reklama




naši partneři
 
reklama


Sen o nádražní čekárně. Sen Velké noci.
Libuše Koubská   František Houdek  
SANQUIS č.86/2011, str. 59


Zčistajasna se mi ve spánku vyloupla z mlhy ztraceného času. Zašlé, ošoupané lavice, do dvou třetin stažené okýnko kasy, vedle čoudících kamen uhlák s mourem. Nádražní čekárna městečka, v němž jsem v teenagerovském věku přestupovala cestou na vánoční prázdniny k hodné tetičce Róze, abych se jako mladá rebelka oprostila od pražské rodinné idyly.
V tom zvláštním snu jsem zahlédla i zimomřivé stíny cestujících, zaslechla vrzání dveří vedoucích na peron. A hlavně pocítila zapomenuté nadšení ze zpoždění přípoje. Skoro hodinu budu moci sedět a… stejně jako anglický básník a spisovatel Richard Aldington, autor poemu Sen v Lucemburské zahradě, proplétat si touhy a skutečnost tak, že se mi začne točit hlava a přestanu vědět, co je fantazie a co pravda.

Mnozí lidé zavrhují toho, kdo ve dne bloudí v snění, měl jsem přítele, učeného přítele s pokojným úsměvem, který ho nazval chorobou, dědictvím po Rousseauovi, avšak pochybuji, že můj učený druh někdy skutečně miloval bez spánku, bez jídla, láskou ať Řím se rozmělní v Tibeře. 
Aldington si seděl na železné židličce v pařížské Lucemburské zahradě a místo na prorezlý kýbl s uhlím se díval na třpytivou fontánu, ale v tom byl tak mezi námi dvěma asi jediný rozdíl. Bohužel nynější sen, který mi přinesl zasuté obrysy ubohé čekárny, neřekl nic bližšího o vlastním rauši. Ale přece jen cosi evokoval – snad sladce a zároveň bolestně svíravý, rovněž zasutý pocit očekávání štěstí, lásky, krásy, úspěchu?
Anglicky daydreaming, francouzsky rêverie, německy Tagträume. V 18. století bylo denní snění považováno za známku šílenství. Freud je vykládal jako projev nezralosti a příznak neurózy, ale také poukazoval na analogii mezi bdělými sny a uměleckou tvorbou. Americký profesor psychologie Jerome L. Singer uveřejnil v roce 1966 výsledky výzkumu, v němž zjistil, že tohle snění provozují častěji lidé mladší než starší, častěji chudí než bohatí, častěji národnostní menšiny než příslušníci velkých národů, víc lidé z velkoměst než z venkova, víc pijáci než abstinenti.
Co se z toho hodí na Aldingtona v Lucemburské zahradě, nevím. Ale napsal to úžasně: Byl to jen sen, sen blázna, bláznův ráj. A pokud jde o tu holku, blaženou v nádražní čekárně ze zpoždění vlaku, závidím jí převelice. Muselo v tom být něco hodně silného, když se to po letech vrátilo – alespoň ve snu.

Starořímský básník a filozof Lucretius
, mně milý i jako praotec vědecko-populární literatury, napsal v 1. století před Kristem monumentální báseň O přírodě. Tam také píše:
Záliba, kterou kdo má a se kterou srostl, které před usnutím věnuje se dlouho a upne na ni svou mysl nezvyklou měrou – tatáž věc ho zpravidla poutá i ve snu: právník před soudem řeční a zákony píše, velitel válčí a chvátá v bitevní vřavu... ... a badatel ve snu bádá a objevuje, dodávám já.
 
 
Kresby: Luděk Bárta



obsah čísla 86 ročník 2011





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek