reklama




naši partneři
 
reklama


Jak jsem potkal poezii Václava Hraběte
Petr Cincibuch  
SANQUIS č.47/2006, str. 65


Václav Hrabě Blues pro bláznivou holku

Blues pro bláznivou holku

Pánové
věčně skeptičtí a přezíraví
kteří své smutky vážete do kytek
a znáte už život nazpaměť
jako verše svých kultivovaných přátel
upozorňuji vás
tohleto není přípitek
na vaše zdraví
Pasáci poezie
Koštéři metafor
To není pro vás
to co tu dávám do placu
To je jen pro skutečné lidi které jsem poznal
budu teď chvíli dělat paňácu
Toto jsou verše pro dělníka Petra
který mne naučil dělat s lopatou
a dělit se o chleba a cigarety
Pro dědu socana
ani v smrti nebyl bohabojný
Na památku mé tety
která sedm let od rána do rána
čekala až se ten její vrátí z vojny
Pro muže z Ukrajiny, který prohlásil že války už nemusejí být
Pro jednu bláznivou holku kvůli které jsem se naučil hrát jazz
toulat se po nocích nebýt spokojený nemít klid
Pro betonáře Albertýna Vidím ho jako dnes
říká „Nikdy nespi s holkou kterou nemáš rád“
Pro mistra z rybárny - poznal Paříž
Josephinu Bakerovou
a hlad
Pro Miles Davise pro ten večer kdy jsem poprvé uslyšel
trubku plnou vzlyků
Pro prodavače červených a žlutých limonád
v kiosku na Perštýně
Pro krásnou ženu která strávila své mládí v Ravensbrücku
pro její předčasné vrásky
Pro jednoho malíře jeho šašky a krasojezdkyně v černém flóru
Pro dělníky kteří dláždili ulici mé lásky
Pro slepého kamelota Večerní Prahy v pasáži Světozoru
Pro holky tančící charleston ve sklepě pod Národní třídou
Pro párkaře Karla a jeho ruku hnijící někde u Madridu
Pro Modiglianiho Parkera - oba umřeli v bídě
Pro vousatého Fidela který řekl: „Demokracie - to je rozdat zbraně lidu“
pro rudoarmějce zabitého u nás 10. května tisíc devět set čtyřicet pět
pro tu dívku s plavým copem která se nevrátí z takové dálky
pro všechny kdo ve svých rukou nesou tento krásný
ztřeštěný a jediný svět a pomáhají mu kupředu přes klatby
papežů a sliny velkozlodějů přes všechny strejčkovské demokracie
mory
a
války

Poprvé jsem viděl jeho jméno na lektorském posudku na mé básničky, snad z redakce Tváře. Později jsme se setkávali v Domě pionýrů a mládeže v Karlíně, kde jsme krátký čas vydávali Divoké víno. Pak někdo přinesl do redakce jeho fotografii se zprávou, že Vašek Hrabě umřel. Otrávil se plynem. Jedna ze stovek nešťastných náhod plynového topení. Upravoval jsem tehdy DV, pamatuji si dodnes Václavovu fotografii v uniformě a datum, které jsem umístil mezi dvě linky s hvězdičkou a křížkem. Postupně jsme otiskli v Divokém víně celou literární pozůstalost Václava Hraběte. Jeho popularita se v šedesátých letech raketově šířila. Když Mirek Kovářík a později MF vydali tenký svazek jeho básniček, obracel knihkupec Vráťa Ebr ve výloze každý den jednu stránku a lidé si opisovali jeho verše. Byly to verše milostné, ale jiné, než jaké nabízeli renomovaní básníci. V Americe, ale i u nás byla populární vlna „beat generation“ a Václav Hrabě byl ryzím, českým, nikým nepřekonaným bítníkem. Snad to byl důvod, který jsem ale nikdy nepochopil, proč byl autor Václav Hrabě v nemilosti u oficiální kritiky, ba i u kritiky mladé, ale samozřejmě politicky loajální. Tato klatba básníka, který se dožil pouhých 25 let a který byl hanlivě označován za sebevraha a příznivce americké hudby, jeho dílu, jak se někdy stává, jenom pomohla. Stal se hvězdou víc než jedné generace a zhodnotil tak svůj trýznivě krátký osud.
Kdyby se Václav Hrabě dožil dnešních dnů, je docela dobře možné, že jeho verše, tak zuřivě napadané tehdejším režimem, by některé intelektuální samozvance provokovaly k obvinění ze skrytého komunistického zakuklenství a jeho dílo by opět propadlo sítem.
Petr Cincibuch

 



obsah čísla 47 ročník 2006





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek