reklama




naši partneři
 
reklama


Lovci mamutů
František Houdek  
SANQUIS č.91/2011, str. 52


Narodil se 28. srpna 1851 v Blansku. V šestadvaceti složil Karel Jaroslav Maška ve Vídni státní profesorskou zkoušku z matematiky a deskriptivní geometrie; napřesrok nastoupil jako profesor na reálce v Novém Jičíně. Hojně se přitom zabýval také prehistorií lidstva – hned se poohlížel, kde by se dalo „archeologizovat“. Starosta mu poradil nedaleký vrch Kotouč u Štramberka.

Nejvíc nálezů tam mladému kantorovi – objeviteli – „urodily“ dvě jeskyně: Čertova díra a Šípová díra, řečená Šipka, tady na něj čekaly kamenné nástroje a zvířecí kosti se stopami ohně a násilí. A hlavně, jednoho srpnového dne 1880 narazil Maška v jedné z šipeckých postranních chodeb na zbytky ohniště. Pod ním mimo jiné našel kousek spodní čelisti neandrtálského dítěte, staré asi 50 000 let. K ilustraci objemu fyzické práce, kterou k tomu musel vynaložit, stačí dva údaje: jen hlavní chodba Šipky měří 45 metrů, nález spočíval v hloubce téměř půldruhého metru!
Čelist poskytla první přímý důkaz přítomnosti neandrtálce na území rakouskouherské monarchie; od té doby se u nás zlomky kostí neandrtálců našly jen na dvou místech, vždy na Moravě. Později byla šipecká lokalita prohlášena za národní kulturní památku.
Počátkem 80. let se Maška oženil s Bertou, dcerou soudního rady. Měli postupně pět dětí.

Podzemí Předmostí
V roce 1882, inspirován nálezy v domě místního děkana, začal s průzkumem vesnice Předmostí, dnes severního předměstí Přerova.
Předmostí už staletí slynulo pověstí hojného naleziště obrovských zubů, kostí, klů. Maška tam pracoval plných dvanáct let a osobně odkryl tisíce pravěkých přírodnin i artefaktů. Další přidali jeho následovníci, což z této lokality učinilo nejbohatší naleziště svého druhu v Evropě.
Ovšem nejvýznamnější nález tady Maška učinil v roce 1894, kdy – samozřejmě o prázdninách – odkryl hromadný hrob lidí kromaňonského typu, starý asi 25 000 let. V Ottově slovníku se o něm píše: „Nejdůležitější a jediný svého druhu je nález neporušeného hromadného hrobu, jenž, chráněn pokrovem kamenným a lopatkami mamutími, obsahoval 15 úplných a 5 aspoň částečně zachovalých, tedy celkem 20 koster lidských, z nichž sedm náleželo osobám dospělým, 4 dospívajícím, 9 dětem.“ Ten náhrobek až dojímá – náš pravěký divoch disponoval regulérní lidskou duší!
Už předtím sám nálezce po mnoha odborných debatách na antropologickém kongresu 1889 ve Vídni triumfálně obhájil svůj názor, že mamuti a lidé žili na Moravě vedle sebe a že lidé mamuty lovili. Dnes je v Předmostí naučná stezka lovců mamutů s památníkem.
Malíře Zdeňka Buriana inspiroval k jeho ilustracím právě popis a atmosféra jeskyně Šipky

Direktor s mozoly a tituly

Už nikdo nespočítá, kolik kubíků hlíny Karel Maška za svůj život zpřeházel. Kolik položek vyzvedl, očísloval, popsal, přepravil. Kolik nocí probděl nad preparací a klasifi- kací nálezů. Všechno za své, všechno po zaměstnání.
V roce 1892 se stal ředitelem reálky v Telči. Z Nového Jičína stěhoval celkem 66 beden vzorků, každou o váze půl centu. V roce 1915 pak odešel do penze jako člen České akademie věd a umění, rytíř řádu Františka Josefa I., člen Královské české společnosti nauk, císařský dvorní rada. Sbírku o 200 000 položkách prodal Moravskému zemskému muzeu v Brně s tím, že ji tam připraví k vystavení. Proto se přestěhoval z Telče do Brna. Moc toho ale nestihl, 6. února 1916 nepřežil třetí záchvat mozkové mrtvice.
Ke konci druhé světové války byly muzeální sbírky odvezeny z Brna a ukryty v mikulovském zámku. Ten pak byl 22. dubna 1945, několik dní před příchodem Rudé armády, místními Němci zapálen. A tak přežilo jen pár nejvzácnějších exponátů, paradoxně v Brně, kde zůstaly kvůli fotografování. 
 
Foto: archiv, ilustrace Zdeněk Burian – repro z knihy Zdeněk V. Špinar: Kniha o pravěku, Albatros, 1988


obsah čísla 91 ročník 2011





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek