reklama




naši partneři
 
reklama


Fascinace tvarováním žhavé hmoty - sklo Miluše a Reného Roubíčkových
Mgr. Ivo Křen  
SANQUIS č.17/2001, str. 62


Oba umělci patří k zakladatelské generaci, která od padesátých let 20. století začínala formovat sklo do zcela nové podoby, jež se nemohla ve svém výrazu opřít o letitou historickou tradici ani o inspirační zdroje uměleckých směrů v zahraničí.

Oba umělci patří k zakladatelské generaci, která od padesátých let 20. století začínala formovat sklo do zcela nové podoby,  Obrazně řečeno, sklo se prostřednictvím umělců, mezi které patří i René a Miluše Roubíčkovi, vydalo na cestu srovnatelnou s výpravami dávných mořeplavců za objevováním nových světů. A stejně jako těmto odvážlivcům přelomu středověku a novověku podařilo se českým sklářům v době přicházejícího mystického přelomu dvou tisíciletí objevovat netušené světy pro sklo.
René Roubíček zasáhl do sklářských oborů s velkou originalitou myšlení a s invencí vycházející z pochopení skla jako jedinečného materiálu. Hlavní těžiště své umělecké tvorby našel v uplatnění klasických hutních sklářských technik, v experimentaci s tvarovými a optickými vlastnostmi skloviny. Byla to právě Roubíčkova abstraktní prostorová kompozice, založená na konfrontaci grafické struktury lineár nosné kovové konstrukce s hravostí segmentů barevného skla, která byla jedním z výrazných kroků českého skla v procesu proměny sklářské tvorby. Tento monumentální objekt získal jednu z Grand Prix na EXPO 58 v Bruselu.
V šedesátých letech začínal autor vytvářet solitérní skleněné plastiky, které nehledaly inspiraci v realitě, ale vycházely z vlastního okouzlení elementárním foukaným tvarem či živelností práce se žhavou sklovinou. Ze zdůraznění přirozených vlastností skloviny vycházela i fontána - sestava skleněných sloupů evokujících proměnnost tryskajícího vodního proudu, vystavená před československým pavilonem na EXPO 67 v Montrealu.
Nový podnět přineslo do práce Reného Roubíčka užití ohýbaných skleněných tyčí. Vznikla tak například rozměrná plastika Mrak - voda, zdroj života pro EXPO 70 v Ósace. Tato světelně nesmírně proměnlivá a působivá plastika byla jakýmsi vírem či hnízdem, spleteným z ohnutých křišťálových tyčí, uchycených na kovové kostře.
Významným mezníkem v tvorbě jsou volné cykly hutně tvarovaných plastik - hlav a polopostav ze sedmdesátých let. Jejich působivá expresivita je opět založena na možnosti bezprostředních zásahů do práce se žhavou hmotou
na huti dle momentální inspirace.
Také pro další cykly s tematikou hudebních nástrojů, okouzlení tvary ženského těla s jemnými prvky ironické nadsázky či náznakových tančících figur jsou charakteristickými prvky užití tradičních hutních technik, výrazná a nevázaná barevnost i hravá skladba tvarů a zřetelně optimistický postoj ke světu.
V sedmdesátých a osmdesátých letech vedla umělecká cesta Reného Roubíčka k vytvoření souborů plastik konfrontujících dynamiku barevných tvarů skleněných prutů a bublin s chladně přesnými broušenými deskami plochého skla. Objekty jsou především oslavou skloviny jako fascinujícího materiálu. Dravost hutních tvarů jako by byla triumfem živelného a barevného nad strohostí geometrie.
Současná autorova tvorba je zaměřená na práci s plochým sklem. I když je tato podoba formálně velmi odlišná od jeho předchozích období, princip zaměření pozornosti především k oslavě materiálových vlastností skloviny je zachován.
Objekty, které autor chápe jako druh proměnných obrazů, nemají konkrétní obsah. Jsou pouze optickou hrou skla a světla. Nutí diváka zaměřit se na jevovou stránku věci - proměnnost lomů světelných paprsků rozkládaných do spektra, interakci jednotlivých objektů v průsvitech a kompozičních sestavách, proměnnost struktur vrhaných stínů či kontrast mezi přísným geometrickým řádem broušených segmentů a jeho porušením brutálním oštípáním.
Působení těchto přímých „skleněných“ efektů na pozorovatele si autor v posledních letech ověřil nejen na objektech komorní povahy, ale i na řadě rozměrných realizací do architektury.
Miluše Roubíčková je ve své tvorbě velmi blízká východiskům svého manžela, co se týká smyslu pro zvláštnosti skla a volné práce s ním. Nejdříve se její cit pro materiál a jeho užití projevil mimo sféru autorské volné tvorby, na poli designu. Již na konci padesátých let získávala ocenění za designérské návrhy - například v roce 1957 to byla stříbrná medaile na milánském Trienále. Následovala řada vynikajících návrhů s uplatněním brusu, ale především s tradičními hutními technikami utváření povrchů nádob do optišových forem. Toto období je také výrazně poznamenáno příklonem k užití barevných sklovin, které byly v intencích tehdejší tvorby poněkud stranou zájmu umělců.
Nádoby, napodobující nezřídka velmi konkrétní tvary plodů, byly předznamenáním další tvorby Miluše Roubíčkové, pro kterou se stalo určujícím momentem zaměření pozornosti k tématům všedního dne, k obvyklým až banálním věcem kolem nás. Ztvárňováním právě takových témat s charakteristicky ženskou jemností, pochopením, mnohdy humorně podbarveným konstatováním a bezprostředností se Miluše Roubíčková výrazně odlišila od světa umění zahlceného někdy až příliš pracně hledanými filozofickými podtexty. Její objekty - kytice květů, poháry s ovocem, bábovky aj. - nejsou napodobením reálných předmětů. Cílem je evokovat souvislosti těchto věcí, jejich kouzlo zapomenutých vůní dětství, příjemně bezkonfliktní atmosféry bezpečí domova se všemi jeho potřebnými i zbytečnými atributy.
V sedmdesátých letech se tvorba Miluše Roubíčkové svým tématem lidské hlavy přiblížila k práci Reného Roubíčka. Přesto jsou obě polohy výrazně rozeznatelné. Hlavy Miluše Roubíčkové nezapřou ženský smysl pro dekorativnost a hravost v detailu, který se stává na formě dominantním.
Ve svých pracích z konce 70. a 80. let se autorka zaměřila na nejobyčejnější předměty - hlávky zelí, zavařovací sklenice s plody, rozevřené krabičky, pytlíky. Soubory těchto „opomíjených“ věcí jsou nesentimentální ilustrací každodennosti v jejím půvabu, naivitě i banalitě nicotnosti.
Zcela jiným dojmem až manýristické hýřivosti působí autorčino ztvárnění fantasticky barevných rozměrných kytic, ale i drobnějších kompaktních plastik - keřů v proměnných ročních dobách. Mistrná dílka hravého hutního zpracování žijí vnitřním životem svých obyvatel a navíc jako by se z nich ozývala jiskřivá Vivaldiho hudba.
Velmi zajímavým způsobem se v tvorbě Miluše Roubíčkové postupně proměnilo reálné téma plné agresivity a nepřátelství - betonová zeď posázená střepy proti vetřelcům. Autorčiny zdi jsou stejně pevné a syrové, avšak prokvétají skleněnými fragmenty jako kytice, evokují rostlinný svět oblékající šeď betonu do dekorativního kostýmu až k úplnému pohlcení.
Tvorba manželů Roubíčkových je od svého počátku až do současnosti svébytným autorským vyjádřením a má  nezaměnitelné místo v historii české ateliérové sklářské tvorby. Svědčí o tom desítky samostatných výstav a zastoupení v předních uměleckých sbírkách v České republice a po celém světě.

René Roubíček
Narozen: 23. 1. 1922 v Praze
Studia:
1940-44 Uměleckoprůmyslová škola v Praze, ateliér monumentální malby (prof. Holeček a posléze
prof. Kaplický)
1945 - 52 profesor na Sklářské odborné škole v Kamenickém Šenově
1952 - 65 vedoucí výtvarník Borského skla v Novém Boru

Miluše Roubíčková - Kytková
Narozena: 20. 7. 1922 v Praze
Studia:
1941-43 SUPŠ Praha
1943-49 VŠUP Praha, ateliér monumentální malby (prof. Holeček a posléze prof. Kaplický)

Východočeské muzeum v Pardubicích

 



obsah čísla 17 ročník 2001





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek