reklama




naši partneři
 
reklama


Lenka Procházková: Jan Palach byl dost jemný
Cecílie Jílková  
SANQUIS č.60/2008, str. 130


Dne 21. srpna 2008 vyšel v nakladatelství Prostor nový román Lenky Procházkové Slunce v úplňku. Pod poetickým titulem se skrývá „novodobý hrdinský epos“ – tak knihu označuje sama autorka. Vyprávění začíná dnem vpádu okupačních vojsk do Československa a líčí události roku 1968 z pohledu obyčejných lidí. Takovým obyčejným člověkem byl i Jan Palach. Jak a kde neklidnou dobu prožívala sama spisovatelka a co by dnes na její knihu řekl sám Palach? I o tom si s Lenkou Procházkovou povídala její dcera Cecílie Jílková.
Tematikou roku 1968 a okupací se zabývá mnoho knih, z hlediska odborného i prozaického. Román o Janu Palachovi tu ale dosud neexistoval. Čím to je?
Je to moc velké téma. Navíc výlučně domácí. Napsat takovou knihu poctivě znamená říct hodně nepříjemných pravd. A nepříjemné pravdy lidé moc nevyhledávají. Takže by taková kniha nemusela být dobře prodejná.
 
Chceš říct, že pravda se neprodává? To nezní moc optimisticky.
Pravda je to, co zbývá, když vše ostatní bylo prošustrováno. Což je přibližná citace Ludvíka Vaculíka z jeho slavné výzvy Dva tisíce slov – ten text hraje v mé knize velkou úlohu. Pravda o Palachovi tady pořád zbývá. A pokud žije jeho generace, je naděje, že ta pravda nezmizí.
 
Patříš k Palachově generaci. Pomáhalo ti to při psaní románu?
Jsem jen o tři roky mladší, v té době jsem byla na gymnáziu. Zažila jsem atmosféru Pražského jara, účastnila se studentských mítinků, četla ty převratné články… Nešlo jen o politické změny, připadalo mi, že celý způsob života se změnil. I lidé se změnili, protože zmizel strach a přišla naděje a radost. A ten zážitek je nepřenosný. Musí se prožít, aby se o něm mohlo dobře napsat.

21. srpna 1968 jsi ale v Praze nebyla…
Tou dobou jsem byla v Bretani na mezinárodním táboře s mladší sestrou Ivou. O invazi nám řekli až za dva dny, nejdřív čekali na potvrzení, že táta není zatčený. Ale ani pak nás Francouzi nepustili domů, přechodně jsme bydlely u jedné české rodiny v Paříži. Rodiče plánovali, že ve Francii zůstaneme, že budeme studovat na nějakém lyceu. Ale jakmile obnovili leteckou linku do Prahy někdy koncem září, letěly jsme zpět. Prostě jsme chtěly být tady.

V tom samém roce byl Jan Palach shodou okolností také ve Francii. Proč jsi pro popis tohoto období zvolila formu jeho fiktivního deníku?
Přišlo mi to jako nejlepší způsob, jak tuhle část pojmout. Navíc jsem přesvědčená o tom, že si někdy v životě nějaký deník určitě psal, i když ho potom třeba roztrhal. Mladý kluk, který je inteligentní, trochu samotář a povahou filozof. Když se dozví o vpádu invazních vojsk, přijede 21. srpna stopem z rodných Všetat do Prahy, lepí plakáty, diskutuje s okupanty, účastní se generální stávky… Ale pak, když vzepětí občanského odporu skončí a přijde ten zlom, odjede na brigádu do Francie sklízet víno. To se skutečně stalo, i když o jeho pobytu ve Francii jsou jen okrajové informace. Ale četla jsem dopis, který odtamtud poslal mamince, také pohlednici známému a pozdější novinovou vzpomínku vinaře, u kterého Jan jako brigádník pracoval. Vím, kde ve Francii byl a že tam byl asi šest týdnů. Jsem si jistá, že to byla pro něho důležitá doba, během níž dospěl. Měl čas přemýšlet, debatoval s francouzskými studenty, kteří za sebou měli neúspěšnou květnovou revoltu, a navštívil i Paříž. V těch fiktivních deníkových záznamech jsem chtěla ukázat, jak je nešťastný, jak pořád sleduje zprávy o situaci doma. Přes to všechno je to ale vlastně nejsvětlejší pasáž románu, je tam Janovo mládí, ale i zoufalství z ponížení jeho země. Francouzský deník se mi psal dobře.

A kdy se Jan vrátil z Paříže?
V říjnu. Jel stopem přes Německo. Jeho návratem domů začíná třetí část knihy, psaná zase „vypravěčsky“. Zachycuje konec října a první polovinu listopadu. Jan začíná studovat na filozofické fakultě, bydlí na provizorní koleji na Spořilově, kde je jich na cimře šest. Atmosféra bývalé ubytovny pro dělníky jako by symbolizovala celou tu pochmurnou dobu... I když já tam mám i dost vtipných situací, které určitě vznikaly i ve skutečnosti – když si člověk představí soužití šesti mladých kluků na jedné cimře, kde si topili topili v kamnech uhlím, evokuje to trošku vojnu nebo nějaký tábor.

Děj pokračuje stávkou vysokoškoláků. V té době jsi ale byla ještě na gymnáziu. Odkud jsi čerpala informace?
My jsme taky stávkovali, ale jen jeden den a bylo to takové učesané. Naštěstí znám pár lidí, co tehdy chodili na filozofii, na ekonomku a na novinářskou, takže vzpomínky na průběh stávky mám zprostředkované od nich. I tady je v knize poměrně dost studentského humoru. Například se ví, že stávkující měli ve vestibulu fakulty vyvěšený citát Fidela Castra: „Sex nám nesmí bránit v revoluční činnosti!“ Dokázali to brát s recesí. Ten humor jsem se snažila přenést i do téhle části vyprávění. Pak už to tak veselé nebylo.

Další část knihy zachycuje období Vánoc 1968 až po 19. leden 1969, kdy Jan Palach došel ke svému rozhodnutí. Asi nebylo lehké popsat tyto okamžiky...
Citově to bylo hodně těžké. Ale profesně už to znamenalo završení. Celá kniha od začátku má to předznamenání, protože příběh Jana Palacha je obecně znám, i když byl mnoho let zkreslován. Nicméně čtenář ví dopředu, co se stane. Pro autora je obtížné psát tak, aby na ten předpokládaný závěr čtenář v průběhu děje chvílemi zapomínal, aby prožíval děj den za dnem, tak jak je mu podáván. Čtenář ví bohužel víc než Jan. To může být ošemetné, ale může se taky podařit, aby to bylo strhující. Skutečně antické drama. Nebo hrdinský epos.

Může moderní prozaik napsat hrdinský epos, aniž by přitom sklouzl k patosu nebo sentimentalitě?
Může. Nemusí sice dopředu vědět, jak to udělá, ale musí věřit, že na ten způsob přijde. Že mu to během psaní vyplyne, když bude postupovat pokorně krok za krokem. V poslední části knihy bylo nejtěžší a nejdůležitější popsat momenty rozhodování, a pak dny potom. Popsat, co dělá, co si u toho myslí a co se děje kolem. Stručně. Bez autorského hodnocení. Prostě být s ním.
 
 
Šlo ti to?

To mi muselo jít. Ovšem byl jeden moment, který se nedal napsat. Šlo o poslední chvíli, kdy na chodníku pod muzeem sundal z bandasky víčko a čekal, až se auta zastaví na červenou. Pak, když byla křižovatka volná, přišla ta vteřina. V té chvíli jsem ho musela opustit. tedy spíš jsem udělala ticho. Jako v hudbě. Ta vteřina byla tak silná, že ji mohlo vyjádřit jen ticho. A pak začali křičet lidé na chodnících a výhybkář se rozběhl a hodil na něj těžký služební kožich. Pak už jsem byla zase s ním. Protože jsem věděla, co si myslí: Dokázal jsem to!

Co myslíš, že by si dnes Jan Palach pomyslel o tvé knize?
Odpovědět samozřejmě neumím, ale s velkou pokorou věřím, že by byl rád, že jsem to napsala. Tedy, že to konečně někdo napsal. Asi by ho překvapilo, že až teď. Ale zřejmě by pochopil, že do roku 1990 bylo obtížné v podmínkách cenzury a všeobecného vymývání mozků napsal třísetstránkový román o zneuznaném národním hrdinovi.

Jak by Jan Palach zhodnotil nynější dobu?  Kdyby měl možnost strávit jeden den v současnosti, co by si po takovém jednodenním „náhledu“ zapsal do deníku? Vzhledem k tomu, že Jan skoro nikdy nepoužíval sprostá slova, zápis by mohl mít třeba tuhle formu: Nejdivnější je, že téměř zmizely společné hodnoty. Ale to se dá změnit během jedné generace. Podstatné je, že už není tuhá cenzura. Internet je geniální vynález! On totiž myslel pozitivně. A byl to dost jemný člověk. Někdy sice vykřikoval ve výuce a dokázal jasně říct svůj odlišný názor a stát si za ním, ale nebyl hrubý. Byl prostý jako mravnost a složitý jako vesmír.

Umíš si představit reakci Janových pozůstalých na tvou knižní představu o něm a jeho životě?
Janova maminka zemřela před mnoha lety, ale jeho bratr Jiří žije, dokonce ho trochu znám. Při psaní jsem na Jiřího Palacha myslela často, v knize totiž vystupuje jako jednající postava. Snažila jsem se skloubit pravdu románu s maximální ohleduplností, nicméně dialogy jsou samozřejmě fiktivní. Ale věřím, že Jiří vycítí, proč jsem knihu psala a proč právě tímto způsobem, a pozná, že román, který by bylo snad možné už nazvat historickým, má velmi současný záměr. V jednom nekrologu, který vyšel po Janově smrti, byla věta: „Nešťastný národ, který potřebuje hrdiny!“ Dnes, po čtyřiceti letech, si myslím, že mnohem nešťastnější je národ, který ztrácí paměť. To je stejně nebezpečné, jako když při jízdě po dálnici nemá řidič zpětné zrcátko.
 
Lenka Procházková, nejstarší dcera spisovatele Jana Procházky, je autorkou mnoha románů, povídkových sbírek, televizních a rozhlasových her, píše také fejetony a filmové scénáře. Své první prózy publikovala pouze v samizdatu a v zahraničí. Je signatářkou Charty 77. Od ledna do července 2008 pracovala na románu Slunce v úplňku, který v srpnu vydalo nakladatelství Prostor.

Lenka Procházková
(úryvek z nového románu)

Slunce v úplňku
Byli vychováváni k lásce k Sovětskému svazu, mnozí ji skutečně cítili. A pak to v jednom dni rozdrtily tanky. Byli vychováváni k vlastenectví, při srpnové invazi se vlastenecky chovali. A pak je zradili vlastní politici. Poslední baštou odporu proti okupaci však zůstávali oni – studenti. Jeden se jmenoval Jan Palach.
 
... Kužel světla uhnul. Voják, který se vynořil ze tmy, byl
prostovlasý, výložky měl zakryté přehozeným ručníkem.
„Chce s vámi mluvit, soudruhu veliteli!“
„Ten kluk?“ zívl důstojník a cípem ručníku si přejel po tváři.
Pak si ji zkoumavě pohladil. Zřejmě se holil, napadlo ho.
I okupanti se holí.
„Jsem student. Bydlím tady, ve Všetatech. Přijel jsem z Prahy.“
„Tam pojedeme taky!“ zasmál se strážný.
„Ticho,“ řekl mu velitel. „Tak co mi chceš, studente?“ A sáhl
do kapsy pro balíček cigaret. Nebyla to ale ruská krabička,
na nálepce byl nápis SPARTA. To Jana rozhořčilo.
„Chci vám říct, že jsou rozkazy, jejichž splnění je hříchem,“
řekl svou větu. Muž zvedl hlavu. V té chvíli se vlak pomalu
rozjel směrem k Mělníku. Ve světlech lokomotivy se oči velitele
zaleskly. Byly to pozorné modré oči, které před tou větou
neuhnuly.
Osobák předuněl, velitel pomalu vydechl obláček kouře. „Byl
jsi na vojně?“
„Ne. Ale co říkám, je pravda.“
„Voják musí poslouchat rozkazy.“
„To si nacisti mysleli taky, ale pak v Norimberku jim…“
„Ty nás srovnáváš?“ vyjel jeden ze strážných.
„Nesrovnává,“ zamračil se velitel. „Mluví špatně rusky… student.
Nervózně si strhl z ramen ručník. Major, poznal z výložek.
„Mluvím docela dobře, majore. Byl jsem u vás na brigádě! Stavěli
jsme slepičí farmu. Četl jsem ty vaše skvělé noviny!“
„Kde jste stavěli farmu?“ přerušil ho. Znělo to ležérně, ale
ruka, v které držel cigaretu, se mu chvěla. Strážní nehybně
čekali.
„U Kokčetanu. Tam byl taky vojenský režim. Pracovali jsme deset
hodin denně! Na vycházky jsme nesměli. Maso jsme měli
jen v neděli, slepičí. Ale pak jsme zahájili stávku…“
„Co myslíš, že jíme my?“ vyprsklo ze tmy. Další voják.
V ruce držel plechový ešus. „Žbrundu jak pro prasata! A chleba žádný.
Styďte se!“
„Nekřič, Andreji!“ napomenul ho bez ohlédnutí velitel.
„Přece vás nebudeme živit, když nám sem přijedete s tanky!“
„V pětačtyřicátém jste Rudou armádu vítali jinak!“ rozhořčoval
se Andrej. „Viděl jsem ty filmy.“
„Tohle je jiný film. Dnes jste tu jako okupanti! Vpadli jste
v noci do bezbranné přátelské země…“
„Přišli jsme ji zachránit!“ Zabubnoval prsty o plech ešusu. „Je
to společná vlast!“
„Co?“
„Sovětský svaz.“
„Ne! Tohle je Československo.“
„Svazová republika,“ trval na svém vojín.
„Jsi cvok? My jsme suverénní stát! A ten vývoj k demokracii,
který jste přijeli zničit, mohl být nadějí i pro…“
„Tohle nevysvětluj,“ řekl bezbarvě major.
„Nechte mě. Je přece důležité, aby pochopili!“
„Nepochopí,“ zašeptal a vyplivl cigaretu na zem. Letmo ji přejel
špičkou boty, ale měkký nedopalek zapadl do škváry a oharek
odolal doteku podrážky. Červený uhlíček přitáhl všechny
oči. Pak zhasl.
„Jendo!“ Strážný otočil baterku, pruh světla přelétl železniční
závoru a zachytil ženu za ní. I velitel se ohlédl.
„Neboj se, mami!“ pro uklidnění jí zamával.
„Co tam děláš?“ V kuželu světla viděl její domácí šaty, přes
které si přehodila svetr. Zřejmě pro ni někdo zaběhl, nějaký
starostlivý soused.
„Jenom si něco vysvětlujem!“
„Už jsme si všechno vysvětlili,“ povzdechl důstojník a vyškubl
strážnému baterku. „Chápeš?“
„Jo. Chápu, že teď jste na brigádě vy. Akorát že nic nebudujete.
A hlavně vás nikdo nezval!“
„Velice se mýlíš,“ namítl tiše velitel. A pohrával si s rozsvícenou baterkou. Jako s kyvadélkem. „My bez pozvání nikam nejezdíme.“
V té chvíli mu světlo ozářilo tvář. Byl na ní úsměv.
Ale vojáci vzadu na něj neviděli. A vlastně to ani nebyl úsměv,
spíš grimasa.
Takhle se usmíval ten jejich cirkusák. Když na Letné předváděl
své etudy. Klauni se musí smát. A vojáci musí plnit rozkazy.
Ale civilisté můžou stávkovat! Když prezident je srab.

„Cos jim říkal?“
„Že jsou okupanti.“
„Jendo!“
„A nejsou?“
„V rádiu hlásili, že prezident jel do Moskvy. Slíbil, že přiveze
Dubčeka a že to všechno srovná.“
„Ten jo.“
„Takhle nemluv! Lidi mu věří.“ Rozhlédla se po tmavých oknech
domků, kde už spali zklidněni pohádkovým dědečkem.
Pán slíbil kožich. Už to slovo hřeje. Měl jsem zůstat v Praze.
Dělat něco! Tady se zblázním.
Ani pozdravné štěkání psů za ploty ho neutěšilo.
Blížili se tmavou uličkou k tomu poslednímu domu v řadě,
jehož místo pod křižovatkou mu vždycky připadalo tak výlučné
a strategické. Měl rád otevřený pohled z okna své mansardy
a hučení potoka pod náspem zahrady, která v protáhlém
trojúhelníku mířila k můstku, nabízelo to představu, že rodný
dům je skoro korábem. Ale jak se teď blížili, viděl to už jinýma
očima a připadal si jako trosečník.
Branka zahrádky nebyla zamknutá a za oknem mansardy se
svítilo. „Přijel brácha?“ pookřál.
„Ne. Copak by mohl?“
 
Rakev s ostatky Jana Palacha byla vystavena v Karolinu u Staroměstského náměstí, úctu přišly vyjádřit tisíce lidí

Tak to nechala rozsvícené schválně, z pověrčivosti. Maminka.
Ale výčitky si schraňovala až do předsíně. Až za zavřené dveře.
„Co jsi v Praze dělal? Celou tu dobu?“
„To co všichni. Je okupace, mami!“
„Víš, jak mi bylo?“
„Odpusť.“
„Odpusť! To je všechno?“
„Tak… můžeš mi dát facku.“
Chvíli to vypadalo, že ji dostane, ale musela by si k tomu
stoupnout na špičky. Radši ji objal.
„Byla jsem strachem šílená,“ zabořila mu obličej do ramene.
Jemné vlasy ho zašimraly pod bradou.
„Už jsem tady.“
„Chodila jsem od dveří k oknu. Od středy!“
„Netrap mě, mami,“ poprosil vysíleně. Ale ji únava už přešla
a teď, když ho měla pod křídly, chtěla si povídat, dovyprávět
své čekání, detailně probrat chaos v městečku, kde dva dny nebyl
čerstvý chleba. Jedl polévku, ke které mu osmažila topinky,
protože ten chleba… Ale on myslel na Prahu, kterou na chvíli
opustil, aby maminka viděla, že žije. Hodiny nad lednicí hrkly,
bylo půl jedenácté, už zase tam vybuchují světlice, generál
Pavlovský drží stanné právo. A v Moskvě už je po půlnoci.
Představil si sál s rozžatými lustry. Svoboda asi přijel v uniformě,
aby si dodal důstojnosti, ale řády z minulých bojů ho
teď nepodrží, když zbraně mají oni a drží Prahu a celou zem.
Armádní generál bez armády je jenom loutka. Asi ho nechají
i křičet. Jen do toho, soudruhu, jsme tu sami mezi sebou.
A pak, až mu dojde energie a až se začne opakovat, teprve pak
přivolají i Dubčeka.
Oblek mu asi vyžehlili, ale až uvidí, kdo ho přijel zachraňovat,
až si je podle abecedy prohlédne…
„Běž už si lehnout, Jeníku, povíme si to ráno. Zítra je sobota,“
dodala. Jako by tenhle víkend byl jeden z mnoha.
„Dobrou noc, maminko.“

Podkrovní pokoj, který ve středu nad ránem opustil, vypadal stejně, jen postel byla zastlaná. Ale svět za oknem se změnil, a když si sedl ke stolu a otevřel desky s vystřiženými články, připadal si jako archivář. Ale neměl nic jiného. Sklonil širm lampičky a posvítil si na slova, publikovaná v novinách a časopisech od jara do léta, a žasl, kolik se toho stihlo nastřádat a jak prudce to kulminovalo. Jako stoletá voda, která strhává břehy. Teprve nedávno to začalo a už má být po všem? Nesmysl! Když se změnily břehy, tak už se nemůžeme vracet k tomu původnímu korytu. Protože lidé, kteří ty články psali, a lidé, kteří je četli, už jsou nasměrovaní, už mají nové mapy. Otevřel okno, silnice byla pustá, potok neviděl, ale slyšel, jak šumí. Přijeli pozdě. Ty mapy už nám z hlav nevymažou. To by nás museli zabít. Všechny.


Foto Günter Bartoš, Repro: z knihy Lenky Procházkové Slunce v úplňku – Příběh Jana Palacha, nakl. Prostor

Celý článek ve formátu pdf naleznete zde.


obsah čísla 60 ročník 2008





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek