Warning: mysql_connect() [function.mysql-connect]: Headers and client library minor version mismatch. Headers:100512 Library:30308 in /www/doc/www.sanquis.cz/www/config.php on line 8
SANQUIS - 2009/71 Nové dobré časy


reklama




naši partneři
 
reklama


Nové dobré časy
Lenka Procházková  
SANQUIS č.71/2009, str. 144


„Bruncvík nemá meč! Třeba se mu zlomil, únava materiálu,
co myslíš?“ zeptala se. Ale on neodpověděl, kroužil lžičkou
v šálku, hleděl na náčrtek té pitomé postele. Dřív spolu u snídaně
mluvili.  
„Dnes bude pěkně,“ pokusila se přivolat staré dobré časy.
„Namočím prádlo, pak zajdu nakoupit. K obědu udělám cmundu,
co říkáš?“ Neřekl nic, čmáral si v bloku. „Odpoledne to pověsím
na balkón,“ pokračovala v marném monologu. „Do večera to
uschne,“ dodala unaveně. Tak unaveně, jako by večer už byl, jako
by už měla vyžehleno. Muž zvedl oči k hodinám, překvapeně
hvízdl a vstal. „Co budeš dneska dělat?“ hlesl nepřítomně. Zaťala
zuby. „Hlavně neper, bude pršet,“ řekl ještě a odešel do pokoje.
Za zavřenými dveřmi se ozval nenáviděný zvuk hoblování.
Ale když s tím nápadem přišel, připadalo jí to ohromné.
Celý první den pozorovala jeho promyšlené pohyby a vdechovala
vůni rozřezávaného lesa. Později její nadšení opadlo,
už si nepřipadala jako účastnice obřadu a jeho usilovné bušení
a pilování ji vyhánělo do ulic. Prodlužovala nákupy, poslouchala
banální hovory cizích lidí a dokonce i houkání aut jí
znělo sympaticky. Pak ale zavřela domovní dveře a podpůrné
zvuky města vystřídal skřípot pily.
Když podvakrát přeslechl její zvonění, začala si odemykat
sama a hned se ublíženě uchýlila do kuchyně, kde chystala pracný,
protože laciný oběd. V jednu ho pravidelně přitáhl reflex
hladu, ale potom u stolu poznala, že je mu jedno, co má na talíři,
zatímco dřív…
Kdy dřív? Vlastně teprve před třemi týdny! Teprve před třemi
týdny si přivezl ta prkna. Řidič dodávky mu je pomohl složit
v mezaninu, odkud už je vynášel do patra sám, a ona, samodruhá,
seděla na schodech a hlídala ten zbytek, ráda, že skončí provizorní
noclehování na matračce. Tu noc mu poprvé voněly dlaně lesem
a ráno jí ukázal nákres postele. Žasla nad její plánovanou rozložitostí
a výškou a připadalo jí to nádherné, taky proto, že po dlouhém
období skleslosti nabral další dech. Nebylo to sice řešení
jejich situace (víc než novou postel potřebovali nové konto nebo
spíš jakoukoli výdělečnou práci), ale jako rekonvalescence se to
zdálo být skvělé. Až po několika dnech ji napadlo, že on to nebere
jako vitaminovou kúru, že je to pro něj už droga, pohlcující a nepostradatelná.
S určitostí to poznala, když začal pracovat i v noci,
tajně. Když ho poprvé přistihla, hloubil v prknech ručním vrtákem
dírky pro kolíčky. Předtím byla kostra postele sbitá hřeby, myslela,
že je to definitivní. Dřevěné kolíčky znamenaly, že to protahuje,
že už nejde o to vyrobit, ale vyrábět. „Tak důkladnou postel nebude
mít nikdo v celém městě,“ hlesla tehdy. „Nikdo, jen my tři,“ sjel
pohledem k jejímu břichu a pak ji doprovodil k matračce. „Spěte,
já hned přijdu,“ slíbil, ale nepřišel, další hodinu slyšela tlumené zatloukání
kolíčků, měl kladivo obalené hadrem.
Jednou to ale dokončit musí. Nejzazší termín je daný, přitiskla
si dlaň na břicho. Ale z čeho budem celou tu dobu žít?
Vstala od stolu a šla se podívat na zbytek zásob.
 
Horní dva regály byly prázdné, v dalším se osaměle choulil
Proust, ale toho jí vrátili už minule, a tak se odhodlala k probírce
Remarqua. Zvolila přísnou metodu, věřila, že Remarque by
to pochopil, a tak na regále zbyli jen Tři kamarádi. Oběti odsouzené
k prodeji uložila opatrně, jako zlaté cihly, do tašky. Jestli se
do tří dnů nic nestane, přijde na řadu Böll, pak Steinbeck. (Kromě
Na východ od ráje, ten patřil mezi železné rezervy uložené
v regále při zemi, tam, kam snadno dosáhla i ze své molitanové
matračky, když v noci nemohla spát a poslouchala údery kladiva
obaleného hadrem.)
V antikvariátu si stoupla do fronty, položila tašku k nohám
a vyndala z ní horní zlatou cihlu – Noc v Lisabonu. Nejdřív jen otáčela
stránky, nakonec ji museli upozornit, že je na řadě. „Tak už Remarque,“
pokývl hlavou nákupčí a začal sepisovat položky. Konečnou
cifru dvakrát podtrhl. „Jen osmdesát šest?“ podivila se. Mladík
pokrčil rameny. „Beletrie už neletí. Dnes lidi uvažujou prakticky
a na tyhle zdržovačky,“ cvrnkl nehtem do hřbetu knihy, „nikdo čas
nemá. Jaká Cesta zpátky, prosím vás?“ zakončil rozčileně.
Ještě na náměstí přemýšlela o jeho slovech, a tak se zapomněla
vyhnout soše uražené Karolíny, jejíž knihy provařila už v zimě.
„Tak mi to odpusť,“ řekla jí kajícně teď, ale Karolína podmračeně
pozorovala vozovku. „To víš, dnes lidi nemaj v šuplatech diamantový
spony pro zlé časy!“ vyhrkla osobní narážku, ale vtom někde
blízko kdosi cosi vykřikl. Byl to mužský hlas, zněl rozzlobeně.
Nerozuměla slovům, ale podle rytmu odhadla, že opakuje stále
dokola jednu větu. Lidé se zastavovali, hledali původce křiku,
ke kterému se už přidaly údery kovu o kov. Je to u refýže, uvědomila
si, u kolejí. Poplach? Zvedla hlavu k nebi. Bylo stejnoměrně
modré bez bílých letadlových čar, a tak uklidněně vykročila
k zastávce. Nástupní ostrůvek byl prázdný, hlouček čumilů stál
na chodníku, takže toho muže, zběsile bušícího tyčí do koleje,
viděla zřetelně. Překvapilo ji, že tak silný hlas může vycházet
z tak skrovného těla. „Osmnáctko ke mně!“ volal, vlastně řval ten
bělovlasý rozkročený pán. Tyč svíral oběma rukama, z místa kam
dopadala, létaly jiskry. „Osmnáctko ke mně!“ Lidé ho fascinovaně
pozorovali, nikdo se nesmál, ta scéna směšná nebyla. „Osmnáctko
ke mně!“ vykřikl naposled, narovnal se a vykročil vstříc té tramvaji,
kterou přivolal. Měl vrásky ve tváři i ve švech kabátu, o tyč se
opíral jako o hůl a volnou rukou kynul řidiči. Ale dřív, než tramvaj
zastavila, přiřítilo se policejní auto. Tyč cinkla o dlažbu.
„Oni ho zase pustěj,“ těšil ji prodavač v zelinářství, „je magor
a má na to papíry. Může si řvát co chce. Tu tyč bych mu měl
schovat.“ Když se vrátil do obchodu, všiml si jejích volných šatů.
„Vemte si k těm bramborům taky pomeranče,“ zatřepal bednou.
„No tak, nebuďte macecha.“
Park byl před polednem pustý, a tak si sedla na lavičku
před vodní nádrží. Vybrala ze sáčku největší pomeranč, otřela
ho a pomocí nehtů začala loupat. Dřeň byla tuhá a suchá, chutnala
jak sladké piliny. U betonového okruží bazénku se zastavila stará žena. Plaše se rozhlédla, pak vyndala z koženkové tašky
bandasku a dvě hliníkové trubky. Zručně je zasunula do sebe,
na konec připevnila širokou síťku. Druhý pomeranč byl šťavnatější.
Stařena mezitím ulovila tři zlaté rybičky, schovala je
do bandasky a odešla si vařit oběd.
Na cestičku pleskavě dopadly veliké kapky. Obloha potemněla,
slunce zmizelo. Jak to ráno mohl vědět? Když prošla
pasáží do příčné ulice, déšť zestudeněl a zhoustl. „Proše paněn!“
ozvalo se jí za zády. Otočila hlavu. Byl zarostlý, ale v pěkném
šedém obleku, teď už provlhlém deštěm. V kapesníku
na úzké dlani uviděla dva zlaté snubní prsteny. „Proše paněn?“
Omluvně zavrtěla hlavou a on se lehce uklonil, jako odmítnutý
tanečník. Než couvl do sucha pasáže, všimla si, že má polobotky
nazuté jen tak, přímo na bosé šlapky.
Spěchala svažitou ulicí, poryvy deště ji hnaly jako biče. Dveře
domu nešly odtrhnout, teprve když se zavěsila na kliku plnou
vahou, podařilo se to. S bouchnutím za ní zapadly a nastalo ticho.
Ani na schodech nezaslechla obvyklé usilovné zvuky z jejich
bytu a než našla v kabelce klíč, otevřel jí už sám. Vtáhl ji do předsíně
a přitiskl k sobě. „Kdes byla tak dlouho? Měl jsem strach!“
„Strach?“ žasla. „Jsi mokrá na kůži, honem to svleč, napustím ti
vanu. Nesmíš teď onemocnět!“ Vběhl do koupelny, točil kohoutkem,
klel. Teplou vodu jim odpojili už před týdnem, ale asi si
toho nevšiml. „Tak si lehni, pořádně se zabal, uvařím čaj.“
Než si navlékla flanelovou košili, už ho nesl, a tak rychle
vklouzla na matračku a přitáhla si peřinu k bradě. „Kde máš
fén?“ sáhl jí na vlasy. „V bazaru!“ řekla vesele. Ochutnala čaj
a překvapeně zamrkala: „Kdes vzal rum?“ „Koupil. A ještě pár
jiných důležitých věcí.“ „Jakých? A za co? Někdo nám půjčil
peníze?“ „Měl jsem tajnou rezervu, tak už to dopij.“ Podala mu
prázdný hrnek a nabídkově odhrnula duchnu. „Ne. Musíš teď
spát!“ Přikryl ji a ohlédl se k oknu, na které bušil déšť. „A ty?“
hlesla. „Co budeš dělat?“ „Mám ještě nějakou práci na té posteli.“
„A jo,“ zívla. „Postel. Na tu jsem zapomněla.“
Hukot deště jí zněl i ve snech, ale ani rachot hromu a policejní
sirény pod oknem ji nedokázaly probrat k vědomí.
Zdálo se jí, že je v lese, že někdo kácí stromy, slyšela údery
sekyry. Pak se sypalo sklo a nad hlavou jí proletěl ledový závan,
ale to se hned zlepšilo, když ji pevné paže podebraly,
přenesly do bezpečí a omotaly peřinou.
Konečně otevřela oči. Hleděla přímo do modré oblohy,
po které kroužily šiky ptáků. Dva rackové seděli na vysokém
zábradlí jejich postele, která se kolébala na vlnách. „Dáš si
kávu?“ Muž vedle ní odšrouboval víko termosky. Vytřeštěně si
sedla a rozhlédla se po té nekonečné spoustě vody všude kolem.
Obzor neexistoval a cesta zpátky byla jen legendou. Spolykala
teplou kávu a opláchla hrnek. „V šuplíku na tvé straně je
dalekohled. Najdi mi ho, prosím tě,“ požádal ji.
(duben 1989)

Kresba: Luděk Bárta


obsah čísla 71 ročník 2009





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek