Warning: mysql_connect() [function.mysql-connect]: Headers and client library minor version mismatch. Headers:100512 Library:30308 in /www/doc/www.sanquis.cz/www/config.php on line 8
SANQUIS - 2007/49 Jak jsem potkal fotografa Tarase Kuščinského


reklama




naši partneři
 
reklama


Jak jsem potkal fotografa Tarase Kuščinského
Jiří Wald  
SANQUIS č.49/2007, str. 44


S Tarasem a jeho paní Alenou jsem se setkal poprvé v roce 1982 v nemocničním kině Masarykova onkologického ústavu v Brně, když se tam promítal film Věry Chytilové Hra o jablko.
V tu dobu jsem na brněnském Žlutém kopci pobýval se svou manželkou Andreou, která se zde léčila s rakovinou prsu, pacientem byl i Taras.
Nebývalo tehdy zrovna zvykem, že by životní partneři doprovázeli své nemocné do zařízení, která byla obestřena všeobecným děsem, proto jsme si s Kuščínskými hned padli do oka. Vlastně jsme se my čtyři nemohli přehlédnout.
Hned druhý den jsme se sešli znovu v nemocniční zahradě a začali se tak trochu „oťukávat“ . Jaká radost, když jsme zjistili, že naše názory na zločinný režim se shodují! Padly poslední zábrany, už bylo o čem vyprávět, o čem diskutovat. Při našich společných rozhovorech vznikl také jednou bláznivě krásný plán: uzdraví-li se Taras a Andrea, vypravíme se společně do Japonska! Taras tam měl řadu obdivovatelů, kteří by bývali na cestu přispěli. Naše děti - jako rukojmí režimu - bychom museli ovšem nechat doma, jeli bychom jen my čtyři. Byl to bláznivý sen čtveřice odsouzenců...
Jednou jsme se dohodli, že se budeme z brněnského „Žlutého kopce“  vracet do Prahy společně a přitom se zastavíme na Vysočině, u Kuščinských na chalupě. Tady měl Taras svou stálou výstavu fotografií, tedy především těch, které nesměl předvádět na veřejnosti. Byl to ohromný zážitek, umocněný Tarasovým slovním doprovodem a vtipným komentářem jeho ženy. Také příroda, která nás tu obklopovala, byla úžasná, bylo jasné, že Tarasovi musela připomínat dětství prožité v divoké přírodě na Zakarpatské Ukrajině.
Potom jsme se pravidelně setkávali v Praze. Taras si k nám chodil pro wobenzym. Andrea ho užívala už dříve díky jednomu prominentnímu slovenskému akademikovi - onkologovi.
Ten, když se dozvěděl od svých pražských kolegů, jakým způsobem mou ženu „léčili“  na 1. chirurgii LF FN na Karlově náměstí u profesora Baláže, doporučil wobenzym jako součást komplexní léčby. Enzymy se nám pak podařilo získat přímo od výrobce v Německu, který je poskytl zdarma, takže jsme se o léky mohli dělit s mnoha dalšími pacienty v tehdejším socialistickém Československu. Mezi nimi byl i Taras.
Naše pravidelná setkání u nás doma měla vlastně vždy stejný průběh. Taras se usadil do velkého mohutného křesla, které si u nás zvláště oblíbil, na úvod jsme svorně zanadávali na režim, probrali plánovanou cestu do Japonska a potom Taras vyprávěl o fotografování a Andrea o causách, které jako advokátka řešila. Ano, vzpomínám si, jak jsme také velmi často diskutovali o literatuře, zvláště pak o díle Saint-Exupéryho. „Poznávat neznamená rozebírat ani vykládat. Znamená to plně se zadívat, ale máme-li vidět, je nejprve nutno mít účast. Je to tvrdé učení.“ Tahle Exupéryho slova se stala vlastně mottem Tarasových fotografií. A myslím, že podobně chápala život i má žena. Možná právě proto byli oba tak dobří ve svých profesích, tak silní v životě...
Po mnoha letech, v roce 1993 jsem se v Praze sešel s fotografem Johnem Phillipsem. Také s ním jsem hovořil o Saint-Exupérym, neboť to byl právě on, kdo zachytil jako válečný fotograf poslední Exupéryho start k průzkumnému letu. K tomu, z něhož se francouzský spisovatel a bytostný dobrodruh už nevrátil.
Když mi John Phillips kopii své slavné fotografie „Le dernier vol de Saint-Exupéry“ podepisoval, myslel jsem na Tarase a na Andreu.
Taras zemřel v lednu 1983, má žena v srpnu téhož roku. V Japonsku jsem dosud nebyl.


obsah čísla 49 ročník 2007





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek