Warning: mysql_connect() [function.mysql-connect]: Headers and client library minor version mismatch. Headers:100512 Library:30308 in /www/doc/www.sanquis.cz/www/config.php on line 8
SANQUIS - 2009/70 Nechci být komentátorem dějin


reklama




naši partneři
 
reklama


Nechci být komentátorem dějin
Günter Bartoš  
SANQUIS č.70/2009, str. 26


Říká spisovatel a novinář Jáchym Topol. Nicméně středobodem jeho románů je právě novodobá česká historie.
 
V posledním románu Chladnou zemí fabulujete alternativní dějiny Terezína. Čím vás tohle temné místo přitáhlo?
Terezín je světově známé místo. Staly se tam největší hrůzy, holocaust. Je ale zvláštní tím, že pro Židy z Východu, z Lodže nebo varšavského ghetta představovalo místo přepychu ve srovnání s tím, jak žili tam. Všichni šli na smrt, ale když přijela buržoazní židovská paní z Prahy, podávala na nádraží esesákovi peníze, aby jí pomohl s kufrem. To mi přišlo nejdrtivější.

Jako novinář jste navštívil desítky zajímavých míst. Neslo ještě některé podobně silnou emoci jako Terezín?
Mám podivnou formující zkušenost z Osvětimi, kde jsem nebyl jako vypráskaný cynický novinář, který všechno zná, ale jako sedmnáctiletý kluk s partou kamarádů na čundru po zapadlém polském venkově. Po noci u ohně a s chlastem jsem se ráno vzbudil, šílená zima, třesavka, a najednou jsem před sebou viděl dřevěnou bránu, podivnou, a na ní ostnatý drát. Vylez jsem ven, za mnou se trousili další kamarádi a v hrozné kocovině jsme se tam šli podívat. Otevřel nám vysoký, divný, strašně hubený chlap a spustil polsky. Byli jsme na území koncentračního tábora Auschwitz a on byl bývalý vězeň. Udělal nám prohlídku.

Bylo to šokující?
V té době jsme neměli ve škole výuku o holocaustu. Lidi, kterým je dnes nad čtyřicet, se o holocaustu neučili, ani se to slovo nepoužívalo. „... ubližovalo se Židům, ale největší oběti Sovětský svaz, bla, bla...“ Pro mě v sedmnácti byl ten náraz strašně silný, autentický. To zůstane v hlavě.

Terezín je v obecném povědomí, dokonce ho znají i ve světě, ale pro čtenáře románu Chladnou zemí mohou být nové a překvapivé informace o holocaustu v Bělorusku, kam děj románu v druhé půlce zamíří.
Bělorusů bylo za války jako Čechů – deset milionů, ale vyvraždili jich přibližně čtvrtinu. Čechů tři sta tisíc. Proto jsem chtěl konfrontovat Terezín, který možná zná každý německý nebo čínský středoškolák, s neznámými vyhlazovacími tábory na východě, které neznají ani Středoevropané.

Proč?
Protože hrůzy, o kterých se nemluví, fungují doteď. Každý německý školák se učí o hrůzách nacismu, ale žádný ruský školák se neučí o hrůzách komunismu a sovětismu, a to mě straší. V Bělorusku třeba byly vyhlazovací lágry jen pro děti a mě děsí, že jsem o tom vůbec nevěděl. Na východě se vyzkoušely mechanismy masového vyvražďování, které se pak použily i na západě. Na Bělorusech se učili, jak to dělat.
 

Bojujete proti zapomínání temných dějin?
Vlastně ano, ale není to prvotní. Pokouším se zaznamenávat podvědomé hrůzy, které mě zneklidňují, a doufám, že u mých knížek se čtenář občas i zasměje, že jsou zábavné a mají tempo. Kdybych chtěl jen útočit na slepá místa paměti a ignoranci, tak bych byl pravděpodobně novinář, kazatel nebo učitel. To nejsem. Jako romanopisec si mohu více vyhrát.

Česká literatura se zajímá o východ. Spisovatelé tam jezdí, píší o něm. Čím je pro nás východ tak fascinující? Proč třeba někdo nenapíše dobrý příběh z Holandska?
Po čtyřiceti letech komunismu jsme trochu bastardi mezi východem a západem, nějakým způsobem mu rozumíme. Máme to v genech, zůstala nám i ruština ze školy... Nemáme problém porozumět věcem, kterým Francouz, Brit nebo člověk vyrůstající ve svobodné společnosti nerozumí a musí se je učit. Prostor západu je díky svobodě popsán. Východ je také zajímavější tím, že je mnohem zběsilejší, děsivější a dramatičtější než západ.

Na západě dochází přece také k dramatickým událostem. Střet s islámem, rozpad tradiční společnosti. Proč o tom nepsat?
To je teď. Spisovatel je na rozdíl od fotografa nebo novináře pomalý šnek. Jako novinář o tom mohu napsat článek, ale jako spisovatel bych tam musel žít.

Není blahobytný a konformní západ ve své podstatě nudný?
Chtěl bych být boháč, žít v krásné čtvrti, a moje děti by chodily do dobré školy. Takový „nudný“ život bych chtěl mít. Ale občas bych si vyrazil s dobrým pasem a platnou zpáteční letenkou na nějakou divočárnu. To by chtěl každý.

Další rysem současné české literatury je hojný výskyt magických motivů. Také vaše předchozí kniha Kloktat dehet byla plná tajemných zvířat a dračích vajec. Reálno už dnes spisovatelům nestačí?
Nejjednodušší alibistická odpověď je, že mě to prostě baví. Furt je ve mně dítě, infantil. Dokonce mi to někteří recenzenti vytýkali. Když je ale člověk pozná zblízka, tak taky moc vyzrálí nejsou.

A nealibistická odpověď?
Nechci být dalším komentátorem dějin, psát historické studie. Když se spisovatel dívá na věci očima dítěte, může je popisovat ve zkratce, šíleně, metaforicky. To mě baví a těší. V roce 1968, který v knize Kloktat dehet popisuji, jsem byl dítě. Viděl jsem tankovou kolonu, něco to ve mně udělalo a po čtyřiceti letech jsem se z toho vypisoval.

Romány Jáchyma Topola
 
Sestra
Jeho knižní prvotina patří k nejpřekládanějším polistopadovým českým románům. Osobitá výpověď o životě v bývalém Československu na konci osmdesátých a na počátku devadesátých let dvacátého století je mnohovrstevnatým a působivým literárním útvarem. ATLANTIS

Anděl
Další z klíčových próz české literatury devadesátých let byla zpracována také do filmové podoby – režisér Vladimír Michálek podle knihy natočil snímek Anděl Exit. Příběhy lidí na okraji společnosti se nesou ve znamení lásky a závislosti. TORST

Noční práce
Dalšít pozoruhodné dílo v kontextu české literární tvorby. Přináší výstižný obraz prostředí české vesnice na sklonku 60. let. Zároveň je nadčasovým vyobrazením různých podob zla – toho společenského i osobního – a reflektuje lidské hledání cesty k naději. TORST

Kloktat dehet
Román, který se vyrovnává se stigmatem osmašedesátého roku formou brutální grotesky, zvítězil v anketě Lidových novin Kniha roku 2005. Mezilidské vztahy bez přítomnosti soucitu jsou zde popisovány z pohledu dětského vypravěče. TORST

Chladnou zemí
Příběh postupně rozkrývá další a další nánosy novější evropské minulosti. Jáchym Topol přitom jakoby bezděčně a současně s jemnou ironií otřásá zdánlivě stabilním základem našeho historického sebevnímání. TORST

V Kloktat dehet Češi udatně bojují proti ruské okupaci, k čemuž v reálu nedošlo. Kompenzujete si tak nespokojenost s českými dějinami?
Jako malé dítě bych chtěl, aby Češi byli hrdinní bojovníci. Zároveň si myslím, že vůbec není pravda, že by Češi byli národ zbabělců. Tomuhle poraženeckému náhledu na vlastní dějiny, který nám vštípili okupanti, jsem nikdy nevěřil. Magické motivy mě baví. Pořád je ve mně dítě, infantil. 30 Kloktat dehet je pokus se s tím pomocí ironie a grotesky vyrovnat. Rozhodně tvrdím, že Češi nejsou žádní zbabělci. Ale takový nesmysl jako se řítit se šavlí v ruce na koni proti tankům jako Poláci by nikdy neudělali, musí si chránit svůj malý genofond. Poláků je čtyřikrát víc než nás, mohou si taková gesta dovolit.

V románu Chladnou zemí sice fabulujete zničení Terezína, ale nic magického nebo mytického se tam jinak neodehrává. Vše, o čem píšete, by se mohlo stát. Obracíte se nakonec k určitému realismu?
Myslím, že ano. I to, co je třeba v románu přehnané nebo ujeté, má reálný základ. Třeba předobrazem komunity z románu byla parta mladých lidí, která v Terezíně skutečně žila, něco se tam pokoušela udělat a Respekt o tom otiskl reportáž.

Pro vaše romanopisectví je typická fascinace historií. Budete ji reflektovat i nadále?
Středobodem mého psaní je novodobá česká historie. Kdo jsme, co jsme, kam jdeme, co jsme byli... Chladnou zemí je poslední kniha „roztříštěné pentalogie“. Dál už nemohu, jenom bych varioval.

Chladnou zemí je psáno stylem úderných, lakonických vět, které se zařezávají do mozku jako kytarové riffy. Jak jste se k takovému stylu propracoval?
Chci sobě dokázat, že umím psát různými způsoby. Poslední knížka mi trvala nejdéle, rok, což bylo umožněné jedině tím, že jsem měl čas. Daleko déle než to napsat mi trvá to vyškrtat. Každou větu jsem přepisoval čtyřicetkrát, šedesátkrát, aby to bylo rychlé a úderné. Chladnou zemí je také první knížka, ve které důsledně nepoužívám pražský slang. Myslím, si, že je moje nejlepší.

Lepší než Sestra?
Myslím, že ano. Určitě. Na Sestru jsem už maličko alergický.

Každý vám předhazuje, že je román Sestra jako vaše první knížka stále nejlepší? Jakýsi komplex „Plechového bubínku“?
Strašně mě to štve. Nic proti tomu nemohu dělat, než psát stále lepší knihy. Ale mám pocit, že Sestru už nic nepřekopne. Vlastně jsem s tím smířen. Lidi si myslí, že Sestra nějakým podvědomým způsobem vystihla dobu.

Vaše texty vznikají na tvůrčích pobytech v Německu a Nizozemsku. Můžete psát i bez podpory od zahraničních subjektů?
Ne. Jsem hrdý na to, že moje knížky mají přízeň inteligentních čtenářů, vyhrávají ankety, ale českou literární cenu jsem nedostal už asi patnáct let. Bez podpory ze zahraničí nemohu psát.

Není to ostuda?
Teď jsem četl fejetony Karla Čapka z dvacátých let o postavení spisovatele v Čechách. Je to úplně stejné. Ani tenkrát český spisovatel ze svých knih obvykle nežil a musel vykonávat nějakou výdělečnou činnost.

Prokletí malé kultury?
Slovinci, Norové nebo Maďaři své umělce podporují.

Jak se vám psalo na ročním pobytu v Berlíně?
Berlín je tak báječný, že bych daleko raději byl někde na venkově, a to nekecám.

Pulzující velkoměsto ruší?
Berlín je plný úžasných věcí a jen chůze po ulicích je zajímavá.

Jak dlouhou nepřítomnost snášela žena a děti?
Moje žena je statečná a skvělá a je strašně ráda, když občas vypadnu. Navíc Berlín není daleko, nějaké čtyři hodiny vlakem. Do Spojených států bych na rok nejel.

Foto: archiv nakladatelství

Celý článek ve formátu pdf naleznete zde.


obsah čísla 70 ročník 2009





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek