Warning: mysql_connect() [function.mysql-connect]: Headers and client library minor version mismatch. Headers:100512 Library:30308 in /www/doc/www.sanquis.cz/www/config.php on line 8
SANQUIS - 2007/49 Rumunsko - Zapomeňte na Drákulu


reklama




naši partneři
 
reklama


Rumunsko - Zapomeňte na Drákulu
Ivan Brezina  
SANQUIS č.49/2007, str. 76


Turistický průmysl stojí na kýčovitých klišé. Jen málo cizinců například ví, že legenda o krvavém hraběti Drákulovi, která do Rumunska každoročně láká tisíce zahraničních návštěvníků, je jen literární fikcí.

Mnohem pádnějším důvodem k návštěvě karpatské země je přitom sedmadvacet pamětihodností, chráněných organizací UNESCO. Snad v žádném jiném koutě Evropy jich nenajdete tolik na tak malé ploše.

Kostely jako pevnosti
Maďarští králové pozvali ve 12. století do Transylvánie kolonisty z Porýní, Flander a Moselska, aby osídlili východní neklidnou hranici říše. V následujících osmi stech letech vytvořili Němci v národnostním moři Rumunů a Maďarů svébytnou saskou kulturu.
V roce 1241 do východní Evropy vtrhla mongolská vojska. Tataři, jak se tehdy Mongolům říkalo, prosluli tím, že na důkaz vítězných bojů posílali svému chánovi celé pytle uřezaných uší. Lépe se v dnešním Rumunsku nechovali ani turečtí nájezdníci, kteří Tatary vystřídali na konci 15. století. Obyvatelům saských vesnic a měst proto nezbylo než své svatostánky změnit v nedobytné pevnosti. Vznikly tak kuriózní stavby - transylvánské opevněné kostely, spojující církevní a obrannou funkci. Do dnešního dne se jich dochovalo kolem sto padesáti. Pod ochranou UNESCO je sedm z nich: Biertan, Calnic, Prejmer, Viscri, Darjiu, Saschiz a Valea Vilor.
Biertan, ležící nedaleko města Sighišoára, připomíná spíš hrad než svatostánek. Když ho v roce 1865 navštívil britský cestovatel Charles Boner, pro jeho monumentalitu ho označil za „miniaturní Kreml“. Kostel ukrývá náhrobky saských biskupů. O tom, že tu kdysi hledali úkryt i živí, svědčí promyšlený fortifikační systém. Tak například romanticky působící řada oblouků za hlavní branou měla zcela praktickou funkci. Pokud brána padla, mohli obránci z oblouků zasypávat nájezdníky balvany a šípy.
Na věži kdysi dnem i nocí stávala stráž. K rozhoupání poplašného zvonu stačil jediný pohyb nepřátelského turbanu na obzoru. Celá vesnice pak utekla za brány kostela. O osudech těch, kteří to nestihli, se kupodivu vyprávějí i veselé historky. Třeba o muži, který z věže viděl, jak Tatar vtrhl do jeho domu a unáší mu manželku. Říká si: „Chudák Tatar!“ Za pár let ten muž stál před domem a čekal, až se dobytek vrátí z pastvy. Najednou vidí, jak se jeho manželka vrací ze zajetí. „Prokletý Tatar!“ pomyslí si.
Když se nájezdníkům podařilo proniknout až ke kostelu, utekli vesničané na jeho půdu. Zvláštními otvory v odsazených bočních zdech odtamtud na útočníky házeli kameny. Bylo to ale až poslední útočiště - nepřátele mělo předtím zastavit několik pásů hradeb, kterými je každý opevněný kostel obehnán.
Církevní pevnost musela vydržet mnoho týdnů obléhání. Každá vesnická rodina tam proto mívala zásoby potravin, zbraní a střeliva. Někde se dodnes dochovaly takzvané špekové věže, ve kterých visí několik set let staré kusy špeku, pokryté plísní. Muži, kteří se dřív chtěli do vesnice přiženit, museli svou tělesnou zdatnost dokázat tím, že na věž kostela vynesli velký balvan.
Když se po roce 1989 otevřely rumunské hranice, odešla většina obyvatel německých vesnic zpátky do země svých dávných předků. O unikátní památky se tak dnes bohužel nemá kdo starat.

Perla Transylvánie
Centrem oblasti, kde stojí rumunské opevněné kostely, je městečko Sighišoára, často označované za perlu Transylvánie nebo za nejkrásnější opevněnou citadelu v Evropě. Turistická klišé v tomto případě vůbec nepřehánějí. Při procházce úzkými uličkami má totiž člověk pocit, jako by prošel časovou branou přímo do středověku.
První písemná zmínka o tomto městě, dnes památkové rezervaci chráněné organizací UNESCO, pochází z roku 1280. Němečtí kolonisté Sighišoáru vystavěli na troskách románské pevnosti. Už ve 14. století dosáhlo město na svou dobu nevídané kulturní a obchodní prosperity. Turky bylo obleženo hned několikrát, ti je ale nikdy nedobyli. Obyvatelé Sighišoáry totiž svůj domov opevnili třemi pásy hradeb a každý ze čtrnácti středověkých řemeslnických cechů měl povinnost vybudovat jednu obrannou věž.
Za nejhezčí pohled na Sighišoáru zaplatíte namáhavým výstupem na šedesát metrů vysokou Hodinovou věž. Kdysi se tam scházela městská rada. Vyřezávané figurky středověkého orloje dodnes ukazují dny v týdnu. Mytologické postavy si předávají vládu vždy přesně o půlnoci.
Malebná spleť úzkých uliček, zákoutí a průchodů připomíná kulisy nějakého pohádkového filmu. Uvnitř opevněné městské citadely stojí na sto sedmdesát domů. Že se přece jen neobejdete bez Drákuly? V jednom z nejstarších domů nedaleko Hodinové věže se roku 1341 narodil valašský princ Vlad III. Tepeš, který pak v 19. století posloužil britskému spisovateli Bramu Stokerovi jako předloha k postavě krvavého hraběte. Dnes je ve Vladově rodném domě restaurace a drákulovská legenda je v Sighišoáře skvěle prodejným turistickým artiklem.
Němečtí kolonisté kdysi Sighišoáru vystavěli tak, jak byli zvyklí ze své bývalé vlasti. Od požáru v roce 1677 už shodou šťastných náhod nedošlo k výraznějším přestavbám. Úzké uličky Sighišoáry odolaly tlaku moderního světa i proto, že byly kdysi dimenzovány na koňské potahy. Většinou z nich tedy jen stěží projedou auta.
Nejvyššímu bodu opevněné městské citadely vévodí gotický kostel, ke kterému vás dovede 175 schodů krytého dřevěného schodiště ze 17. století. Pod náhrobky popsanými švabachem tu odpočívá více než dvacet generací rumunských Němců.
„Sám sebe se nedůvěřivě ptám: je to dnešek, nebo šestnácté století?“ zapsal si před sto padesáti lety do deníku britský cestovatel Charles Boner. Od jeho návštěvy se tu toho mnoho nezměnilo. Stačí jen na chvíli zavřít oči a uvidíte... Co vlastně? Záleží jen na vaší schopnosti snít.

Další rumunské pamětihodnosti, chráněné organizací UNESCO:
Dřevěné kostely v Maramureši. Katoličtí maďarští vládci horské oblasti na hranicích s Ukrajinou chtěli v 17. století zlomit pravoslavnou víru svých rumunských poddaných tím, že jim zakázali stavět svatostánky z kamene. Nechtěně tak založili tradici monumentálních staveb s až třicetimetrovými věžemi, inspirovanými gotikou.

Malované kláštery v Bukovině. Jejich vnější stěny pokryli dávní byzantští umělci malbami, které dnes historici umění označují za největší obrazovou galerii ve východní Evropě. Stěny klášterů se dají přirovnat k výukovému komiksu - vesničanům, kteří neuměli číst a psát, chtěli mniši přinést víru srozumitelným způsobem.

Klášter Horezu. V roce 1690 ho založil valašský kníže Konstantin Brancovan. Později byl podle něj pojmenován architektonický styl, vyznačující se vyvážeností tvarů, čistotou linií a bohatstvím detailů. Škola nástěnných maleb a ikon, která v klášteře Horezu vznikla v 18. století, byla ve své době uznávána po celém Balkáně.

Dácké pevnosti v horách kolem města Oraštie. Na přelomu letopočtu vládli v dnešním Rumunsku Dákové, jejichž říše dosáhla na svou dobu nevídaného civilizačního rozvoje. Tato kultura, která přímo navazovala na dobu železnou, byla později rozvrácena Římany. Zbytky dáckých pevností jsou neobyčejným spojením jejich vojenské a náboženské funkce.

Dunajská delta. „Rákosové nekonečno“ se rozkládá v místech, kde řeka Dunaj ústí do Černého moře. Biosférická rezervace chrání unikátní ekosystémy rákosových jezer, říčních ramen, bažin, písčin a ostrovů, obývané mnoha druhy ohrožených živočichů. S tamními rybáři můžete vyrazit na lov jeseterů nebo k jediným evropským koloniím pelikánů.

 



obsah čísla 49 ročník 2007





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek