reklama
SANQUIS PLUS - Císařský řez (Sanquis č.76) |
František Houdek
Řez života 400 let od prvního císařského řezu na živé ženě „Byl jsem příliš velký a zaujímal jsem v matčině děloze nesprávnou polohu, takže lékařské konzilium rozhodlo, že mě hned ráno rozřežou na kousky a vyndají ven, aby zachránili matčin život. Naštěstí pro mne žena z vedlejšího bytu věděla o tom, že jistý proslulý moskevský chirurg dlí nedaleko právě na dovolené... Císařský řez byl proveden na psacím stole v otcově pracovně, služebná při něm svítila petrolejkou.“ Takto vzpomíná na své narození (roku 1904 v Oděse) významný teoretický fyzik George Gamow.
Život vyrvaný z říše smrti Zachránit dítě z právě zemřelé ženy ve vysokém stupni těhotenství zkoušeli lékaři všech vyspělejších civilizací, ostatně dle pověsti řezem na mrtvé přišel na svět i starořecký bůh lékařství Asklépios, kterého jeho olympský otec Apollón vyprostil z mrtvoly své lidské milenky... Staří Římané už od počátků své říše měli dokonce královský zákon, který „zakazuje ženu, která zemře těhotná, pohřbít, aniž se předem vyřízne plod“. Tak to šlo celá staletí. Andrea Majocchi, italský chirurg první třetiny minulého století, v pamětech líčí: „Jednoho dne chýlily se návštěvy v ambulanci ke konci, když ke mně přišla žena vzezření vskutku výjimečného: jsouce postavy malé, měla břicho nesmírně objemné, pohyby nejisté; tvář naběhlá a namodralá. Dech těžký a obtížný spolu se zamodralými rty ukazoval na těžkou poruchu oběhu krevního následkem pravděpodobně srdeční choroby. Přišla, aby si dala vyšetřit tak nápadnou chorobu, jsouc poslána porodní asistentkou, která z ohromného objemu břišního usuzovala, že žena jest těhotná dvojčaty. Ubohá žena přišla a po cestě byla zachvácena takovými dýchacími obtížemi, že s námahou došla do ordinace. Tam je ihned vyšetřována, ale náhle bledne, ztrácí smysly a padá k zemi mrtva. Bylo velmi snadno diagnostikovat srdeční zástavu; ale chmurný problém se brzo objevil, když naslouchaje u břišních stěn, konstatoval jsem, že tvorečkové uzavření v děloze jsou živí a že pravděpodobně zůstanou naživu ještě několik okamžiků; pak ovšem budou následovat matčin osud. Prostředí nebylo nejpříznivější k provedení císařského řezu, ani tu nebylo dosti asistentů, ani čas k provedení náležité desinfekce; nechyběly však nutné nástroje. Byla vytažena dvě hezká děvčátka: živá a života schopná. Byla ihned poslána do nalezince, byla dobře odkojena a rostla do síly i zdraví.“
Od mrtvých matek k živým Co se ale udělat s jinak zdravou maminkou, která z různých důvodů není s to dítě porodit? Horší variantu řešení naznačil už Gamow a rozvádí Majocchi: „Vzpomínám si také nepopsatelné hrůzy z tak zvané embryotomie – rozkouskování plodu živého: smutná nutnost, která by se teoreticky neměla už vyskytnout u moderního chirurga, ale která bohužel při praxi v bytech se občas přihodí. Lékař se proměňuje v takových případech v kněze: lije křestní vodu na některý dosažitelný drobný úd dítěte (trpícího ovšem, ale ještě živého); pak zavede vražedné nástroje, které mají rozkouskovat dítě, aby byla zachráněna matka.“ Našly se však buřiči. Traduje se, že už v roce 1500 jistý Jakob Nufer ze severošvýcarského kantonu Thurgau za asistence porodních babiček a kolegů těhotné ženě „jedním řezem rozřízl břicho a dítě vytáhl bez poranění“. Ránu potom zručně sešil, využiv k tomu svých profesionálních zkušeností nunváře (zvěroklestiče - člověka zabývajícího se kastrací domácích zvířat, především prasnic). První nepochybně doložený císařský řez na živé ženě se uskutečnil 21. dubna 1610 v severoněmeckém Wittenbergu. Manželka bednáře Martina Opitze se při ohýbání želez na obruče zranila úderem do levé slabiny, kde se později vyvinula trvalá břišní kýla. Do ní se dostala děloha, takže se během postupujícího těhotenství dala nahmatat pod kůží, která i zřetelně zobrazovala pohyby plodu. Lékařské kolegium dospělo k názoru, že nejlepší bude ukončit těhotenství řezem. Po prvních stazích chirurg Jeremias Trautmann za asistence kolegy Christopha Seethe v přítomnosti důvěryhodných svědků prořízl břišní stěnu a pobřišnici, poté otevřel dělohu a vyjmul dítě. Odloučení placenty proběhlo bez potíží, malé krvácení tišeno odvarem z koření. Děloha nešita, jen pár stehů na kůži. Po operaci se kožní rána rozevřela a děloha se pokryla hnisavým povlakem. Infekce však na pobřišnici nepřeskočila; povlaky samy odpadly, rána se vyčistila a po pětadvaceti dnech se zmenšila natolik, že pacientka směla vstát. Krátce se prošla, ale když se chtěla znovu položit, skácela se a během půl hodiny zemřela, patrně následkem embolie. Dítě matku přežilo nejméně o devět let.
Od porodů k operacím Klasický císařský řez „doby Gamowovy“ líčí například americký porodník Frederic Loomis: „Stál jsem připraven s nožíkem, jehož čepel jest jen asi dva a půl centimetru dlouhá. Konečně dala mi Miss Alberg (zdravotní sestra - specialistka, která prováděla anesteziologii, zde ještě rajským plynem) pokynem hlavy vědět, že pacientka je připravena. Císařský řez je v podstatě velmi snadná operace, zejména tak řečený klasický (patrně podélný) císařský řez, k němuž jsem se právě chystal, abych zachránil co nejvíc minut a vteřin drahocenného času. Za necelou minutu byl přiveden na svět hošík, nožkama napřed, v bledém stavu asfyxie, posledním to stadiu před smrtí zadušením (důvodem k řezu byla uskřinutá pupeční šňůra).“ Dnes císařský řez představuje rutinní operaci. Možná běžnou až příliš; u nás jde o každé páté narození, v USA už téměř každé třetí, a jeho používání stále roste. Zdá se, že jednou se místo přirozeného porodu stane císařský řez normou tak, jako se mezi válkami stal normou porod v porodnici místo doma. Příčiny tohoto trendu přesahují rámec článku, nicméně z grafů růstu relativního počtu řezů lze (za předpokladu přibližně konstantního dalšího růstu) odhadnout, kdy se to stane – víc než polovina „císařských“ dětí se začne rodit v Americe zhruba do dvaceti, u nás do čtyřiceti let. Osobně si myslím, že to bude dřív. Hodnocení skutečnosti, že jednou ženy naší civilizace nebudou s to rodit děti jinde než na sterilním sále a za přítomnosti lékařských specialistů, ponechám na laskavém čtenáři. František Houdek
|
|
|
|
|