reklama




naši partneři
 
reklama


Moje žena nechce do hrobu
František Houdek  
SANQUIS č.60/2008, str. 150


S blížícím se podzimem roku (a vlastně i života) moje žena, vedena snahou ulehčit práci našim budoucím pozůstalým, rozhodla se přeskupit poslední věci rodiny. Na jednom z půvabných pražských hřbitovů vyhledala a zakoupila volný hrob se záměrem sestěhovat do něj ostatky našich nejbližších předků, rozptýlené dosud do hrobů i lokalit několika. Chtěla to stihnout do svátku Památky zesnulých, ale úřední šiml řehtá v každém věku.
V sobotu 15. listopadu jsem do batohu naložil dvě urny, jakož i rýček s lopatkou, též pár chryzantém v květináčích, a vyrazili jsme.
Práce mi šla od ruky. Po nálezu nártní kosti jsem se proměnil v archeologa a lokalita v pravěké pohřebiště. Manželka však moje nadšení nesdílela a přivolala hrobníka, který, vždy připraven k radě i pomoci, zevloval mezi hroby.
Ten kost uložil do otlučeného kbelíku „k řádnému pohřbení“ a nabídl se, že nám díry na urny vykope.
V hloubce asi dvacet centimetrů – v hrobě „zaručeně prázdném, to bysme vám ho přece neprodávali!“ – narazil na keramický kryt urny. „To nic,“ prohlásil ten dobrý muž, „Urničku vám vyndáme!“
Urna však v krycí nádobě vězela tak těsně, že ji nebylo za co chytit.
„Musíme to vyndat celý najednou...“
Jeho předchůdci však odvedli dobrou práci a léta už asi taky udělala své – urna v zemi držela jako přirostlá.
„To chce pajsr.“
Při neúspěšném páčení začal hrobník klít, tlumeně, jako když pes ňafá ze spaní. „Já se na to vy...! Do pr...!“ Vzhledem k situaci nic hrozného – pro toho, kdo byl na vojně. Moje žena, dosud hrobníkovu lopotu účastně sledující, však raději pár kroků poodstoupila.
„Nejde, potvora.“ Chlapík se vztyčil a pustil pajsr. Zařinkalo sklo ozdobného cylindru, věčné světlo na sousedním hrobě přestalo mu k tomu svítit. Od té chvíle jsme byli středem diskrétní pozornosti četných kolemtruchlících. Moje žena začala dělat, že k nám nepatří.
„Nedá se nic dělat, budu muset ten kryt rozbít a vyndat to po kouskách. Jdu si pro palici.“
Po několikáté ráně již znervóznělý hrobník trefil přímým zásahem urnu. Rozlehl se zvuk takřka činelový a z jámy se vyvalil oblak popela; jako když se dupne na dobře uzrálou pýchavku. Moje žena zavřela oči a obrátila se k nám zády.
„To nic, to nic,“ zadrmolil pachatel a v pokleku začal rukou v rukavici popel vybírat a sypat do kbelíku. „Pohřbíme, všechno řádně pohřbíme!“
Když konečně skončil, zdráhavě přijal odměnu za pomoc, popadl kyblík s kostičkou, střepy, popelem. Pak s viditelnou úlevou zmizel. Co s vykopanými ostatky skutečně udělá, jsem nesledoval.
Dál už šlo všechno jako po másle. Uložil jsem urny a zahrnul je hlínou se zbytky cizího popela, moje žena zasadila květiny a položila chvojí. Vznikl zárodek útulného hrobu, jeden by se do něj mohl dokonce i těšit.
Celé odpoledne manželka, jindy bytost vcelku veselá a mluvná, mlčela jako... pardon. Večer, to už nám mezi okny melancholicky svítily postdušičkové svíce, se ke mně zničehonic přitulila.
„Jestli umřu dřív než ty, slib mi, že mě nedáš do hrobu!“


Celý článek ve formátu pdf naleznete zde.


obsah čísla 60 ročník 2008





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek