Beranovi hned při prvním výslechu nabídli: Když podepíšete prohlášení a pronesete projev, v němž doporučíte českému národu, aby spolupracoval s Třetí říší, okamžitě vás propustíme. Rudolf Beran odmítl. Po dvou letech okupace chtěli Němci rozbít český politický systém, zlikvidovat jeho představitele, aby mohli snáze vládnout.

Nikoho neprozradil
Všechny zatčené vozili z Pankráce k výslechům do Petschkova paláce nedaleko Wilsonova nádraží. Berana vyslýchal komisař gestapa Oskar Fleischer. Když z něho chtěl dostat přiznání, která potřeboval, bil ho telefonním seznamem do obličeje. „Rudolf Beran přiznal pouze to, co mu bylo fakticky dokázáno,“ napsal historik Jaroslav Rokoský v knize Rudolf Beran a jeho doba – Vzestup a pád agrární strany. „Přes veškeré týrání, bití a vyhrožování nic a nikoho neprozradil.“ Kdo vlastně byl Rudolf Beran?
Narodil se 28. prosince 1887 v Pracejovicích v okrese Strakonice v rodině drobného zemědělce a hospodského. Po absolvování hospodářské školy odešel do Prahy, kde pracoval nejprve v Ústřední jednotě hospodářských společenstev, odkud přešel do centrály Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, jak zněl oficiální název agrární strany. Beran byl výborný organizátor a řečník, uměl si získat lidi a každému žadateli se snažil pomoci – ať už intervencí nebo penězi. Stal se blízkým spolupracovníkem předsedy strany Antonína Švehly, působil jako ústřední tajemník strany.
Po smrti Švehly ho zvolili za předsedu, ale tehdy se ukázalo, že Rudolf Beran postrádá Švehlův rozhled. Soustředil se pouze na domácí a zemědělské otázky. Vedl protihradní křídlo strany, nesouhlasil se sbližováním se Sovětským svazem, jak je prosazoval ministr zahraničí Edvard Beneš. V prosinci 1935 se také pokusil zabránit zvolení Beneše do nejvyšší funkce, to se mu ale nepovedlo. Neobratně se pak snažil o spolupráci se Sudetoněmeckou stranou, podporovanou Hitlerem, aby tak zabránil sílícímu tlaku z Berlína. Paradoxně, od prosince 1938 do 15. března 1939 byl předsedou československé vlády, a byl to právě on, kdo musel přijmout německou okupaci. Do konce dubna 1939 předsedal protektorátní vládě. Potom z politického života odešel. Za všech okolností zůstával vlastencem.

Čas účtování
Hluboce se mýlil. Komunisté dosáhli toho, že v poválečné republice nebyla agrární strana povolena. I prezidentu Benešovi se její zákaz líbil, protože s jejími představiteli se dřív často potýkal. Začalo tedy zúčtování s jejími politiky. Za několik dnů převezli Berana ze Strakonic na Pankrác. V tamní vězeňské nemocnici umíral, aniž o sobě věděl, státní prezident Hácha. Komunisté, kteří ovládli ministerstvo vnitra, byli nemilosrdní. A Beneš jim buď neuměl, anebo nechtěl vzdorovat. Ani národní socialisté a lidovci, rivalové komunistů, nenašli proti nim vhodnou taktiku.
Na Pankráci byli rovněž vězněni bývalí členové protektorátní vlády: poslední předseda Richard Bienert, ministři Adolf Hrubý, Josef Kalfus, Jindřich Kamenický, Jaroslav Krejčí, ministerský předseda generál Jan Syrový, dále tajemník Háchovy kanceláře Josef Kliment.
Příprava procesu proti Beranovi trvala dlouho. Opět ze stejného důvodu jako v Berlíně – chyběly usvědčující důkazy. Vyšetřovatel Jan Hora, který měl před válkou na pražském policejném ředitelství na starosti sledování komunistů, ale v létě 1945 bystře vstoupil do KSČ, chtěl, aby proti Beranovi vypovídali věznění němečtí pohlavárové, jenže ani z nich nedostal dost vhodných argumentů. Sestavení seznamu údajných zločinů expremiéra mu trvalo několik měsíců, obžaloba byla dokončena v polovině prosince 1946.
Kromě Berana byli obviněni generál Jan Syrový, bývalý ministr a předseda vlády, Jiří Havelka, bývalý ministr a přednosta Háchovy prezidentské kanceláře, bývalí ministři vnitra Otakar Fischer a Josef Černý. Ve spisu, který měl 103 stran, se uvádělo, že někteří dopomohli Háchovi 15. března 1939 k okupaci republiky a pak dál pomáhali nepříteli.
Známý novinář Ferdinand Peroutka uveřejnil k Novému roku komentář nazvaný Chvála roku 1946. Za největší krizi označil léto, kdy KSČ začala mobilizovat veřejnost proti mírnému rozsudku nad členy poslední protektorátní vlády, ale současně zadoufal, že další soud bude soudem, nikoli politickým lynčem. Jeho naděje se nesplnily.