Warning: mysql_connect() [function.mysql-connect]: Headers and client library minor version mismatch. Headers:100512 Library:30308 in /www/doc/www.sanquis.cz/www/config.php on line 8
SANQUIS - 2010/74 Ras Mohamed


reklama




naši partneři
 
reklama


Ras Mohamed
Jan Andreska  
SANQUIS č.74/2010, str. 106


Často navštěvovaný Národní park na jižní špičce Sinajského poloostrova má za sebou pestrou minulost – zejména v moderní době. Je to území dvou tváří: vyprahlá poušť se slanými jezery a dunami na jedné straně a rozsáhlé korálové útesy na straně druhé. Skromný život pouště a druhové bohatství útesu tu vytvářejí zajímavé kontrasty.

Místo se jmenuje po prorokovi, přímý překlad by zněl Mohamedova hlava, používá se také název Mohamedův mys.
Až do počátku dvacátého století se zde vlastně nedělo nic pozoruhodného. Starobylá lodní trasa obchodníků s kořením vedoucí z úžiny Bab el Mandab se před Ras Mohamedem rozdělovala do dvou směrů. Jeden mířil do Suezského zálivu a města Suezu, druhý Tiranskou úžinou do Akaby a dalších přístavů v Akabském zálivu. Útesy spolehlivě bránily přistání, a tak v těchto místech zřejmě žily jen místní beduínské kmeny.
 

Námořní provoz v Suezském zálivu zintenzivněl poté, co byl dostavěn stejnojmenný kanál v roce 1869, a první světová válka potom nenápadně změnila také provoz v Akabském zálivu, když byl roku 1917 dobyt velbloudí kavalerií plukovníka Lawrence přístav Akaba. Ten byl následně Brity použit pro podporu hidžázské ofenzivy.
Na strategickém významu získala deset kilometrů vzdálená Tiranská úžina po vzniku státu Izrael. Přístav Eilat na severní špičce Akabského zálivu byl – a stále je – jediným spojením Izraele s Indickým oceánem. Úžina mezi ostrovem Tiran a Šarm al Šejchem na Sinajské pevnině sváděla Egypt k instalaci děl schopných úžinu zablokovat a zamezit námořnímu přístupu do Eilatu. To také vedlo k masivní vojenské přítomnosti na Ras Mohamedu.
 
Mangrovníky rostou ve slané vodě
Pohyblivé písečné přesypy v poušti

Sinajské tažení v roce 1956 Izraelci zakončili obsazením jihu poloostrova a úžinu otevřeli. V dohodě po ukončení bojů se Izrael zavázal ke stažení z poloostrova za egyptský závazek demilitarizace Sinaje, tedy i za záruku volné plavby úžinou. To vydrželo deset let. 22. května 1967 Egypt úžinu znovu uzavřel. V následné Šestidenní válce Izrael Sinaj opět dobyl a okupoval ji až do Dohod z Camp Davidu (1978).
Právě v době izraelské okupace bylo na Ras Mohamedu poprvé vyhlášeno chráněné území. Po návratu Sinaje k Egyptu nastalo období rozvoje turistiky, využívající původní infrastrukturu okupační armády, zejména silnice a letiště. Snaha získat příjmy z turistiky vedla k rychlé urbanizaci pobřeží hotely všech kategorií, a to zas k novému, tentokrát egyptskému vyhlášení Národního parku v roce 1983. Park chrání souš před výstavbou a pobřeží včetně útesů před nadměrným potápěním a nelegálním rybolovem.

Ráj sportovních potápěčů
Rozloha parku činí 480 km² a dělí se na 135 km² suchozemské plochy a 345 km² plochy korálových útesů a odlivových ploch. Potápění zde není zakázáno, naopak je podstatným zdrojem příjmů z turistiky. Ochránci přírody samozřejmě musí udržet snadno zranitelné útesy v nepoškozeném stavu – tak, aby zůstaly turisticky atraktivní. O Ras Mohamedu se také mluví jako o nezpochybnitelném ráji sportovních potápěčů.
Útes tvoří množství druhů korálů, uvádí se až 120 taxonů. Podstatné jsou korálové a další ryby, těch zde žije těžko představitelných 1000 druhů. Udává se také 40 druhů mořských hvězdic, 25 druhů ježovek a 100 druhů měkkýšů. Tohle živočišné spektrum, tak odlišné od Středozemního moře, je dáno tím, že Rudé moře je prodloužením teplého a druhově bohatého Indického oceánu. Korálový útes je na některých místech široký téměř deset kilometrů, což je v podmínkách Rudého moře unikátní.
 
V Rudém moři žije přes sto druhů korálů
Smrtelně nebezpečný perutín

Atraktivní vraky
Dalším oblíbeným cílem potápěčů je vrak lodi Thistlegorm, potopené v roce 1941. SS Thistlegorm byla loď obchodního loďstva, spuštěná na vodu roku 1940 v Sunderlandu. Byla potopena na své čtvrté plavbě, když na cestě kolem mysu Dobré naděje dopravovala na africkou frontu zbraně a výstroj pro Osmou armádu tehdy nově formovanou generálem Cunninghamem. Vojenský náklad byl doplněn dvěma lokomotivami pro egyptské dráhy. Kotvící loď našla v noci na 6. října 1941 dvojice Heinkelů He 111, startujících z Kréty, a potopila ji o půl druhé zásahem dvou leteckých pum. Vrak objevil na základě informací místních rybářů Jacques-Yves Cousteau začátkem 50. let a od počátku 90. let je pravidelným cílem rekreačního potápění.
Další navštěvovanou lodí je Yolanda, která ztroskotala za poněkud prozaičtějších okolností a s o hodně prozaičtějším nákladem. Vezla totiž sanitární keramiku a instalační materiál. Zřejmě ne zcela střízlivý kormidelník loď poškodil o útesy, a tak dnes dno v okolí vraku zdobí záchodové mísy. Ty se účelně začlenily do mořského ekosystému, neboť poskytují úkryt rybám a chobotnicím.
Poušť, byť druhově chudá, má nesporné kouzlo. Těm, kdo se do parku po souši vydají, slouží ke vstupu oficiálně vyhlížející vstupní brána, kde se platí nevysoké vstupné. Celá Sinaj je vlastně také poušť, ale je to poušť skalnatá a hornatá, zatímco krajina Ras Mohamedu je spíše rovina se skalními výchozy a pohyblivými písky dun. Písečné přesypy lépe vyhovují středoevropské představě pouště. V podstatě jde o krajinu jakoby fádní, přesto je tu mnoho pozoruhodného.
 
Ryby zde plavou na dosah ruky, i když ne všechny patří mezi přátelské druhy. Ráno se doporučuje začínat proti směru doporučené trasy, aby byly útesy stále pěkně osvětlené. Vpravo ryba z čeledi klipkovitých.

Původní krajina bez hotelů
Důležité je si uvědomit, co zde vlastně chybí. Území totiž v důsledku ochrany není – na rozdíl od severněji položené části – urbanizované, jde o původní krajinu bez velkých hotelových komplexů a na ně navazujících sportovišť. Větrnou erozí formované skály působí divoce a přitom velmi romanticky.
Špička poloostrova je oddělena úzkým kanálem a za ním leží písčitý ostrov s majákem. Ostrovu se říká mangrovový, a je tomu opravdu tak. Oddělující kanál je kolonizován přirozeným mangrovovým porostem, jediným, který lze na Sinaji navštívit. Mangrove, společenstvo na rozhraní pevniny a moře, je typické pro tropickou oblast, a takhle vysoko na severu jde o botanickou raritu. Konkrétně se jedná o zajímavý druh Avicennia marina, zvaný též šedý mangrove, který je rozšířen celosvětově a roste i na více místech pobřeží Rudého moře. Vodu přijímá kořeny a přebytečnou sůl vylučuje průduchy listů. Dýchání řeší velmi nápadnými vzdušnými kořeny.
Na mangrovové porosty jsou vázány různé živočišné druhy, v případě Ras Mohamedu například drobná volavka proměnlivá, jež vyhledává pobřeží s hustou vegetací. Turistický průvodce také upozorňuje na přítomnost orlovce říčního, což autor článku potvrzuje: ke své velké radosti viděl dva jedince, kteří jako místo ke spočinutí využívali právě místní maják.
 

I souš stojí za to
Čeští turisté bývají na Sinaji častými hosty. Lze jen podotknout, že by bylo pošetilé si při rekreačních pobytech v Šarm al Šejchu nebo v o něco vzdálenějším Dahábu nechat Ras Mohamed ujít. Není sice divu, že většina návštěvníků jako svůj cíl zvolí spektakulární mořský biotop a poutavou možnost potápění a koupání, ale ani suchozemský biotop není nezajímavý. Také jeho návštěvu je možné poučeným návštěvníkům s klidným svědomím doporučit.

Foto: Jan Andreska a Pavel Kočička

Celý článek ve formátu pdf naleznete zde.


obsah čísla 74 ročník 2010





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek