reklama




naši partneři
 
reklama


Život z těla cizího člověka
František Houdek  
SANQUIS č.99/2012, str. 54


Před padesáti lety proběhl první přenos orgánu mezi nepříbuznými lidmi.

V létě 1954
přivezli do nemocnice v Leedsu čtyřiadvacetiletého Richarda Herricka s nevratným selháním ledvin. Vypadal hrozně a značně trpěl: tělo plné tekutin, které ledviny nedokázaly vylučovat, unavený až otupělý z průvodní anémie. Neodváděné zplodiny metabolismu v kůži způsobovaly nesnesitelné svědění. Avšak sudičky tohoto zubožence se smrtí na jazyku ještě nedaly palec dolů... V té nemocnici totiž sloužil lékař, který předtím pobýval na stáži v Americe. A nemocný byl z jednovaječných dvojčat. Věci se daly do pohybu; těsně před Štědrým dnem dostal Richard v Brighamově nemocnici v Bostonu ledvinu svého bratra Ronalda a uzdravil se. Přežil osm let. Hlavní zásluhu na tom měli chirurg Joseph E. Murray a nefrolog John P. Merrill (první z obou jmenovaných dostal v roce 1990 Nobelovu cenu).
Následující desetiletí vstoupilo do dějin transplantační medicíny jako „černé“. Všechny pokusy pokročit v imunitní snášenlivosti za úroveň jednovaječných dvojčat troskotaly. Z dvaceti osmi transplantací mezi identickými dvojčaty přežilo jedenadvacet, ale z devadesáti jedna mezi pokrevními příbuznými jen pět příjemců vydrželo naživu rok. A ze sto dvaceti lidí, kteří dostali ledvinu od zemřelých, déle než rok přežil jediný.
Murray to ve své nobelovské přednášce shrnul takto: „Cíle jsme dosáhli tím, že jsme otázku biologické nesnášenlivosti obešli, nikoli vyřešili.“

Mezikrok

V roce 1958 se do péče bostonského týmu dostali i dva třiadvacetiletí bratři lotyšského původu. Andrew Riteris chtěl věnovat ledvinu nemocnému Johnovi. Taky dvojčata, ale „pouze“ dvojvaječná, imunologicky na úrovni sourozenců. Neměli by nárok, kdyby do hry nevstoupila náhoda a nenaplnila skutkem rčení „všechno zlé může být k něčemu dobré“. V jugoslávském jaderném centru totiž právě došlo k havárii a pět z šesti smrtelně ozářených lidí zachránila až nečekaně úspěšná transplantace kostní dřeně (tedy tkáně, nikoli orgánu). Což potvrdilo, že podsmrtelná dávka ionizujícího záření oslabuje imunitu organismu a zvyšuje pravděpodobnost přijetí štěpu. Jenže: nakolik ozařovat? Murrayův tým zkusil na Johnovi dvakrát zhruba poloviční střední smrtelnou dávku a vzápětí mu počátkem roku 1959 transplantoval Andrewovu ledvinu. Po osmi měsících musel imunologickou reakci utlumit ozářením třetím, slabším, a především posledním. Podařila se první transplantace ledviny (a orgánu vůbec) mezi geneticky odlišnými jedinci. John si pak udělal doktorát a dotáhl to na docenta filosofie na Indiana University. Přežil dvacet let a sedm měsíců.

Zásah!
Jenže potlačování imunitní reakce zářením je ze své fyzikální podstaty dost drsná metoda, a tak se hledaly šetrnější, chemické. První dva pacienti Murrayovcům zemřeli v podstatě na otravu imunosupresivem. Třetí, třiadvacetiletý Mel Doucette, jehož imunitní „neodolnost“ byla díky předchozím nezdarům moderována poučeněji, šel pod nůž 5. dubna 1962 – a přežil patnáct měsíců. Stal se nejen prvním příjemcem cizího, nepokrevního štěpu, ale také prvním, kdo nikoli náhodou přežil orgán od zemřelého. Imunosupresivum azathioprin se pak na dvě desetiletí stalo jedničkou svého druhu, dokud ho počátkem 80. let nevystřídal dodnes používaný cyklosporin A (objevitelé azathioprinu Gertrude B. Elionová a George H. Hitchings dostali v roce 1988 Nobelovu cenu). Hlavně díky cyklosporinu se přenosy orgánů staly víceméně rutinní klinickou metodou.

Akce Kulový blesk

Dalšímu rozšíření transplantací brání především nedostatek orgánů, a to jak v absolutním počtu, tak v konkrétních imunologických parametrech pro jednotlivé případy. To občas vede k až krkolomným podnikům. Kupříkladu nedávno skončila ve Spojených státech akce, během níž lékaři sedmnácti nemocnic z jedenácti států federace transplantovali na třicet vzájemně provázaných ledvin! Desítky lidí, kteří chtěli svým nemocným blízkým darovat zdravou ledvinu, ale testy je vyhodnotily jako pro daný případ nepoužitelné, ji darovaly cizímu člověku a jejich příbuzný ji zase dostal od někoho jiného, imunologicky vhodného. První člen tohoto uzavřeného řetězce obětavosti a důvěry obdržel kýžený orgán loni v srpnu, poslední letos v únoru.
 
Foto: dreamstime


obsah čísla 99 ročník 2012





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek