že je té hudby moc. Že jí děláme  více, než je zdrávo. Není radno se hudbou zahlcovat a přecpat kalendáře aktivitami. To je ošidné. Raději si musíte hledět kvality a pochopitelně musíte myslet i na sebe, na své zdraví.

Když se cítíte unaveni, jak znovu nabíráte síly?
Liběna: Nejlíp se cítím doma v klidu s dětmi a manželem - posadíme  se a popovídáme si nebo si zahrajeme nějakou hru (mou nejoblíbenější je pexeso, protože ho většinou vyhrávám). Když se začne zjara dělat hezké počasí, těšíme se, že pojedeme na chalupu k manželovým rodičům do Krušných hor. Je na samotě, všude kolem jsou lesy a ráno, když otevřeme dveře, je všude ticho... Pro muzikanta je nejlepší relaxace v tichu.
Ivan: Já také hraju rád pexeso (i když ho většinou prohrávám),  ale nadto mě baví všechno, co jakkoliv souvisí s přírodou. A ač je to k nevíře -  protože celou sezonu většinou hodně cestuji -, dopřeju si velmi rád a s chutí cestování s rodinou. Naplňuje mě to takovým zvláštním uspokojením, které během sezony neznám. Také se ryze amatérsky starám o zahrádku, pokud mi to čas dovolí. Když se mi podaří odpoledne posekat trávník, jsem pro ten den spokojený člověk.

Před nějakou dobou jste mi v jednom rozhovoru řekl: „Naše snažení pořád někam vede, jakoby nikde nekončí a člověk vlastně ani neví, jestli už něčeho dosáhl, nebo to teprve přijde, či už to dokonce přišlo, a on si toho ani nevšiml.“ Už to, pane Séquardte, přišlo?
Ivan: V tom postoji se vlastně nic nezměnilo. Mé duševní rozpoložení  je pořád v té úrovni, jako když jsme o tom před třemi lety mluvili. Možná že něco přišlo, a jestli ano, tak doufám, že to nebylo naposled.
Alena Hůlová
Foto Pavel Horník a archiv

 



obsah čísla 17 ročník 2001





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA