Warning: mysql_connect() [function.mysql-connect]: Headers and client library minor version mismatch. Headers:100512 Library:30308 in /www/doc/www.sanquis.cz/www/config.php on line 8
SANQUIS - 2006/47 Sbírka Richarda Adama: A rozhrnuly se přede mnou opony...


reklama




naši partneři
 
reklama


Sbírka Richarda Adama: A rozhrnuly se přede mnou opony...
Eva Bobůrková  
SANQUIS č.47/2006, str. 55


Sbírka Richarda Adama je v českých zemích unikát. Nikdo jiný nevlastní tak ucelený soubor české malby od poloviny 80. let minulého století až do současnosti, nikdo jiný se systematicky nevěnuje nejmodernějšímu výtvarnému umění.
Sbírka Richarda Adama našla svůj stálý výstavní prostor v brněnské Wannieck Gallery. Od října do 30. prosince je nyní část sbírky k vidění také v pražské Galerii Rudolfinum. Richard Adam pro výstavu, nazvanou příznačně Akné, vybral soubor obrazů vzniklých v posledním desetiletí: díla malířů již známějších (Petr Písařík, Petr Pastrňák, Ivan Vosecký, Jiří Černický), ale také nejmladších (členové skupiny Rafani, Jakub Hošek, Václav Girsa, Robert Šalanda). V takto uceleném výběru dosud Praha současné „čerstvé“ výtvarné umění neviděla.


Najít pohromadě na jednom místě více než dvě desítky současných českých autorů, to je na naší výtvarné scéně zcela mimořádná událost, uvědomuji si, když kráčím rozlehlou rudolfinskou galerií. „Je tu jeden zásadní problém,“ uvažuje sběratel Richard Adam, který tu právě bedlivě dohlíží na instalaci obrazů, „že v Praze v současné době není žádná galerie, která by mladou generaci vystavovala. A to myslím včetně Národní galerie. Kolekci nejmladší generace včetně dnešních třicátníků, pětatřicátníků nikdo nedělá, nikdo nevystavuje, a tak vlastně téměř nikdo nemá možnost se s nejsoučasnějším uměním seznámit.“
Možná se tato výstava setká i s nepochopením, rozhodně bude pro mnohé překvapením. „Lidé možná budou nad expozicí diskutovat, budou namítat, že do těchto krásných prostor patří Hynais, Brožík a Mánes, ale to nevadí. Nemůžeme se přece tvářit, že současné umění neexistuje.“

Jak se zrodil mecenáš
K umění to Richarda Adama táhlo vždycky. Sám maloval do svých patnácti let, dnes už však sebekriticky tvrdí, že je lepší být špičkový sběratel než podprůměrný malíř. Tatínek jej vedl k lásce k hudbě a malířství od útlých let. A ještě jedna věc se podepsala na jeho životním osudu, jímž se stalo sběratelství obrazů: sběratelská vášeň jaksi sama o sobě. „Pořád mám tendenci něco sbírat a mít to pokud možno kompletní. V dětství to byly angličáky, známky, odznaky, později se přidaly knížky o umění. Když jsem přišel studovat do Prahy, vždycky jsem nejdřív namířil do Československého spisovatele a utratil tam skoro všechny peníze za knížky, které jsem pak doma studoval.“
Od knih o umění k obrazům samotným přešel Richard Adam po studiích. První plátno získal v roce 1977, jako dar od rodičů k promoci. A pak za vydělané peníze kupoval další a další obrazy. Zaplňoval jimi postupně svůj jednopokojový panelákový byt, až v něm zbyly jen úzké uličky. Během dvaceti let si pořídil - za vcelku běžný plat - sbírku nesmírné hodnoty. A stal se mecenášem umění.
Mezi potenciálními sběrateli či kupci už se dobře zapsala generace Tvrdohlavých, kupují se jména jako Jiří Diviš, Antonín Střížek, Tomáš Císařovský. To už jsou dvacet let prověření autoři. Málokdo však má odvahu „brouzdat“ kolem generace 90. let. Sice se objevují mladí podnikatelé, kteří by rádi sbírali současné umění, ale nevědí, jaké kupovat a kde. „Nedivím se. Současné umění není odborně zpracované, neexistuje literatura, není nikde vystavené - a tak je těžké se v něm orientovat,“ připouští Richard Adam. Proto uvítal nabídku ředitele Galerie Rudolfinum vystavit malbu posledních deseti let v Praze. „Je třeba se vůči ní už nějak vymezit: buďto akceptovat, nebo odmítnout, ale mít se od čeho odrazit.“
Nejsoučasnější umění, to Richarda Adama baví, tím žije, ale to jej také trápí: „Víte, v čem je problém? V tom, jaký vkus předvádí naše politická a společenská elita. Bohužel, když si nejvyšší představitelé nechávají navrhovat novoročenky od kýčařů, malovat manželky od superkýčařů a státní ceny neudělují těm, kteří by si to zasloužili a jsou uznávaní a respektovaní v cizině, dávají tím strašný příklad. Člověk, který neví, si říká: Když tenhle vysoce postavený člověk preferuje tohoto výtvarníka, tak ten výtvarník asi bude dobrý. Bohužel, i v rádoby seriózních novinách a společenských časopisech se dočtete o obrazech zlatých slavíků, ale ani zmínku nenajdete, když je Zdeňkovi Sýkorovi osmdesát nebo když někdo z našich malířů - jako Mančuška či Černický - mají úspěch v cizině... Nedovedu si představit, že by taková Angela Merkelová šla zahájit výstavu nějakého kýčaře. To by bylo společensky neúnosné.“

Cesta od kýče k umění
Ani Richard Adam však vždy nevěděl, co je ve výtvarném umění dobré a co špatné. I když bylo vždycky jeho zálibou, je samouk. Přesto už dávno překonal fázi, kdy obrazy dělil na ty, které se mu líbí, a ty, které ne, a došel k poznání: ví, který je dobrý - a který ne. Kolegové z branže o něm navíc tvrdí, že má na dobré umění mimořádně vyvinutý „čich“.
„Skutečně, před dvaceti lety jsem žil v domnění, v jakém se udržuje většina lidí, že kvalita obrazu se pozná po padesáti letech. Tudíž jsem si myslel, že současné umění můžete kupovat vlastně jakékoli - a buď se trefíte, nebo ne. Ale pořád jsem se učil. A stalo se to, co mi říkal malíř Jan Merta: Když začneš do umění pronikat, bude to, jako by se před tebou otevíraly opony...“
Byl to proces dlouhodobý, nestalo se to ze dne na den. Richard Adam se postupně propracovával k jádru. „I mně se kdysi líbil Hajný, Velčovský, dokonce jsem si ho i koupil, přiznám se. Mělo to však výhodu - ten obraz jsem později velmi snadno a dobře prodal,“ s úsměvem líčí své sběratelské začátky.
V roce 1997 však už byl úplně jinde. Dávno sbíral členy 12/15, Tvrdohlavé, kupoval Merty, Střížky, Písaříky a Pastrňáky. Když na jedné služební cestě navštívil v Mnichově slavné sbírky umění Alte Pinakothek a Neue Pinakothek, uvědomil si zdánlivě neuvěřitelnou věc: „Vždycky jsem poznal, to je ten slavný Tizian a to slavný Rubens, ale najednou jsem tam stál a VĚDĚL, proč jsou slavní: že zkrátka uměli skvěle malovat. A už jsem viděl i rozdíl v kvalitě mezi Rubensem a van Dyckem, jako by se přede mnou ta opona rozevřela a já už uměl poznat to, co je dokonalé, a viděl, co dokonalé není...“
Každý sběratel se samozřejmě řídí i svým vkusem. Richard Adam „nemusí“ baroko a realismus. Líbí se mu minimalismus a geometrie. „Od určitého stupně vhledu do výtvarného umění je pak už rozhodující kvalita, osobní preference nehrají takovou roli, vytváříte sbírku v průřezu celým malířským spektrem. Takže i když osobně moc nemám rád realismus, sbírku o některé realistické malíře doplním, aby v ní byl i tento směr zastoupen. Sbírka by přece měla být reprezentativní, tak musí jít osobní priority stranou.“

Nedostatkem obrazů netrpíme
Postavení Richarda Adama na trhu, který de facto neexistuje, takže možná spíš ve výtvarném světě, je zcela mimořádné. I kdyby dnes Národní galerie začala sbírat současné umění, už bude jen „paběrkovat“ - to nejlepší je dávno majetkem Richarda Adama. Jeho sbírka je rozsáhlá, čítá už na 500 obrazů a on dokupuje další. Chodí po ateliérech, na klauzury, dá na upozornění přátel, nevynechá třeba ani docela zastrčenou výstavu... Nakupuje ovšem za zcela mimořádné, „adamovské“ ceny. „Novináři se mě ptají, kde na to pořád beru, a já jim říkám: Jestlipak víte, kolik stojí obraz od študáka? Pět, deset tisíc - na to byste měli také. Ale i zavedení malíři mi prodávají své obrazy za výhodných podmínek. Chápou, že jejich obraz bude v kvalitní sbírce, v kontextu doby. Zkrátka dnes už to berou jako čest, být v mé sbírce.“
Letos se Richardu Adamovi podařilo vystavit část své kolekce v prostoru Wannieck Gallery, v jedné z rekonstruovaných budov staré brněnské továrny Vaňkovky. „Je to zásluha osvíceného brněnského podnikatele a milovníka umění,“ říká. Pořád ale ve svém pražském bytě „štosuje“ dvacet, třicet obrazů. U jeho rodičů v Moravském Krumlově visí obrazy na každé stěně. Něco mají rodiče po svých předcích, něco přidal syn. Plno obrazů visí i v domě Richardova bratra v Brně. „Jestli se něčeho v naší rodině nedostává, obrazy to nejsou...“

Richard Adam se narodil 22. 2. 1953 ve Znojmě. Pochází z rodiny brněnských lékařů a právníků, jeho pradědečkem z otcovy strany byl mladočeský politik Eduard Grégr. V roce 1977 absolvoval právnickou fakultu. Nyní je uměleckým ředitelem brněnské Wannieck Gallery.

Autorka je redaktorkou MF DNES



obsah čísla 47 ročník 2006





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek