Warning: mysql_connect() [function.mysql-connect]: Headers and client library minor version mismatch. Headers:100512 Library:30308 in /www/doc/www.sanquis.cz/www/config.php on line 8
SANQUIS - 2007/52 Kde začíná svět bohů aneb Nezabiješ!


reklama




naši partneři
 
reklama


Kde začíná svět bohů aneb Nezabiješ!
Ivan Brezina  
SANQUIS č.52/2007, str. 64


Indický svazový stát Gudžárat je baštou jednoho z nejpodivnějších náboženství světa - džinismu.

Džinisté jsou v Indii proslulí do krajnosti dovedenou askezí. Nedaleko města Pálitána najdete jejich posvátnou džinistickou horu Šatrundžája. Asketickým cvičením je už samotný výstup na její vrchol. Džinisté, kteří se poutí na horu Šatrundžája zbavují špatné karmy, za to platí pořádnou dřinou. Od úpatí na vrchol je to totiž šest set metrů převýšení, při kterém musíte zdolat celkem 3950 schodů.V horku těsně před monzunem je to úmorná dřina.
Výstup vám zabere minimálně dvě hodiny. Pokud jste takového výkonu neschopni, můžete si zaplatit nosiče, kteří vás na vrchol posvátné hory vynesou v bambusových nosítkách. Živit se jako oni byste nejspíš nechtěli - každý nosič si totiž jednou vynáškou vydělá v přepočtu jen asi padesát korun.

Svět bohů
Na vrcholu hory vyrostlo v průběhu věků rozlehlé chrámové město s 863 svatyněmi. Celé hodiny se tu můžete procházet mezi majestátními stavbami z bělostného mramoru, jejichž stěny a sloupy jsou posety tisíci nádherných soch. Jakmile ale začne zapadat slunce, musíte se vydat na zpáteční cestu. Svět bohů tady nahoře je přísně oddělen od světa lidí tam dole. Kněží i věřící Šatrundžáju každý večer opouštějí a každé ráno sem znovu stoupají po nekonečném schodišti. Přes noc tu nesmí zůstat žádný smrtelník.
Džinisté věří, že na zemi pravidelně přicházejí vykupitelé, zvaní tírtankarové, kteří lidem ukazují, jak dosáhnout spásy. Narodí se jako obyčejní lidé, ale během života se jim díky meditaci podaří najít pravdu. Většina tírtankharů ji prý našla právě na vrcholu Šatrundžáji, jejíž jméno v překladu znamená Místo vítězství. Tohle místo je proto označováno jako „tírtha“ - brod, na kterém prý lze překročit hranici mezi naší realitou a světem bohů. A to je také důvod, proč sem každý džinista musí aspoň jednou za život vystoupit, podobně jako pravověrní muslimové navštěvují Mekku. Získá tak přízvisko „bhavya“ -ten, který je připraven dosáhnout nirvány.
„Tírtankharů bylo celkem čtyřiadvacet,“ vypráví džinistický poutník Pranód Alam. „Prvním byl Adéšvádí a zatím posledním Mahávíra. Na tento svět se zrodil před dvěma a půl tisíci lety, aby ustanovil základní principy džinistického učení.“
Hlavním úkolem tírtankhárů je podpořit ve všech bytostech osvobozování čistých duší ze zajetí nečisté hmoty a tím ukončit karmicky podmíněný koloběh převtělování. „S každou činností vniká do duše hmota. Samy o sobě dokonalé a nesmrtelné duše se tím stávají smrtelnými bytostmi, obtíženými hmotným tělem,“ píše religionista H. J. Storig. „Podle džinistů je spasení možné, pokud se z duše odstraní hmota, která do ní vnikla.“

Neubližuj, nezabíjej!
Na rozdíl od módního hinduismu a buddhismu je džinismus na Západě skoro neznámý. I v samotné Indii se k němu hlásí jen asi tři a půl milionu věřících. Důvodem jsou extrémně přísné asketické požadavky na každodenní život, které se v praxi jen obtížně dodržují.
Základním zákonem každého džinisty je důsledný požadavek neubližovat ostatním živým tvorům (ahinsá). I ten nejmenší mraveneček, žížala nebo slimák má podle nich stejně vznešenou a nesmrtelnou duši jako nejctnostnější člověk. Džinisté jsou důslednými abstinenty a vegetariány a vyhýbají se i pojídání vajec a rostlin se semeny. Věří, že obsahují víc života než běžná potrava. Nejedí ani kořenovou zeleninu. Když totiž sníte jablko, stromu se nic nestane. Když ale ze země vyrýpnete mrkev nebo celer, nevyhnutelně tím zabijete celou rostlinu. Česnek, cibuli a papriku odmítají také proto, že jejich pálivá chuť údajně způsobuje rozčilení a hněv a tím člověku brání získat plnou kontrolu nad špatným chováním a negativními emocemi. To všechno podle nich způsobuje špatnou karmu, která nás připoutává k hmotě a znemožňuje nám dosáhnout vysvobození z koloběhu převtělování. Nejde tedy jen o to, jak jednáme navenek, stejný vliv na náš další osud má i naše myšlení. Hněv, arogance, domýšlivost, chamtivost, to všechno může zhatit náš vstup do nirvány.

Vzduchem odění
Asketické náboženství má ve svém kalendáři velký počet postních dnů. Nejde při nich ale jen o to, aby člověk prostě přestal jíst. Hlavním cílem hladovění je zbavit se touhy po jídle a ovládnout tak sám sebe. Někteří džinisté si proto celý život cíleně odpírají to, co jim chutná, a nepoužívají v kuchyni žádné koření. Vrcholem džinistické askeze je „santhara“ - dobrovolná smrt hladem a žízní.
Džinisty neustále pronásleduje obsesní obava z neúmyslného zabití živých tvorů. Jejich ochrana života jde tak daleko, že někteří z nich před sebou malým košťátkem neustále zametají cestu v obavě, aby nezašlápli drobný hmyz. Cedí pitnou vodu, zakrývají si nos a ústa rouškou a nejedí po západu slunce. Co kdyby náhodou omylem vdechli nebo pozřeli a tím i zabili nějakého komára nebo mušku! A co kdyby se do ní nedejbože ještě navíc vtělila duše nějakého světce!
V řadě indických měst džinisté provozují útulky pro přestárlá či handicapovaná zvířata. V Dillí můžete navštívit jejich ptačí nemocnici, kde se léčí opeřenci zranění kočkami či lovci. Nemocné ptáky tam sváží ptačí „sanitka“, která vznikla úpravou jedné z milionů indických rikš. V zemi, kde chudí lidé často umírají hladem na ulici, může bezplatná zdravotní péče o ptáky vypadat podivně. Podle džinistické víry si ale zvířata na rozdíl od lidí nemohou pomoci sama, a právě proto prý potřebují náš soucit.
Ideál nenásilí si kdysi od džinistů „vypůjčil“ bojovník za indickou nezávislost Mahátmá Gándhí. Jeho absolutní dodržování ale džinistům uzavírá řadu zaměstnání. I při obyčejné orbě přece zahyne spousta červů a broučků... Většina džinistů se proto věnuje obchodu a bankovnictví. A právě z tohoto důvodu tvoří džinisté sice početně nejmenší, ale zároveň i nejbohatší vrstvu indické společnosti. Příslušníci této bizarní náboženské komunity sice vlastní obrovský majetek, ale filantropicky se o něj dělí s ostatními. Platí školy a nemocnice a přispívají na nejrůznější sociální programy.
Nejortodoxnější džinisté, takzvaní digambarové, odcházejí do bezdomoví a stávají se potulnými askety. Vzdávají se dokonce i oděvu, protože jakékoli vlastnictví znečišťuje a zvyšuje naši závislost na hmotném světě. Napříč Indií putují zcela nazí, takže se jim přezdívá „vzduchem odění“.

Pomník sebeobětování
Většinu kamenů, z nichž byl chrámový komplex postaven, na vrchol hory Šatrundžája v průběhu věků vynosili věřící. Generace za generací poutníků klesaly vyčerpáním pod tíhou nákladu, který si dole naložili na záda. Chrámová hora se tak stala pomníkem sebeobětování.
Když kdysi na Šatrundžáju přitáhla muslimská vojska a srovnala tehdejší chrámy se zemí, džinisté jim v tom nebránili. Jejich víra jim zakazovala nejen zabíjet, ale dokonce se i na vetřelce zlobit. V klidu počkali, až muslimové odtáhnou, a pak se znovu pustili do díla. Většina dnešních chrámů tak pochází až z 16. století. Pokud se je rozhodnete navštívit, nechte dole ve městě sandály, řemínky hodinek, pásky a všechno ostatní, co je vyrobeno ze zvířecí kůže. V očích džinistů je totiž její používání stejný prohřešek, jako kdyby někdo stáhl kůži z vaší babičky.

Foto Ivan Brezina



obsah čísla 52 ročník 2007





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek