reklama




naši partneři
 
reklama


Island očima výtvarníků
Mgr. Ivo Křen  
SANQUIS č.19/2002, str. 62


Před čtyřmi lety jsem z pozice své práce teoretika a kurátora sbírky ateliérového skla oslovil čtyři české umělce - skláře s myšlenkou vytvořit uměleckou skupinu, jejíž výstavy by dokládaly rozmanité možnosti práce výtvarníka se sklem a zároveň prezentovaly progresivní spojení sklářské práce s ostatními obory výtvarného umění. Vznikla tak skupina Rubikon, ve které se sešly osobnosti jedinečných tvůrčích zaměření, špičkoví zástupci současné české ateliérové sklářské tvorby Bohumil Eliáš, Jaroslav Matouš, Jan Exnar a Jaromír Rybák.

Po několika souborných výstavách skupiny Rubikon v České republice i v zahraničí se na nás obrátil Eiríkur Thorláksson, ředitel Reykjavik Art Musem, s velkorysou nabídkou uspořádat na sklonku roku 2001 v této národní islandské instituci velkou výstavu českého ateliérového skla, obrazů a grafiky. Nabídku jsme rádi přijali. Island je při veškeré své geografické odtrženosti země zcela otevřená světu, země, kde se setkávají kultury. Navíc pro nás byla lákavou neznámou, co se týká krajiny a podnebí, života lidí.
Naše znalosti historie a životních podmínek byly všeobecně kusé. Od postavy národních dějin Leifa Erikssona, objevitele Ameriky půl tisíciletí před Kolumbem, přes literární zpracování sestupu do nitra vulkánu od fantasty Verna až po obraz současnosti ve filmovém pohledu snímků jako Andělé všehomíra či dokumentu režiséra Kouteckého. Dojem byl jednotný - pozoruhodní lidé, žijící ve světě na pokraji mystiky, tvrdá obhajoba existence, ledovce, vulkány, gejzíry, vánice, vichřice, mráz a zima. Něco z těchto představ se naplnilo zcela, něco v náznaku, něco, naštěstí, ani ve zdání.
Nečiním si sebemenší nárok na zasvěcený rozbor reálií tohoto tak prazvláštního místa. Strávili jsme na ostrově přípravou výstavy a posléze několika výlety všeho všudy devět dnů. Bylo to však devět dnů, které v nejlepším slova smyslu „otřásly“ námi všemi. Následující řádky popisují pouze několik z řady osobních dojmů, a to ještě jen těch vyslovitelných.
Odlétáme z Prahy 15. listopadu při ranní teplotě minus 10 stupňů. Očekáváme tu nejhorší severskou hrůzu, a proto jsme obaleni vrstvami oděvů. Již na letišti se do podvědomí vkrádá podezření. V řadě na odbavení letu jsme mezi houfem Islanďanů v polobotkách a džínsových bundičkách takto oděni jediní. Naše obavy z mrazu a sněhu se nenaplnily. Celých deset dnů je, jak se dozvídáme později, lépe než doma. Teploty neklesají pod plus 6 stupňů, půldenní sněhový poprašek nenávratně mizí. Island se ukázal jako milosrdně vlídný. I slunce jako by ho chtělo ještě naposled před zimou ukázat ve vší kráse barevných valérů.
Přiletět na Island znamená dosednout na dráhu moderního letiště na Keflavíku a poté projít obvyklým herberkem luxusních obchodů. Již pět minut po nasednutí do auta a vyjetí směrem k Reykjavíku se však ocitáme uprostřed jednoho z typů islandské krajiny, která se zcela vymyká veškeré naší domácí zkušenosti. Na desítky kilometrů kolem „není nic“. Pusté lávové pole, moře muld, balvanů, štěrku a písku vstupující na jedné straně do moře vody. Tedy nic, ale jak fascinující, pokud začne čarovat slunce. V tu chvíli se tato pustina rozzáří valéry barev od zářivých žlutí, teplých odstínů okrů, zelení, temně cihlově rudých až po škálu modří, šedí a černí vrcholící barvou antracitu. Neubránili jsme se nadšenému strhávání pozornosti druhých na tu svou stranu, kde se kupí obrovské lávové bochany vzduté nesmírnou silou a rozpraskané do tlamovitě rozšklebených puklin. Není tady zdroj onoho pojmenování „rozevřené tlamy pekelné“? Povrch je ovšem porostlý měkkými polštáři mechů v desítkách odstínů zelení a barevnými lišejníky. Začátek, který slibuje mnohé a naznačuje, abychom si nezkoušeli představovat.
Samotný Reykjavík je možné s nostalgickou vlídností nazvat „domečkov“. Alespoň jeho starou část. Tvoří ji domy, domky i doslova „domečky pro panenky“ s jedinou místností. Výjimečná je nesmírně hravá barevnost, pestrost, jaká u nás nemá obdoby. Cítíte se velmi příjemně v těchto lidských rozměrech staveb. Překvapením je i povrch, kterým jsou pokryté stěny - vlnitý plech. Zářivá barevnost ale polidšťuje i tento materiál, v naší zkušenosti zažitý formou potácejících se provizorních šedých či k nepoznání ušpiněných a zbytky plakátů olepených stavebních ohrad.
Nad městem se tyčí dvě výrazné moderní stavby. „Perlan“ je původně ryze účelové zařízení sestávající z ohromných válcových tanků na termálně zahřátou vodu, která je následně rozváděna po celém Reykjavíku. Završením prosklenou kupolí s vyhlídkovou terasou, otočnou restaurací a s majákem na vrcholu se z rezervoáru stalo místo pro společenské akce a architektonická dominanta podobná výjevu ze sci - fi románu. Druhou výškovou dominantou je hlavní katedrála. Betonový skelet směřující k nebi, vycházející zřetelně ze záměru napodobit styl gotických katedrál, a přesto podobný nejspíše startujícímu raketoplánu. Při veškeré úctě k více než čtyřicetiletému budovatelskému úsilí po roce 1945 člověka zhýčkaného jemnými finesami stylů evropské gotiky tento monument nemůže potěšit.
Naše výstava je situována do sálů skvěle vybavené moderní stavby muzea, které je zasazeno do prostředí parku uprostřed Reykjavíku. Koncept výstavy i autorské kolekce jsou výsledkem roční přípravy. Jednotlivé autorské části jsou tematicky svázané celky. Ne náhodou jsem tento projekt v symbolické platnosti pojmenoval „Cesta do středu Země“. Je cestou vnímání věcí nad námi, okolo nás a v nás. Island jako by byl stvořen pro takovou pouť. Území tří rozhraní, kde se setkává nekonečno nebe s hlubinou oceánu a nespoutanou sílou země. Nekonečno vědomí s hlubinou duše a silou citů. Je to pokus o nalezení pomyslného středu především sama v sobě.
Překvapení pro veřejnost se naprosto podařilo. Výstava svou sevřeností sklízí mezi návštěvníky ohromný ohlas. Velmi nás těší moment, kdy ředitel muzea, který má největší příležitost posuzovat sklářskou tvorbu západoevropskou, americkou i japonskou, prohlašuje na vernisáži i v médiích, že v oblasti originálního ateliérového skla je Česká republika středem toho nejprogresivnějšího dění.
Přivezli jsme na Island ukázku z toho nejlepšího v současném českém umění ateliérového skla a na oplátku očekáváme odměnu ve formě zážitku.
Vyjíždíme na cestu do vnitrozemí. Silnice se mění z asfaltové na černou stuhu sypané lávy a my po opuštění jedné z několika těchto hlavních cest dostatečně chápeme, proč je zde tolik automobilů podobných rodným bratrům traktorů, neřkuli tanků. Jsou naprostou nutností i za letních období, o zimě vůbec nemluvě. Pokud bychom se měli věnovat fotografování všeho, co v okolní krajině strhává pozornost, patrně bychom pojížděli a zastavovali v dvou až pětiminutových intervalech. Zažíváme nadšení vším, co nám naznačoval již příjezd. Kolem jsou bizarní scenérie lávových polí s mechovým porostem, navršení rozpraskaných kusů vyvřelin připomíná krajinu zabydlenou drobnými postavičkami trollů. A znovu paleta jemné barevnosti odhalených krajinných útvarů se strukturami vrstvení sedimentů i vršení vyvřelin. Krása ale není bez nebezpečí. Na místě vyvěrajících pramenů se uprostřed vší barevné krásy tyčí tabule nabádající k ostražitosti. Kolem cesty pod nohama bublají vroucí jezírka tyrkysové vody i našedlého bahna a všudypřítomný sirný zápach je neklamným znakem, že země je zde ve stavu zrodu. Opodál je rozsáhlé jezero s modravou vodou, obkroužené noblesním lemem černých svažitých břehů. Hladina poklesla již téměř o tři metry a dál se ztrácí neznámo kam do trhlin po rozsáhlém zemětřesení před dvěma lety.
Dalším zjevením jako z fantastického filmu je nejmodernější geotermální elektrárna.
V krajině bez jakéhokoliv známek obydlení, uprostřed rozbrázděného černého pole zcela náhle končí haldy přírodní lávy a deset metrů od posledních balvanů je usazena stavba ze skla, oceli a leštěného hliníku, sestava základních stereometrických tvarů doplněných impozantními zákruty a smyčkami chladně se lesknoucích potrubí. Čisto, ticho, rušené pouze sykotem valících se kotoučů páry. Nikde živáčka. Na požádání u vyhledané obsluhy je možné prohlédnout si vše.
Na dohled od této techniky budoucnosti vystupují z krajiny oblaky par jako z ohromného požářiště. S počínajícím soumrakem, v tuto roční dobu tedy kolem čtvrté hodiny odpolední, přijíždíme k legendárnímu místu zvanému patrně v inspiraci tichomořskými ráji „Modrá laguna“. Nic však ráji nenasvědčuje. Na cestě, vinoucí se mezi černočernými haldami dramaticky vršené lávy, naopak nelze nemít dantovské reminiscence. Konec cesty je ale ohromující. Nikoliv vstup do sírou páchnoucího ohnivého předpeklí! Mezi temnými rozervanými haldami se otevírá oáza pářící tyrkysově modré a opálové hladiny. V kontrastu s černí lávy je to úchvatná kompozice. Sirný odér pouze v takové míře, aby člověk přece jen nezapomněl. Poté, co jsme byli opatřeni magnetickými kódovými náramky a spláchnuli pod sprchou všechny nečistoty a strázně vnějšího světa, hovíme si pololeže v mělkých zálivech pod otevřenou oblohou, pomazáni prý léčivým pemzovým bahýnkem. Omývají nás podvodní proudy horké vody, vycházející z přísně ohraničeného vývěru. Kamenný val je skutečně nutný, neboť tvoří rozhraní mezi místem příjemně lenivého prohřátí těla a „martyrským kotlem“, připraveným k útrpné proceduře uvaření nebožáka. Nad hlavou se honí oblaka páry, za horizontem černých vrchů kolem nekonečnou dobu zapadá slunce a mohutné mraky nesou patrně sníh k vnitrozemským ledovcům. Ten pohled nad sebe, do tmavnoucího nebe, jako by byl ve zvláštním klidu tohoto prostředí naplněn jakýmsi skrytým očekáváním. Máme náhle intenzivní pocit nejistoty, zdali v tu chvíli přelétající silná poziční světla patří skutečně jen dalšímu boeingu, hledajícímu přistávací dráhu letiště na Keflavíku. Domnívám se, že i kdyby se náhle proměnila v diskovitý útvar s kynoucími poloprůhlednými postavičkami, bylo by to pochopeno jenom jako zcela samozřejmé dotvoření kulisy místa. Navracíme se zcela malátní, rozleželí a opět okouzlení.
Další naše cesty vedly na snad nejposvátnější místo všech Islanďanů, do oblasti gejzírů a k jednomu z největších islandských vodopádů. Na opětný průjezd vnitrozemskou krajinou se těšíme stejně tak, jako se lze potěšit návštěvou dobře známého obrazu v galerii. Chyba lávky! Obrazy se opět proměnily a těžko by se z nich vybíral ten nejkrásnější. Až bukolická krajina travami porostlých pastvin se stády sporých koníků s cupitavým krokem a úplně kulovitých ovcí se prolíná s měsíční krajinou. Zajíždíme na odlehlé místo, kde ze země pokryté kameny a pružícím pemzovým prachem vystupuje nevysoký kužel podobný torzu svíce se stékajícím voskem. Pohled shora do sopouchu odhaluje lávový tunel, snad deset metrů hluboký a táhnoucí se na obě strany do neznáma hlubin. Kde jsou další a kudy vedou, nikdo neví. Najednou začíná být chůze a ještě více jízda automobilem po těchto pláních provázena podvědomou nervozitou.
Althing. Místo, kde se již v dávné minulosti mimovolně spojilo mysterium přírody se silou lidského ducha, leží na území dnešního národního parku. V mohutné hradbě skal se vine úzká průrva. Ve všech se zatajil dech a nastoupil jakýsi pocit obřadné úcty. Průrva je místem zlomu dvou kontinentálních desek. Tento předěl obkružuje pod hladinou oceánu celou Zemi. Na Islandu vystupuje na povrch a vytyčuje člověku jasně zřetelnou hranici jeho nicotnosti před silami Země, vedle kterých je lidské snažení jenom činěním drobných broučků. Právě toto místo, dýchající i bez znalosti geologických souvislostí přirozeným géniem loci, si před staletími zvolili obyvatelé Islandu za místo pro konání shromáždění Althingu, prvního zákonodárného shromáždění v dějinách. Byly zde vydávány zákony i soudní rozhodnutí. V tomto ohledu byly zajímavým způsobem odlišeny hrdelní tresty pro muže a ženy. Pokud se již vyskytl muž, jehož přečin se stal natolik opovrženíhodným, že si vyžadoval nejvyšší trest, byl pověšen - patrně na přinesené - šibenici. Ženy byly zašity do pytle a vhozeny napospas místnímu vodopádu Dodnes je místo shromáždění Althingu srdcem hrdosti islandských dějin a generací zdejších lidí, místem konání celonárodních slavností. Národní park je udržován v charakteru původní divoké krajiny, rozpukané množstvím trhlin, s jezírky naplněnými křišťálovou vodou, průhlednou bez problému do desetimetrové hloubky. Dokonce jsou zde vyřezávány i všechny uchycené náletové dřeviny, ačkoliv jinde na Islandu se lidé snaží o postupné zalesňování.
Dalším úkazem, jehož nádhera je jedním z předmětů národní hrdosti, je vodopád Gullfoss - Zlatý vodopád. Přijíždíme do ploché krajiny ukončené kdesi v dáli masivem hor. Přítomnosti nějakého vodního toku nic nenasvědčuje. Po pěti minutách pochodu se však před námi rozevírá nádherné panorama hlubokého kaňonu, do kterého se valí nesmírná spousta bělostně zpěněné vodní masy. Krajina kolem je skutečně pokrytá trávou zlatookrové barvy, z vroucího kotle na dně kaňonu vystupují stěny jemné vodní tříště jako postavy tančících duchů země. Opět se setkáváme se živlem, před jehož nadlidskou sílou není možné nepocítit hlubokou úctu. Tato úcta se projevila asi před osmi lety, kdy vyvstal záměr spoutat tento vodopád elektrárnou. Jak jsme se od našich průvodců dozvěděli, žila poblíž vodopádu ve svém domě osamělá téměř osmdesátiletá stařenka. Ta se vydala pěšky na pochod trvající tři dny a noci, aby v Reykjavíku přednesla před parlamentem svůj protest proti tomuto znesvěcení duše Islandu. Jako pohádka. Elektrárna postavena nebyla, stařenka vstoupila do historie národa jako „žena, která sama zachránila vodopád“. Má u vyhlídky svou mohylu s bronzovým reliéfem a Islanďané jsou jejím prostřednictvím hrdí sami na sebe. Co na to můžeme říci? Chce se nám jen povzdechnout.
Posledním výletem, který jsme mohli stihnout za náš krátký pobyt, byla návštěva oblasti s největším ostrovním gejzírem. Opět jsme se ocitli v krajině zbarvené kromě porostu a lávy také minerály, unikajícími z vývěrů. Dvě jezírka ve vzdálenosti jednoho a půl metru nemají stejnou barvu, pod nohama nám soli vytvářejí cosi srovnatelné snad jen s ohromnou malířskou paletou.
Velký gejzír je impozantní. Ačkoliv jsou jeho erupce v tříminutových intervalech, nedaří se nám zachytit je v momentu před výtryskem, kdy se nad pářící se hladinou kráteru zvedne ohromná polokoule modré vody. Bleskově praská do výbuchu sloupu horké vody do dvacetimetrové výšky. Ani jedna z erupcí není stejná.
Zpáteční cesta nám připravuje ještě dva blažené okamžiky okouzlení. Prvním je zastávka na ostré hraně sopečného kráteru, který tvoří dokonalý amfiteátr s jezírkem na dně. Druhým je návštěva lomu, ve kterém se z bývalé sopky odtěžuje láva na stavební účely. Jsme ve skutečném bývalém nitru pekla. Kolem jsou přenádherně tvarované balvany z bizarně utuhlé tekoucí lávy. Vedle sebe je na deset odstínů od krvavě rudé přes chladně hnědou až po antracitově černou. Kameny milujeme všichni, a tak se celá výprava výtvarníků v mžiku mění v partu těžařů, pobíhajících v kráteru, chlubících se a navzájem se trumfujících svými úlovky.
Závěrečným připomenutím, že jsme v kraji, kde má peklo mnoho svých bran, je cesta do Reykjavíku. Vede přes oblast vrtů, z nichž je vulkanickým tlakem hnaná přehřátá pára vedena potrubími více než čtyřicet kilometrů do města. V neproniknutelné tmě, prořezávané jen reflektory džípu, projíždíme roklemi mezi
hrozivými temnými skalisky.
Kolem nás je slyšet sykot a hukot srovnatelný jen s burácením motorů tryskového letadla. Ano, projeli jsme předpeklím!
Co lze říci závěrem? Že zdaleka nebylo řečeno vše, s čím jsme se setkali, a toto mnohé nebylo zřetelně ani setinou toho, s čím se na Islandu teprve dá setkat. Pro vnímavého člověka je návštěva tohoto ostrova pravou hostinou požitků.

Východočeské muzeum v Pardubicích

(Výstavu „Cesta do středu Země“ bude možné shlédnout letos
i v naší republice od 1. srpna
v pražské výstavní síni Mánes.
Hostem skupiny Rubikon zde bude i nejvýznamnější islandský umělec
- sklář Leifur Brodfjörd.)

 



obsah čísla 19 ročník 2002





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek