reklama




naši partneři
 
reklama


Kde se pivo vaří...
Petr Cincibuch  
SANQUIS č.42/2005, str. 76


Staré pořekadlo praví: „Dobré víno tvoří dobrou krev a dobrá krev je základem dobré nálady. Dobrá nálada přináší dobré myšlenky, dobré myšlenky plodí dobré skutky a dobré skutky dělají člověka člověkem.“ - Platí toto přísloví jen pro víno, nebo náleží i k pivu?

Církev uznává nejen víno jako nápoj, jenž je symbolem eucharistie, ale vzývá i pivo jako lék, jenž přináší člověku tělesné zdraví a působí na „ochranu duše jeho“. (Srv. Ritualae Romanorum, 1614.)
Co lidstvo objevilo dříve: pivo, anebo víno?
Zdánlivě je víno z kvasných nápojů nejstarší. Hovoří se o něm v bibli. Praotec Noe se zpil vínem a byl zostuzen. Při hodokvasu a při pití vína tančí zrádná Salome. Kristus proměňuje vodu ve víno v Káni Galilejské. Znamená to, že je víno původem starší? Ale ani pivní kvas nezůstává pozadu. Znali ho už ve starém Egyptě, v Alexandrii a v Pelusiu. To vše je nezvratně zaznamenáno na palympsestech. Historik Strabón, který šel z Arménie na západ až do Eturie a od Černého moře ke hranicím Etiopie, píše, že v Egyptě bylo pivo oblíbenějším nápojem než víno. Také Herodot potvrzuje, že se v Judsku už ve starověku vařilo pivo. Jaký k tomu byl důvod? Slabá kvalita judské révy? O Řecku, známém kvalitními odrůdami révy, píše však Dio Chrysostomus Cocceius, že už v dávných dobách byli kamenováni sládci, kteří neúměrně pivo zdražovali. Rozhněvaný lid prý jim rozbíjel sudy ve sklepích.
Co do původu a stáří končí svár nerozhodně.
Namísto hádek se ptejme lékařů. Co je člověku zdravější a prospěšnější - pít sklenici piva, nebo vychutnávat číši vína?
Velmi rozšafně se o tom vyslovuje známá autorita, Athénaios z Attaleie: „Pití nápoje ječného povznáší stejně jako požívání vína.“ Mudrc se vyhýbá jednoznačnému řešení, neboť sám byl zřejmě „podobojí způsobou“. Svár mezi pivem a vínem se nemění, mění se pouze stanoviska.
Středověký medicus Jan Kopp z Reumenthalu doporučuje jednoznačně pivo, neboť prý má léčivé účinky: působí na trávení a přitom - v mírném množství - obveseluje a zlepšuje náladu. Píše doslovně: „Rozum lidský mistrně nápoj vymyslel, jemuž pivo říkáme. Je to nápoj blahoslavený, neboť životům dobrú živost a také hojnú krev dává a člověka životného neb masitého činí.“ Tento znalec a koštovník si všiml i toho, že „ječné pivo více chladí než bílé, pšeničné, leč ne tak dobře živí, neboť skrovnější jest“ - Inu, Johánek z Koppu byl patrně i tak trochu dietetik.
Na stranu piva se staví jezuita P. Barnes i sládek Fischer, kteří konstatují: „Odkudž z piva pití ve všech půlnočních krajinách silnější těla se nacházejí, nežli kde jest hojnost vína a nedostatek piva. Zkušenost také ukazuje, že víno více nervovým žilám a oudům takové žíly majícím škodí nežli pivo...“
Jak vidno, jsou názory lékařů a sládků velmi často rozdílné. Nejlépe by bylo na tento spor zapomenout. Znalci svorně tvrdí, že obojí je dobré a pouze nadměrné pití je zdraví škodlivé.
Řekněme si, jak a z čeho se ten zlatý či temný mok vlastně připravuje. Hrabalův strýc Pepin v próze Taneční hodiny pro starší a pokročilé to líčí takto:
„Na pivo, slečny, musí bejt ječmen nezmoklej a aby nevzrostl, musí se čistit a nejdřív namočit do štoků v odražený vodě, pak dolů na humna a tam se ječmen vydruje, přehazuje se dřevěnou lopatou, nebo volgemutem, pak se suší na hvozdě a oheň jde pod sviní, potom ten slad padá do bubnů a kartáčů a extra padá na květ, to jsou ty klíčky, a extra padá slad, tím květem se krmějí pěkně voli, jsou potom slady mnichovský na černý pivo a slady plzeňský na piva světlý, pak ve varně se slad vaří několik hodin, rozdrcený slad na tři rmutu, aby toho cukrštofu bylo víc, a dá se tam chmel, aby pivo dostalo hořkost, a potom se vypustí štoky, odtud do spilky do kádí a dají se tam pivní kvasnice, obyčejný pivo pak kvasí měsíc, ležák tři měsíce, to mám paměť, pravda? To má málokdo na světě, ležák se dokrapuje kroužkama, to než se to pivo stáčí do hektolitrů nebo tupláků, tak se sebere do plecháče ta mutra, ty kvasnice, a do každýho sudu se trošku nalije, to potom má to pivo jiskru, neboli granát, mnichovský piva ležejí třeba půl roku a když se tam postupně naráží, tak se na to přijde podívat i ochutnat sám prezident...“
Tolik strýc Pepin, básník života.
Dnešní pivovarník by volil jiná slova, a ač by měl na mysli totéž, mluvil by spíše o působení enzymů sladu na zcukernatění škrobu a o štěpení bílkovin.
Vraťme se však ještě do minulosti a seznamme se s pivy, která se v Čechách pila.
Tadeáš z Hájku byl nejen učenec, ale i znalec různých druhů piv. Na prvním místě v jeho žebříčku chuti stojí žatecký Samec, jehož pití tento lékař doporučuje i kojícím ženám. Nejslavnější značkou v jeho době bylo pivo rakovnické, o němž kolovala latinsko-česká průpovídka: „Unus papa Romae, unus portus Anconae, una turris Cremonae, una ceres Raconae. - Jeden jest papež v Římě, jeden přístav v Anconě, jediná je věž v Cremoně a jedinečné pivo z Rakovníka.“
Spolu s rakovnickým Granátem a žateckým Samcem se pašovalo do Prahy i pivo slánské, rokycanské, klatovské, domažlické - dokonce i vzdálené švechatské, svídnické, lužické a žitavské. Z pšeničných bylo oblíbeno pivo z Hradce Králové, jež prý bylo „nadáno takovou dobrotou, jakou se dosud nikomu nepodařilo napodobit“.
Oblíbené bylo též pivo popeněžní, ze směsi chmele a pšeničného sladu. Lékař Kopp z Raumentalu tento druh velice vychvaluje a nazývá ho blahoslaveným. Pivo, zvláště to husté, bílé, sloužilo jako potravina; chudina užívala ředinu do pivních polévek. Pak však zvítězilo „lehčí“ pivo z ječmene. Bylo nahořklé a lépe stravitelné. Učený medicus Hájek píše, že „hnalo lépe moč a čistilo krev“.
Na přirozeně nahořklý a jemně pryskyřicí navinulý nápoj plzeňský si Pražané museli teprve pomalu zvykat. Zprvu bylo slyšet hlasy, že jde o nápoj „jedovatý a přetrpklý“, jenž „kámen plodí a ledviny svírá“. Po uvedení do Prahy však získalo plzeňské rázem převahu nad ostatními druhy místními i dovezenými. Platí o něm pochvalná slova autorit, např. výše uvedeného Tadeáše z Hájku: „Řádně připraveno jest pivo velmi zdravé a velmi živné; ducha našeho upevňuje a povzbuzuje a mysl rozveseluje a utužuje, neb není nepohodlné nervům...“
Dnes se rejstřík dovážených piv opět rozrůstá, k libosti spokojených gurmánů. Můžete v Praze koupit lahodnou krušovickou desítku i dvanáctku, domažlického Purkmistra, rakovnického Bakaláře, světoznámý je budějovický Budvar i nasládlý jihočeský Samson, objevil se tu Lobkowicz z Vysokého Chlumce, humpolecký Bernard, protivínský Platan, pšeničný Herold z Březnice aj. Stálou oblibu si drží Velkopopovický kozel. (Reklamní symbol není odvozen od domácího zvířete, ani z úsloví „aby tě kozel vzal“, ale podle rodiště pivovarského mistra z Eimbeckeru /Oanbocker = jeden kozel/, jenž roku 1614 přivezl do Čech svůj recept. Ten převzal a zúrodnil zakladatel pivovaru baron František Ringhoffer.)
Výběr dovážených piv tím ovšem nekončí. V Praze zdomácněl ostravský Radegast, třeboňský Regent, novopacký Smolíček, strakonický Dudák, benešovský Ferdinand, zvíkovská Zlatá labuť, jihlavský Ježek, Speciál Drak - Starobrno, Vratislav z Jablonce, Březňák z Velkého Března, Zlatopramen z Ústí a jiné značky. Dováží se dokonce sesterský Bratislav a prešovský Tatran. Některé hotely berou piva irská a bavorská, v lahvích či plechovkách lze dostat i pivo holandské a německé.
Od doby, kdy plzeňský forman Salzmann přivezl panu Pinkasovi v roce 1843 dva sudy piva, zdomácnělo zde proslulé plzeňské, a to ve výrobních variantách: Prazdroj (Urquell), Primus, Purkmistr, Světovar i černý Diplomat, Primátor i příbuzný Gambrinus.
Pivo výjimečné svým neopakovatelným složením, chutí i zdravotně příznivým působením.
Co si přát víc.

Z knihy Radka Pytlíka
Ve stínu pípy vybral, zpřeházel a doplnil
Petr Cincibuch
Foto kniha

 



obsah čísla 42 ročník 2005





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek