Warning: mysql_connect() [function.mysql-connect]: Headers and client library minor version mismatch. Headers:100512 Library:30308 in /www/doc/www.sanquis.cz/www/config.php on line 8
SANQUIS - 2006/43 Demokracie na pokraji teroru


reklama




naši partneři
 
reklama


Demokracie na pokraji teroru
Jefim Fištejn  
SANQUIS č.43/2006, str. 5


Z úst čelního představitele radikálního palestinského hnutí Hamas, které vyšlo vítězně z nedávných parlamentních voleb, zazněla smutná pravda: „Lid promluvil. Toto je demokracie.“
Přes veškeré obavy z budoucího vývoje v regionu nikdo nezpochybňuje demokratickou povahu volební procedury a legitimitu zběsilých vítězů. Avšak když přitakáme: „Ano, i toto je demokracie“, musíme přesně vědět, co tím vlastně říkáme. Demokracie je forma společenského zřízení, která mnoho nenapovídá o jeho obsahu. Je to odpověď na otázku „jak“, nikoli „co“. Vůle lidu je vyjevena, ale co se nám to vlastně vyjevilo? Lid promluvil, ale neřekl náhodou jen sprosté slovo, které se na stránky slušného časopisu nepatří?
Od časů Hérodotových je demokracie jednou provždy definována jako vláda lidu. Političtí myslitelé již dávno pochopili, že o kvalitě vládnutí způsob volby mnoho nevypovídá. Jeden takový bystrozraký politolog Samuel Huntington, mimochodem autor aktuální teorie střetu civilizací, ve své dřívější knize „Třetí vlna“ popisuje problém takto: „Podstatou demokracie, její podmínkou sine qua non, jsou volby - otevřené, svobodné a regulérní. Vlády, které z nich vzejdou, mohou být neefektivní, zkorumpované, krátkozraké, nezodpovědné, mohou být ovládány skupinovými zájmy a nedbat zájmů veřejných. Pro tyto své vlastnosti jsou takové vlády nechtěné, avšak to neznamená, že nejsou demokratické. Demokracie je jen jednou z veřejných ctností, nikoli však jedinou, a vztahy mezi demokracií a dalšími veřejnými ctnostmi a neřestmi lze pochopit jen tehdy, odlišíme-li demokracii od dalších znaků politického systému.“ Populistické a většinou autoritářské režimy, které ze svobodných voleb začasté povstávají, jiný jasnozřivý politolog současnosti Fareed Zakaria nazval „neliberálními demokraciemi“. Čím frustrovanější je obyvatelstvo pozvané k volebnímu klání, tím zaručeně zhoubnější bývá jeho výsledek. Diktátor nebo diktatura pak vládne z vůle lidu tak dlouho, dokud plní zvůli lidu.
Otázka, zdali připouštět k demokratickým volbám extremistická hnutí, zvláště mají-li dobré vyhlídky na vítězství, zatím nebyla jednoznačné zodpovězena. Pod kůží máme děsuplný příklad Německa, kde se Hitlerovi národněsocialističtí dělníci dostali k moci demokratickou cestou. Abychom mohli dát na tuto otázku zápornou odpověď, měli bychom umět srozumitelně popsat soubor prostředků, jejichž pomocí by se takovému vývoji dalo předejít. Nejspíše však by frustrovaný národ svou zvrhlou vůli tak či onak prosadil. Příklady z nejnovějších dějin, jako třeba Alžírsko, kde byli silou rozprášeni islamisté poté, co zvítězili v regulérních volbách, také nezavdávají důvod k nadšení. Nejen proto, že islamistický odpor ani po desetiletích nevymizel do ztracena, nýbrž především proto, že takový silový zásah podřezává větev, na které sedí celá současná civilizace. Kde je dovoleno hrát podle pravidel, musí být dovoleno také vyhrát.
Jelikož frustrovaných národů je ve světě přemíra, demokratické volby stále častěji vynášejí k moci populistické a mocichtivé tlučhuby. Neliberální demokracie se množí jako houby po dešti. I ti, kteří vidí v demokracii společenský ideál, uznávají, že má své stinné stránky. Věří však, že jenom demokracie může časem přivést ke kormidlu rozumné politické síly i tam, kde sama dostala k moci blouznivce. Nová politická odpovědnost jakožto přímý důsledek demokratických voleb dříve nebo později donutí blouznivce vyměnit jánošíkovskou logiku partyzánského boje za zúčtovatelnou státnickou činnost. Platí to také pro islámské fanatiky z Hamasu, pro něž se situace nyní radikálně proměnila. Již nejsou v národněosvobozenecké ilegalitě a nebudou mít nikoho, koho by mohli vinit ze zrady národních zájmů. Sami se stanou mocí, jež bude zodpovídat za poměry ve svém státě: za všudypřítomnou chudobu, za korupci, za neexistenci efektivní státní správy, za vysokou nezaměstnanost. Od zítřka za to může Hamas. Stejně tak jako za vztahy autonomie s Izraelem, Spojenými státy a Evropskou unií. Což dává naději na rozumné politické řešení blízkovýchodního problému - v jakési neurčitě vzdálené budoucnosti.
S optimistickou vizí není žádný problém. Problém začíná, pokud připustíme, že ke šťastnému rozuzlení vbrzku nemusí dojít a že se příjemná metamorfóza islámského sebevraha-teroristy ve spořádaného měšťáka niterně cítícího politickou odpovědnost nestačí dokonat. Že přece jenom dojde k hromadným nepravostem, možná i k páchání zločinů proti lidskosti. Co s lidem, který to nejen připustil, ale přímo vyjevil jako svou svrchovanou vůli? Dříve to bylo jednoduché: poválečné Německo bylo na delší dobu zbaveno státní svéprávnosti a podrobeno důkladné převýchově. Dnes platí princip kolektivní neviny. Pro hromadné zločiny páchané z požehnání převážné většiny lidu budou hledáni jednotliví viníci, leč i jejich potrestání, jak ukazuje příklad Saddámův a jiných diktátorů, vůbec nebude snadné. Na jejich straně je silná legitimita vládnutí. Hlas lidu se vskutku stává hlasem božím - místo aby tomu bylo naopak. Lid smí vyjevit jakkoli zlotřilou vůli, leč nesmí za ni být potrestán. Zločin, je-li dokonán dostatečně velkým množstvím pachatelů jednajících ve shodě, nikdy nedozná trestu. Vzniká kruh, tak trochu bludný.


obsah čísla 43 ročník 2006





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek