reklama




naši partneři
 
reklama


Vážná hudba naplňuje naše životy
PhDr. Alena Sojková-Hůlová  
SANQUIS č.22/2002, str. 84


„Existuje teorie, která říká, že kdyby se sečetl počet lidí, kteří v celé republice navštíví koncerty a divadla, jejich počet by převýšil návštěvníky všech „upocených“ disciplín - hokeje a fotbalu. Je to prý jen optický klam, že se na vážnou hudbu nechodí. Kdoví, možná je to pravda...“ Roman Bělor

Vloni jste se stal ředitelem Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Co je na řízení festivalu takového jména vůbec nejtěžší?
Kdysi asi bylo nejtěžší sehnat dobré umělce. Ale odjakživa nejtěžší je sehnat takovou částku peněz, aby festival mohl plnit své základní úlohy. Dnes musí tvořit asi polovinu rozpočtu festivalu prostředky od různých soukromých nebo korporativních společností. Kromě stránky umělecké a organizační se během roku musíme soustředit na shromažďování peněz a v průběhu festivalu - ale i před ním a po něm - na pečlivé a profesionální jednání se všemi partnery, kteří nás podporují.

Jako bývalý ředitel FOK, tedy příspěvkové organizace, můžete porovnat tuto právní formu a z ní vyplývající způsob hospodaření s obecně prospěšnou společností - Pražským jarem, jehož financování je sice náročnější, ale svoboda rozhodování mnohem větší...
Systém příspěvkových organizací a jejich financování, což se týká FOK, České filharmonie, Národního divadla atd., považuji za velmi obstarožní a myslím si, že by měl být zreformován. Činnost těchto institucí totiž velmi svazují komplikované předpisy o nakládání s finančními prostředky, které nejsou garantem efektivnosti, a mzdová regulace, která není motivační. Jako ředitel obecně prospěšné společnosti vidím, že modernizace statutů kulturních institucí je nevyhnutelná. Bude to vykoupeno nejistotou a řadou povinností. Člověk se ale musí snažit a systém ho k tomu musí nutit a motivovat.

Jakou část rozpočtu dostává Pražské jaro z veřejných zdrojů?
Prostředky od ministerstva kultury a hl. m. Prahy činí zhruba 30 % rozpočtu Pražského jara.

Prý si pochvalujete generálního partnera festivalu...
Poté co se Komerční banka před třemi lety rozhodla, že napře své aktivity jinam, se stala hlavním partnerem festivalu Česká spořitelna. Ten svazek mi připadá logický a líbí se mi. Dlouhodobou tradicí České spořitelny je totiž mecenášství klasické kultury. Nejznámějším příkladem je stavba Rudolfina, které bylo postaveno z prostředků České spořitelny. Ale časy se mění a podíl České spořitelny na sponzorování festivalu není tak dominantní, jako byl dříve podíl Komerční banky. Proto je pro nás nevyhnutelné hledat další partnery a podporovatele, z nichž je nejvýznamnější společnost Transgas, která nám zůstala věrná i po své transformaci na akciovou společnost a následné privatizaci společností RWE.

Do jaké míry je ředitel MHF sólista, který ovlivňuje podobu festivalu a otiskuje do ní svůj názor, a do jaké míry se musí opírat o své nejbližší spolupracovníky a svou představu přibližovat jejich názorům?
Kdekoliv jsem působil, tam jsem vyznával horizontální způsob řízení - týmovou spolupráci. Neuznávám tvrdou ruku, i když chápu, že v některých případech, kdy je třeba společnost transformovat a prosadit nové zásadní cíle, má své opodstatnění. Ve stabilizované společnosti dávám přednost otevřené spolupráci s kolegy, protože je efektivnější. Všichni jsou totiž svobodnější a dávají do své práce maximum. Jsem zastáncem přátelských vztahů mezi kolegy. Nemohu být Big Boss, ani kdybych chtěl, protože takové jednání je mi prostě cizí.
Přiměřené otiskování vlastní tváře do podoby festivalu si pochopitelně nenechám vzít, natolik mě zase hudba zajímá. Snažím se do dramaturgie vnášet vlastní podněty, ale respektuji názory dramaturga Antonína Matznera a umělecké rady. Svou představu rozhodně vkládám do organizačních záležitostí a do způsobu, jak se festival prezentuje navenek. Jsem interdisciplinární typ, takže se zajímám o všechno.

Jaká má být podle vás prezentace festivalu navenek?
Festival musí působit otevřeně a nesmí být ani zkostnatělý, ani podbízivě a za každou cenu progresivní. Nedávno jsem se dočetl v poněkud pejorativním článku, že se pořád zabýváme tím 12. květnem a kladením věnců na hřbitovy apod. Já si naopak myslím, že vyseknout poklonu Bedřichu Smetanovi vůbec neznamená, že festival je konzervativní. Vkusně opečovaná tradice, která není konzervativně zabedněná, vůbec není na překážku. A zvláště ke klasické hudbě se velmi hodí. Vůbec si nemyslím, že bychom byli zkostnatělí. Vždyť sám Smetanův život byl bojem progresivní osobnosti s konzervativním a šosáckým prostředím. To je velmi inspirativní.

Kdo tvoří realizační tým Pražského jara?
Devět zaměstnanců a externí dramaturg. Všichni jsou mými blízkými spolupracovníky a kdokoliv z nich je těžko nahraditelný.

S jakým předstihem vzniká představa budoucího ročníku festivalu?
Snažíme se, aby budoucí ročníky vznikaly s velkým předstihem. Nyní se už dokonce zabýváme některými detaily ročníku 2006. Festival by měl mít rozpracované ročníky na pět let dopředu. Dramaturgii nelze nechávat na poslední chvíli, protože zajímavé a žádané osobnosti pak nebudou k mání. Dlouhodobé plánování však s sebou nese určitá rizika. Kdopak ví, jaká bude sponzorská politika našich podporovatelů nebo státní kulturní politika za pět let!

Letošní ročník byl ve znamení Mistra hudby 20. století - Igora Stravinského. Podle ohlasů to byla volba šťastná. Hodláte i v příštích letech propojovat koncerty jednoho ročníku nějakým jednotícím tématem?
Stravinskij je tak významná a kosmopolitní osobnost, že se přímo nabízelo na něj vsadit celý festival, i když to nebylo jediné jednotící téma - připomínám souborné provedení kvartetů Alfreda Schnittkeho. Nicméně témata by neměla festival svazovat a rozhodně se do nich nebudeme nutit každý rok. Těším se na rok 2004, kdy se festivalový ročník odehraje ve znamení Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka. V tom roce uvažujeme o souborném provedení Dvořákových symfonií.

Od roku 2004 chystáte výraznou změnu: v závěru festivalu nezazní Beethovenova Devátá, ale dílo Dvořákovo (či jiného českého autora) v kombinaci s dílem skladatele 20. století...
Tato změna je výsledkem dlouhodobých debat o určitých klišé, která festival svazují. Na našem rozhodnutí se podílelo několik skutečností. Za prvé, česká hudební tradice je tak bohatá, že je škoda nevyužít toho, že jsme český festival, a nehrát českou hudbu na začátku i na konci. Není to ani výraz lokálpatriotismu, ani to neznamená, že jsme proti Beethovenovi, ale nejvýznamnější český festival by měl být zarámován českou hudbou. To, že se začíná Smetanou, logicky vyúsťuje v názor, že by se mělo končit Dvořákem. Svou roli v našem rozhodování sehrál i fakt, že Beethovenova Devátá ani nebyla v zakladatelském záměru festivalu - objevila se tam až počátkem padesátých let - a v celosvětovém měřítku se už stala jakýmsi klišé, hraje se na mnoha festivalech, v Japonsku kolem Nového roku se provádí dokonce čtyřicetkrát. Navíc, provedení Deváté je komplikované v tom směru, že potřebujete angažovat čtyři špičkové pěvce na pěvecky velmi spornou věc. Netroufám si tvrdit, že se Beethovenovi něco nepovedlo, ale...

... dospívám k názoru, pane řediteli, že nemáte rád Devátou!
... nicméně špatně se to zpívá a jen málokdy se podaří sladit pěvce tak, aby provedení bylo špičkové. Je to těžko řešitelný problém a my tímto rozhodnutím možná paradoxně získáme vřelejší vztah k Beethovenovi.

Jaká skladba tedy bude festival uzavírat?
Nechceme vytvářet další klišé. Závěr festivalu bude proměnný a jasná je jen osoba skladatele - Antonína Dvořáka. Ale ani to neznamená, že bychom nehráli díla jiných českých autorů - Suka, Janáčka, Martinů...

Zahajovací koncert také dozná dramaturgických změn?
Na tradici zahajovacích koncertů lpíme, protože Má vlast je arcidílo české symfonické tvorby. Chápeme ji jako symbol pokračování české hudby do budoucna. Její provedení chceme ozvláštnit tím, že na zahajovací koncerty budeme zvát různé špičkové orchestry se špičkovými dirigenty.

V souvislosti se změnami, o kterých jste hovořil, mě napadá otázka o konzervativním vkusu pražských posluchačů. Domníváte se, že posluchači jsou konzervativní a chtějí slyšet stále tytéž věci dokola, anebo jsou přístupní novinkám v dramaturgii? Měl by se posluchač vychovávat uváděním jemu neznámých, leč zajímavých děl, anebo by se dramaturgové měli přizpůsobit obecnému vkusu a předkládat obehraná, ale populární díla, která spolehlivě zaplní sál?
Z ryze povrchní vidiny naplněných kas a uspokojení převažujícího posluchače by asi bylo hezké, kdybychom nasadili známé kusy, ale považte, kolik děl tvoří tenhle obehraný repertoár. Je to nepříliš široký okruh skladeb, který by se musel tak za tři za čtyři roky znovu opakovat. Co by se z toho festivalu stalo! - Absolutní klišé postrádající jakýkoliv smysl. A povinností festivalu je být iniciátorem změn, nositelem progresivity i objevitelem věcí zapomenutých, jinak by zahynul. Není poručníkem, který lidi nutí, aby se za každou cenu seznamovali pouze s novými věcmi, ale musí mít dostatečně širokou nabídku, aby uspokojil i konzervativnější posluchače. Odvaha je ovšem na místě a měli bychom nabízet programy, které jsou dramaturgicky nekompromisní, protože, jak se letos ukázalo, i moderní skladby lidi přitáhnou a mohou mít úspěch. Konkrétně mám na mysli premiéru Glassovy Koncertní fantazie pro dva tympanisty, která měla ze všech festivalových koncertů snad největší ovace.

Jak vypadá festivalové publikum?
Protože znám velmi dobře strukturu abonentů FOK a dobře abonenty České filharmonie, mohu říci, že na festival chodí trochu jiní lidé. Navštěvují ho i tito abonenti, ale ti si uvážlivěji vybírají programy. Festivalové publikum je z velké části složeno z lidí, kteří se všeobecně zajímají o kulturu a hudba je jen jednou oblastí jejich zájmu - ti chodí třeba jen na Pražské jaro. A samozřejmě není třeba skrývat, že mnoho lidí bere koncerty Pražského jara jako společenskou událost a Pražské jaro jim připadá velmi atraktivní z tohoto důvodu. Kdybychom byli intelektuálně neúprosní, řekli bychom, že část publika tvoří i snobové, ale nechci je odsuzovat. Stává se, že člověk, který přijde náhodně na koncert Pražského jara, si pak i koupí abonmá některého z pražských orchestrů. Festival je jedním z magnetů, jak získávat lidi pro kvalitní klasickou kulturu.

Jaký podíl činí zahraniční publikum?
Vždycky se tradovalo, že cizinci tvoří až 30 % publika. Letos tomu tak bylo na zahajovacím koncertu, kdy Českou filharmonii řídil Ken-Ichiro Kobayashi a přijela spousta zájemců z Japonska. Ale v průměru nepřesahují zahraniční návštěvníci 10 % z celkového počtu. Jsem tomu rád, protože festival by měl být český a cizinci by mu měli dodávat jen jakýsi pel. Nevylučuji, že zahraničních návštěvníků bude časem ještě víc, ale podle mého názoru by neměli tvořit dominantní složku, protože ty kulturní aktivity, které vsadily na zahraniční návštěvníky, se časem odtrhly od své ryze české podstaty a většinou se jim to nevyplatilo.

Letošní ročník doprovázela - možná z pohledu organizátorů běžná, ale z pohledu posluchače nepříjemná - odřeknutí. Nepřijela hvězda festivalu houslista Maxim Vengerov ani očekávaný přítel Igora Stravinského Robert Craft. Na závěr festivalu chyběl i Christoph Eschenbach, který měl řídit Devátou. Zejména v případě Vengerova se podařilo sehnat jinou hvězdu - houslistu Gidona Kremera. Hledají se náhrady těžce?
Odřeknutí provázejí každý festival, i ty největší. Když tato situace nastane, hrají roli dvě věci: jak danou instituci respektují mezinárodní agentury a jaké renomé má mezi světovými umělci. První, co uděláte, totiž je, že rozešlete faxy a e-maily všem významným agenturám s prosbou o volného umělce, kterého mají k dispozici. Pražské jaro tento respekt má. I umělci totiž v případě náhlého záskoku zvažují, zda jsou ochotni obětovat naplánovaný den volna, zda jim stojí za to změnit trasu svého turné, zda přizpůsobit program požadavkům pořadatelů. U pana Crafta jsme vzhledem k jeho věku s jistou mírou rizika počítali a dirigent Porcelijn byl připraven zaskočit, nicméně u pánů Vengerova a Eschenbacha to byly blesky z čistého nebe. Rozesílaly se maily, žhavily telefony, volal jsem například siru Charlesi Mackerrasovi domů, byl velmi ochotný, ale bohužel řídil Janáčka v Bruselu a nemohl by to časově zvládnout. Po odřeknutí Vengerova jsme s obrovským štěstím sehnali Gidona Kremera, který měl náhodou dva dny volno, měl připravený program, s kterým směřoval do severního Německa, takže se „jen“ vydal na cestu o něco dříve. Velkou roli hrálo i to, že má k Praze blízký vztah, a když se dozvěděl, že se jedná o Pražské jaro, byl ochoten vzápětí přijet. Je to jiná umělecká osobnost než Vengerov, ale významem rozhodně srovnatelná.

Které koncerty letošního ročníku se vám osobně nejvíce líbily?
To je složitá otázka, ale kdybych měl jmenovat, byl by to koncert Filharmonického orchestru z Osla s dirigentem Marissem Jansonsem - měli jsme mimořádnou příležitost slyšet světový orchestr hrající naprosto soustředěně pod taktovkou skvělého dirigenta -, líbil se mi i program Gidona Kremera a všechny pěvecké recitály. Asi nejvíc mě fascinoval barytonista Mathias Goerne, jehož znám z nahrávek, ale živě jsem ho slyšel poprvé.

Jaká bude dramaturgie příštího ročníku Pražského jara?
Zahajovací koncert bude řídit dirigent mladší generace Ondřej Kukal. Příští ročník bude spočívat na třech dílčích tématech. Prvním bude zmapování oratorní formy Missa Solemnis, připomeneme i Berliozovo výročí a dominantní osu festivalu bude tvořit světová klavírní literatura.
Do funkce ředitele Pražského jara jste nastoupil se zkušeností ředitele významného hudebního tělesa - Pražských symfoniků. Můžete srovnat řízení tělesa a řízení festivalu?
Je v mnoha věcech podobné. Vzhledem k širokému záběru aktivit FOK jsme někdy žertem říkávali, že jsme notoričtí pořadatelé. Totéž bych mohl říci i o svém působení na Pražském jaru. Odlišný je jen biorytmus - ve FOK se pořádají koncerty v průběhu celé sezony, zatímco v případě Pražského jara se koncentrují do kratšího období. I dramaturgie je složitější, protože řada koncertů se musí vejít do tří týdnů, různé koncerty se konají ve stejnou dobu na různých místech. Významný rozdíl je v tom, že FOK má vlastní orchestr, s kterým jsem léta žil, což u Pražského jara není.
Co si myslíte o konkurenci České filharmonie a FOK? Nejedná se spíše o mediálně živenou představu, a ve skutečnosti oba orchestry dobře spolupracují?
Vztahy Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a České filharmonie v dlouhodobé perspektivě jsou spíše partnerské než konkurenční. Ve šťastnějších obdobích - a nyní probíhá jedno z nich - byly vztahy přátelské. Po letech neujasněného vedení České filharmonie, čímž podle mého názoru Česká filharmonie dost trpěla, se situace stabilizovala a vzájemné vztahy jsou nyní velmi konstruktivní. Na druhé straně je FOK pro Českou filharmonii v lecčem také konkurenčním protipólem či alternativou. FOK jako mladší ambiciózní bratr se Filharmonii postupně vyrovnával a dnes tvoří Pražští symfonikové zrcadlo, do kterého musí Filharmonie čas od času nahlédnout, aby nezpychla. Tak to ale v kulturním velkoměstě, jako je Praha, má být.

Existuje něco, co vám na pražském hudebním životě vadí?
Úkolem nás hudebních manažerů je pracovat na tom, aby lidé pochopili, že se často nechávají zlákat mediálními atraktivitami, které pro život nemají žádnou cenu. Mnoho lidí tráví hodně času věcmi, které jsou pro život nedůležité, ba nedůstojné. Kdyby měli trochu odvahy vypravit se do světa kultury, možná by byl jejich život bohatší. Další věcí, která mě trápí, je stav naší hudební kritiky. Věnuje se jí málo lidí a jen někteří z nich jsou pro ni kvalifikováni. Ale abych paušálně neodsuzoval - vina je i na straně redakcí, které kultuře a zejména klasické hudbě dávají málo prostoru. Tím někdy novináře nutí ke zkratkovitým výkřikům, které postrádají objektivitu a připomínají bulvár. Příliš složitá věc se nedá zachytit málem jednoduchých slov.

Ing. Roman Bělor (44) vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT, obor ekonomika a řízení. V roce 1990 vyhrál konkurz na místo manažera Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, kde od roku 1992 působil jako ředitel. Od roku 2001 stojí v čele Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Vyrůstal v hudební rodině, jeho otec je zpěvákem. Od mládí byl členem různých pěveckých sborů, svou kariéru sborového zpěváka končil v Kühnově smíšeném sboru, který spoluúčinkoval i s Českou filharmonií a Pražskými symfoniky. V roce 1995 byl jmenován Rytířem řádu umění a literatury Francouzské republiky za trvalou péči o uvádění francouzské kultury u nás, v průběhu letošního Pražského jara byl francouzským velvyslancem povýšen na důstojníka téhož řádu.
Líbí se mu výzva T. G. Masaryka českému národu:
Nebát se a nekrást!

Foto Zdeněk Chrapek

 



obsah čísla 22 ročník 2002





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek