Warning: mysql_connect() [function.mysql-connect]: Headers and client library minor version mismatch. Headers:100512 Library:30308 in /www/doc/www.sanquis.cz/www/config.php on line 8
SANQUIS - 2006/46 Válka z rozumu


reklama




naši partneři
 
reklama


Válka z rozumu
Jefim Fištejn  
SANQUIS č.46/2006, str. 5


Jako každá válka má i nynější ozbrojený konflikt na Blízkém východě svou záminku a své příčiny.
Časově sladěný únos izraelských vojáků palestinským Hamasem a šíitským Hizballáhem se stal záminkou k rozpoutání rozsáhlé vojenské operace. Příčiny však mají hlubší kořen.
Tuhle jsem poslal esemesku příteli, který nyní žije v Izraeli: „Šlomo, kdy ti můžu zavolat?“ Záhy jsem dostal odpověď: „Volej těsně po poledni našeho času. Ráno budeme slavit obřízku sousedova syna, ve tři dělám přijímačky na univerzitě a k večeru nastupuji u jednotky, dostal jsem povolávací rozkaz.“ To je typická izraelská odpověď. Jsou na leccos zvyklí a válka není důvod přerušovat zaběhnuté životní úkony. Stejný postoj se projevil v rozhodnutí izraelského ministerstva zahraničí nezrušit informační návštěvu zahraničních novinářů. Den poté, co raketa v Haifě zabila deset Izraelců, novináři z osmi zemí zahájili plánovaný zájezd do Izraele. Hostitelé nepokládali za nutné vyloučit z programu ani vrtulníkový let nad pásmem Gazy, ani prohlídku Golanských výšin a pohraničního přechodu s Libanonem. Povrchní logika napovídá, že by Izraelci měli být pořádně naštvaní proto, že kvůli třem vojáčkům jejich vláda rozpoutala válku, která si už nyní vyžádala životy mnoha desítek civilistů a vojáků. Všechny průzkumy veřejného mínění však ukazují, že opak je pravdou - 86 % Izraelců podporuje válku proti šíitským teroristům. Většina pokládá tedy za nesnesitelný stav, kdy na druhé straně hranice, vzdáleni stovku kroků od izraelských pohraničníků, nestojí vojáci libanonské armády, jak je tomu v každém suverénním státě, ale šíitští ozbrojenci poslušní komusi, jen ne rozkazům z Bejrútu. Proto premiér a ministr obrany Izraele svorně prohlašují, že strategickým cílem vojenské operace je jednou provždy změnit dnešní stav na severní hranici Izraele, to znamená vyhnat odtud oddíly Hizballáhu a donutit libanonskou vládu rozmístit tam svou regulérní armádu. Každý příčetný stát je totiž plně odpovědný za vše, co vychází z jeho území. To se rozumí, že jedním z vedlejších úkolů operace je pokus najít unesené izraelské vojáky. Všichni chápou, že to je takřka vyloučené, neboť nejspíše jsou už někde na území Íránu. Nevyslovený, leč možná nejsilnější impulz této války je pokus obnovit pověst Izraele jako silného a rozhodného státu, který nadále uplatňuje „Šaronův princip“: na každý pokus o teroristické vydírání odpovídat takřka reflektivním zdrcujícím úderem. Rozpaky, pochybnosti, snahu o appeasement vůči teroristům si mohou dovolit společnosti, kterým „nejde o kejhák“. A právě o tomto izraelském nepodmíněném reflexu v posledních letech bylo možno pochybovat. Po jednostranném odchodu z jižního Libanonu v roce 2000 a pak z pásma Gazy v roce 2005 mnozí nabyli dojmu, že Izrael psychologicky nemá na uplatňování místně obvyklého práva - práva silnějšího. Izrael musel dokázat platnost arabského pořekadla: „Kdo chce lechtat lva, musí počítat s tím, že pozná stisk jeho zubů.“
Není výmyslem propagandistů, že šíitská milice Hizballáh je prodlouženou rukou Íránu. Po léta Teherán dopravoval neomezené množství výzbroje letadly do Damašku a odtamtud nákladními vozy na libanonskou hranici. Dle údajů izraelské rozvědky se touto cestou do rukou „Alláhovy strany“ dostalo na 15 tisíc raket včetně několika balistických íránské výroby typu „Zelzal-2“. V poslední době pociťoval Teherán jisté nepohodlí kvůli tlaku mezinárodního společenství na zastavení íránského jaderného programu. Množily se náznaky toho, že Rusko a Čína jsou ochotny podpořit, nebo aspoň nevetovat, rezoluci Rady bezpečnosti OSN, jež předpokládá protiíránské sankce. Jen velká válka na Blízkém východě mohla s jistotou odvrátit pozornost světa od íránského jaderného programu. K tomu stačilo polechtat lva. Načasování akce a sladěnost prováděcích metod vylučují náhodu: na Blízkém východě každý ví, jak reaguje Izrael na zajetí, natož na únos svých vojáků. Izrael je společnost, v jejímž základě leží nepsaná smlouva občana se státem: občan je ochoten mnohonásobně nasazovat život za podmínky, že stát ho nenechá živého ani mrtvého napospas nepřátelům. Izraelská odpověď může připadat nesymetrická jen studenokrevnému pozorovateli odkázanému na mechanické počty.
Spojené státy nespěchají hodit na Izrael svěrací kazajku. Condoleeza Riceová propůjčila americkému znepokojení příznačnou podobu: „Okamžité zastavení palby tento problém neřeší.“ Má pravdu. Z hlediska Spojených států spíše než zastavení palby „vyřešit problém“ může pokračování izraelské operace. Po zavraždění bývalého libanonského premiéra Rafika Haririho v lednu 2005 a po „cedrové revoluci“ k moci se poprvé po mnoha letech dostaly prozápadní síly v čele s premiérem Fuadem Siniorou, sunnitským lídrem Saadem Haririm a vůdcem drúzské komunity Walidem Jumblatem. Avšak spolu s nimi se v důsledku voleb dostali k moci i zástupci proíránského Hizballáhu a prosyrské šíitské organizace Amal. Společně nadobro paralyzovali činnost libanonské vlády. Premiér Siniora nemohl dostát hlavnímu požadavku mezinárodního společenství a odzbrojit Hizballáh, aniž by riskoval novou občanskou válku. A tak „Alláhova strana“ postupně zcela ovládla libanonský jih. Nejsou tam jen raketové základny a výcvikové tábory šíitů: Hizballáh zastřešuje školy, nemocnice, mešity, místní tisk a rozhlas. Izraelská operace vyčišťující libanonský jih od Hizballáhu skýtá prozápadnímu táboru v Bejrutu dobrou šanci na potlačení svých politických odpůrců a Spojeným státům - možnost učinit z Libanonu svého spojence na Blízkém východě.
Ani Rusko nezůstává bez jistých politických dividend v důsledku samovznícení doutnajícího konfliktu. V poslední době se Kreml snaží hrát úlohu zprostředkovatele mezi Hizballáhem, Hamásem, Íránem a Sýrií na jedné straně a Západem na straně druhé. Proto se ruský prezident Putin postaral o to, aby ze společného prohlášení G8 zmizela jakákoli narážka na spojení Íránu a Sýrie s Hizballáhem. Ne, že by Rusko nevědělo o existenci takového spojení: šéf moskevské diplomacie Sergej Lavrov teprve minulý týden chlubivě přiznával: „Chování Hizballáhu mohou ovlivnit jen arabské země jako Sýrie a Írán. Právě o to se snaží ti, kdo mají dobré vztahy s oběma těmito zeměmi.“ Jinými slovy, žádné světové společenství jako celek, nýbrž právě Rusko je jedinou silou schopnou ukočírovat Hizballáh. To je důvod, proč Rusko odmítlo zanést Hamás a Hizballáh na listinu teroristických organizací.
Sečteno a podtrhnuto: pravou příčinou války na Blízkém východě je náhlá shoda zájmů prakticky všech zainteresovaných stran: Izraele, Spojených států, Íránu, Libanonu, Ruska. Každý z přímých nebo nepřímých účastníků tohoto konfliktu určuje strategii v souladu s vlastními cíli. Výsledný efekt je však takový, že nezasvěcenému pozorovateli reakce světa může připadat jako neobyčejně mdlá a bezradná. Pro Blízký východ to znamená jen jedno: tato noc nebude krátká.


obsah čísla 46 ročník 2006





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek