Warning: mysql_connect() [function.mysql-connect]: Headers and client library minor version mismatch. Headers:100512 Library:30308 in /www/doc/www.sanquis.cz/www/config.php on line 8
SANQUIS - 2006/46 Lenka Reinerová: Život je nepochopitelný, někdy prapodivný


reklama




naši partneři
 
reklama


Lenka Reinerová: Život je nepochopitelný, někdy prapodivný
Irena Jirků  
SANQUIS č.46/2006, str. 66


Za války ztratila všechny své blízké a mnoho přátel. Žila v utečeneckých táborech hned na několika kontinentech, byla vězněna ve Francii i v Čechách, tam také politicky perzekuována, takže své texty roky psala bez naděje, že by snad mohly být publikovány...


Seznam všech dramatických událostí by vydal na mnohem víc než na jeden život. Spisovatelka Lenka Reinerová, která mohla oslovit čtenáře v zemi, v které žije všemu zlému navzdory, až vlastně v posledních letech, není však vůbec zatrpklá, ani zklamaná. Ničeho nelituje. Miluje Prahu. A stále se dokáže radovat z maličkostí.
Původním povoláním jste novinářka a tahle profese vás kdysi vlastně zachránila. Byla jste zrovna na reportáži v Rumunsku, když Němci obsadili Prahu.
Doprovázela jsem jednoho amerického novináře z Baltimore Sun, který se zajímal o státy sousedící se Sovětským svazem. Zajímala ho fašistická iredenta okolo Ruska, takže jsme byli spolu v Polsku, pak také na Zakarpatské Ukrajině, která si po rozpadu Československa vytvořila svůj ministáteček... Byla to poučná cesta. Pak se kolega vrátil do Paříže, kde žil a odkud dopisoval do Ameriky, a mne poslal do Bukurešti s tím, že tam také dorazí. Už nedorazil, politická situace se v Evropě přiostřila. Nakonec to dopadlo tak, že jsem já putovala za ním do Paříže. On mě zachránil, protože mi zařídil francouzské vízum v době, kdy Francouzi velmi neradi už víza udělovali. Prohlásil mě za svou sekretářku, kterou nutně potřebuje v Paříži. Tušil, co se na nás na všechny řítí.

Vy jste to tedy také věděla?
Je to až neuvěřitelné, ale tehdy jsem si vůbec neuvědomovala, že nám všem jde o život. Když jsem také 4. března 1939 odjížděla z Prahy, měla jsem s sebou věci na deset dní.
A 14. března jsem volala z Bukurešti domů a chtěla se zeptat, jestli se mám už vrátit. Vzala to moje mladší sestra a od ní jsem se dozvěděla, že Němci u nás doma už byli. Zavřeli by mě, protože mé jméno bylo coby odpovědné redaktorky uvedeno v tiráži německého emigrantského časopisu, který v Praze krátce vycházel. Byla jsem na seznamu nepřátel říše. Paradoxně, já, z celé rodiny tedy nejohroženější, jsem nakonec jako jediná přežila.

Proč zrovna já? To je otázka, s kterou se musel vyrovnat každý, kdo přežil holocaust. Dá se s tím vůbec vyrovnat?
Je to těžké. Víte, stále o nich přemýšlím. O mamince, která byla vyučená švadlena a tak ji dali v Terezíně do žehlírny. Žehlila uniformy, několikrát byla zařazena do transportu na východ, ale vždycky ji vyreklamovala jedna známá, která sehnala potvrzení, že je maminka v žehlírně nepostradatelná. Až jednou, když pro ni zase přišla k vlaku, tak matka už odmítla se vrátit, nastoupila dobrovolně do transportu. To už umřel v Terezíně můj otec, zemřela babička, někde na východě šla rovnou do plynu moje starší sestra i s malým synkem, v Birkenau zemřela údajně na spálu i moje mladší sestřička... Maminka to asi všechno věděla, pochopila. Nastoupila do transportu, poněvadž věděla, že počet odvezených musí být úplný. Když ne ona, musel nastoupit někdo jiný.

Jak to, že o tom dokážete psát?
Píšu, protože to tak je. Nějaká potřeba ve mně. Ale víte, co si třeba nedovedu představit? Když mě ve čtyřicátém ve Francii zatkli a posléze poslali do internačního tábora, o dvě pryčny nade mnou spala nějaká starší paní. Každou noc se obtížně šplhala v takových hnědých teplácích na svou pryčnu a já si říkala, že bych nechtěla, aby se něco takového někdy stalo mé babičce nebo mamince. Vůbec jsem si to nedovedla představit, že by se jim něco takového mohlo stát. To ještě všichni byli v Praze - v Karlíně, do lágru s obdobnými pryčnami je odvezli až za dva roky... Je dobře, že některé věci si člověk ani nedokáže představit.

Proč vás vůbec Francouzi zatkli? To proto, že jste bydlela s levicovými intelektuály v tom pověstném Českém domě?
Maison de la culture tchécoslovaque - Dům československé kultury, tak jsme říkali té zpustlé vile na pařížském Montparnassu. Pronajala si ji skupina českých a slovenských umělců, která prchla před nacisty do Paříže. Duchem celého projektu byl Adolf Hoffmeister. To on mi nabídl pokojíček pod střechou. Tam, v tom domě, kde se každý večer scházelo dvacet, dvacet pět lidí, kde se setkávali umělci a politici zvučných jmen, kde se diskutovalo, malovalo, psalo, jsem si poprvé za tu dobu, co jsem byla v exilu, dovolila určitý pocit jistoty. Netrval bohužel dlouho. Jedno ráno nás všechny odvezli policejním antonem do věznice. Francie vstoupila do války - to bylo asi tak jediné vysvětlení, které připadalo v úvahu. Když o pár měsíců později vyšetřující soudce vynesl osvobozující výrok, bylo to vlastně zase bez zdůvodnění. Ale - koneckonců, na tom vlastně nebylo nic výjimečného.

Jak to myslíte?
Takových nevysvětlených zatčení se konalo ve válce jistě mnoho. A vlastně - nejen za války a nejen ve Francii. Vždyť já sama jsem pak i doma v Praze strávila 15 měsíců ve vyšetřovací vazbě a nikdy mi nikdo neřekl, proč.

Dnes už to víte?
Byla jsem židovka, exulantka, žila jsem ve Francii, v Mexiku, v Jugoslávii, můj muž byl Španělák, znala jsem spoustu lidí, kteří nebyli novému režimu dost dobří... Měli dost důvodů, aby mě zatkli, ale žádný trestný čin se jim nepodařilo nakonec vymyslet a prokázat.

Řada vašich přátel byla komunistickému režimu nepohodlná, ale řada z nich se také vyšvihla po roce 1948 do vlivných pozic. Nepomohl vám z nich někdo?
Ale kdepak! Nikdo nepomohl. Jediný člověk se odvážil protestovat, šel dokonce až na ministerstvo vnitra a snažil se je tam přesvědčit, že jsem nic neprovedla, ale nic nezmohl. Byl to můj kamarád z mládí, spisovatel Norbert Frýd. Víte, pamatovala jsem si ho jako veselého kluka, co stále hrál na kytaru a zpíval. Pak ho odvezli v transportu, z Dachau se vrátil, ale už to byl jiný člověk. Žádná kytara, žádné zpívání. Kdykoliv jsem mu podala ruku, uvědomovala jsem si tu strašnou změnu. Měl vlhké studené ruce, jako kdybyste sáhla na mrtvého. Trápily ho deprese a úzkosti. On musel prožít hrozný strach. Ale vidíte - jediný se nebál a šel kvůli mně až na vnitro!
A vy jste se na samotce v Ruzyni nebála? Na začátku padesátých let šlo přece o život.
Bylo nutné udržet si ducha a také důstojnost. Víte, v té cele jsem se naučila těšit z maličkostí. A nenechala jsem si také vzít některé věci. Třeba každá noc, když musíte ležet s rukama na dece, s obličejem ke špehýrce a nesmíte se hnout, byla strašná. Pohnete se, pokusíte se víc přikrýt, a už kopají do dveří. Co pár minut vás budí rámus, někde někoho vlečou, bijou, někdo naříká... Nebylo proč se těšit na spánek, ale já si přesto každý večer přála nahlas Dobrou noc. A každé ráno jsem si nahlas popřála Dobré jitro! Bachaři na mne nejdříve křičeli: S kým tam mluvíte? Proč mluvíte? Nemluvte! Kopali do dveří. Pak si zvykli. Ta ženská si přála dobré ráno a dobrou noc. Trvala jsem na tom, že jsem člověk, kterému se takové věci prostě přejí. Víte, tyhle maličkosti jsou moc důležité. Sebezáchovné, řekla bych.

Co bylo nejhorší?
Odloučení od dcery. Byla jsem ve vězení, když šla první den do školy. Celý den jsem probrečela. Všechny děti přišly s maminkou, jen ta moje s tatínkem. Ta představa mě zdrtila. A později mi pak muž také vyprávěl, jak si naši dceru brala na víkendy občas domů její třídní učitelka. Měla stejně starou holčičku, mohly si spolu hrát a hodná paní učitelka jen tak mimochodem mé dceři vyprala oblečení, vyžehlila, pozašívala. Můj muž se o ní staral, jak nejlépe uměl, ale to víte, chlap. To mě i zpětně bolelo. Vzali mi 15 měsíců, které jsem mohla být se svou dcerou. Byla ještě tak malá! Když o tom dnes, po letech, uvažuju, stále si uvědomuju, jak byl také hrozný ten prvotní šok po příjezdu do ruzyňské věznice. Odvezli mě do tzv. socialistického vězení a ono bylo nesrovnatelně horší než to tzv. buržoazní vězení, v kterém jsem pobývala za války ve Francii. A to v La Petite Roquette, prosím, věznili už za Velké francouzské revoluce.

V čem byla Ruzyně horší?
V obou případech jsem nebyla odsouzena, ale ve vyšetřovací vazbě. V Paříži jsem si samozřejmě mohla nechat své civilní šaty, v Praze mi je ihned vzali a dostala jsem trestanecký mundúr. V Paříži mi nechali moje osobní věci a asi druhý nebo třetí den se přišli zeptat, jestli nechci půjčit knihu. Když jsem zajásala, dostala jsem katalog vězeňské knihovny a za těch pár měsíců si přečetla všechny francouzské klasiky. Díky tomu jsem se naučila rychle francouzsky. V Ruzyni jsem nesměla mít na cele ani kartáček na zuby, nedostávalo se základních hygienických potřeb... Byly to doslova potupné podmínky, takové věci vás ničí.

Váš muž byl Jugoslávec, více než 10 let jste žila v zahraničí, měli jste tam spoustu přátel. Musím se přiznat, že trochu nechápu, proč jste tady po tom všem, co se stalo vaší rodině i vám osobně, zůstala.
Víte, já jsem si exilu docela užila, a tak už jsem jaksi neměla chuť to znovu opakovat. Paříž, Marseille, Casablanka, nejrůznější utečenecké tábory, levné hotely, až v Mexiku, kde jsem dostala práci na československé exilové ambasádě a setkala se zase se svým dobrým přítelem Egonem Ervínem Kischem, posléze se znovu potkala právě i se svým budoucím mužem a dalšími přáteli, to bylo lepší. Těch deset let ale každopádně stačilo. Po válce jsme se z Mexika vrátili nejprve do Bělehradu, ale necítila jsem se tam dobře a za tři roky jsme se stěhovali do Prahy. Byl to zvláštní návrat. Musela jsem sebrat hodně odvahy. Na jedné straně jsem se bála, jak budu žít ve městě, kde jsem vyrůstala a kde teď už nežije ani jeden z mých blízkých, na druhé straně mě to sem mocně táhlo. Nelituju, že jsem se vrátila a že jsem zůstala.

Nelitujete ani těch ztracených let, co jste nemohla publikovat, co vás dokonce vykázali s celou rodinou z Prahy?
Ne, nelituju. Jsem vděčná za šedesátá léta i za těch posledních patnáct šestnáct let. A jsem vděčná za Prahu.

Kdybyste žila v Německu, byla byste...
... kdyby! Mně úplně stačí to, co teď mám. Divím se, nepřestávám se stále divit, co mám. Představte si, když jsem měla ty neuvěřitelné devadesáté narozeniny, psalo se o mně v několika německých novinách. V těch velkých, celostátních i v těch provinčních. Blahopřání přišla z Ameriky, z celého světa, tady na ulici mi lidi gratulovali, v tramvaji mě oslovovali. Ten život je vlastně hrozně záhadný, prazvláštní, podivný. Co všechno s vámi dokáže udělat, co všechno lidi také vydrží. Dovedou být velmi stateční. Já sama jsem měla vlastně nepochopitelné štěstí, že i v těch nejsvízelnějších situacích jsem vždycky potkala dobrého člověka. Dokonce i v té Ruzyni, mezi bachaři, byl jeden, co mi občas přistrčil porci chleba s marmeládou, kterou vařila jeho žena.

V Čechách vám začaly vlastně knížky vycházet až po roce 1989, v Německu vás mohli číst už o řadu let dříve. Jak dnes píšete? Stále německy, nebo i česky?
V tehdejší NDR, která byla jak známo ideologicky přísnější, mě vydávali od roku 1983, dnes máme nepředstavitelný rok 2006. Za ty roky se němčina pro mne stala zásadním nástrojem. To je jako byste hrála celý život na housle a pak se rozhodla přejít na klavír. Napsat článek v češtině, to není problém, samozřejmě. Ale rozsáhlejší texty, knížky? Pro to mám němčinu. Navíc mluvím, píšu a také myslím pražskou němčinou - Prager Deutsch. Aby bylo jasno, Prager Deutsch není žádný dialekt, ale jistý způsob němčiny.

Jaký způsob?
Klaus Wagenbach, což je německý vydavatel Kafky a známý kafkolog, před nedávnem kdesi řekl: Jestli chcete vědět, jak mluvil Franz Kafka, poslechněte si Reinerovou. To je pražská němčina. Já sama to neslyším. Když mluvím, mám pocit, že mluvím spisovnou němčinou. Ale když si pak třeba poslechnu magnetofonový záznam, žasnu, jaký mám přízvuk. Pražský přízvuk.

V čem je jiný?
Myslím, že v pražské němčině je cítit rakouský vliv, tím pádem je měkčí než německá němčina. A pak v pražské němčině je řada výrazů, které Němci neznají.

Například?
Když jsem v textu poprvé napsala Pawlatschen, korektorka to podtrhla a na okraj napsala: Co to je? V Německu, v Berlíně nebo v Lipsku prostě nemají pavlače. Pak také třeba neznají piškoty, zatímco ve Vídni byste nemusela nikomu nic vysvětlovat. Každý ví, co je piškot a co pavlač.

Píšete a myslíte německy. V jakém jazyce sníte?
V různých jazycích. A ty sny jsou také velmi barevné.

A kým se tedy cítíte dnes být? Češkou? Nebo snad Pražankou?
Ano, ano.... Kdyby to šlo, ráda bych si oficiálně zvolila pražskou národnost. To by bylo přesné.

Ptala se Irena Jirků

Foto ©Pavel Hroch
Lenka Reinerová
je poslední německy píšící autorkou v Praze. Narodila se 17. května 1916 v pražském Karlíně, kde také vyrůstala. Studovala německé gymnázium, od roku 1936 pracovala jako novinářka v emigrantském časopise Arbeiter-Illustrierte-Zeitung. V březnu 1939 odjela z Československa, přes Francii a Maroko, kde byla internována v zajateckých táborech, se dostala do Mexika a pracovala na vyslanectví československé exilové vlády. Se svým mužem, jugoslávským lékařem, interbrigadistou a spisovatelem Theodorem Balkem po válce, v níž zemřeli všichni její příbuzní, odjela do Bělehradu - tam se jim narodila dcera Anna. Od roku 1948 žili všichni v Praze, ale na začátku 50. let byla tady Lenka Reinerová zatčena, ve vyšetřovací vazbě strávila 15 měsíců a posléze musela na několik let s rodinou opustit Prahu. V 60. letech řídila časopis Im Herzen Europas, po roce 1969 nesměla publikovat, živila se tlumočením a překlady. Od začátku 80. let vydává její německy psané knihy berlínské nakladatelství Aufbau. V roce 1999 obdržela ve Výmaru jako vůbec první autor prestižní vyznamenání Schillerring, v roce 2003 získala Goetheho medaili. Je též nositelkou českého státního vyznamenání Medaile za zásluhy a čestnou občankou hlavního města Prahy.
Její knihy přeložené do češtiny v posledních letech vydává nakladatelství Labyrint (Vůně mandlí, Praha bláznivá, Všechny barvy slunce a noci, Kavárna nad Prahou). Sbírka povídek Bez adresy vyšla v tomto roce.
Lenka Reinerová žije dnes na pražském Smíchově a píše další knihu.

 



obsah čísla 46 ročník 2006





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek