Warning: mysql_connect() [function.mysql-connect]: Headers and client library minor version mismatch. Headers:100512 Library:30308 in /www/doc/www.sanquis.cz/www/config.php on line 8
SANQUIS - 2006/43 Svět podle Ivy Pekárkové


reklama




naši partneři
 
reklama


Svět podle Ivy Pekárkové
Irena Jirků  
SANQUIS č.43/2006, str. 58


Více než deset let strávila spisovatelka Iva Pekárková v emigraci, z toho nemálo roků prožila v manhattanské čtvrti Yorkville. Živila se jako barmanka, posléze jako taxikářka, a zdálo se, že při tom a také v New Yorku už zůstane.

Každopádně se tam bude vracet po každé ze svých dobrodružných cest po Indočíně či jiném konci světa...
Aby bylo jasno, Iva Pekárková je duší i tělem dobrodruh. Svobodná duše, nespoutaná žádnými hranicemi, konvencemi či snad nějakým tabu. V polovině 90. let se v New Yorku nečekaně sbalila a přesídlila zpět do země svých předků. Učinila to bez sentimentu a falešného dojetí, prostě razantně. V české literatuře je od té doby nepřehlédnutelná. V Praze vydala v následujících letech hezkou řádku knih, napsala spoustu povídek, několik scénářů a reportáží pro noviny, vdala se za amerického manžela, rozvedla se, zamilovala se do nigerijského přítele a s ním se před pár měsíci přestěhovala z pražské Michle do Londýna.
„Proč právě do Londýna?“ Nad tou otázkou je pokrčí rameny. „A proč proboha ne?“

Co je dnes Londýn
Úžasná a překvapivě vlídná změť jazyků a nářečí, názorů, problémů, barev tváří a dětí, extraterestriálních účesů, uprchlíků, vysloužilých námořníků a společenské smetánky nevídaných druhů. To všechno, jak se zdá, drží víceméně pohromadě díky liberální politice, neozbrojeným policistům a bezpečnostním kamerám na každém rohu. Je to tak trochu britské impérium devatenáctého a začátku dvacátého století sražené dohromady nedostatkem prostoru a cenově dostupných bytů. Ovšem bez klasických rasových předsudků, ovšem s množstvím zeleně, dobře živených lišek a taky šedých veverek, přistěhovalců z Ameriky, kterých se Británie začala, na rozdíl od mnoha jiných přistěhovalců, nenásilně, ale odhodlaně zbavovat.

A co miluju na New Yorku
New York? To je omámení siluetou. New York je pro mě, aspoň vizuálně, to nejkrásnější velkoměsto světa a jeho urbanistický konstruktivismus mě nepřestal fascinovat ani deset let poté, co jsem ho (zřejmě definitivně) opustila. New York je město věčné proměny - tak rychlé, že ji jeho obyvatelé snad ani nevnímají. Velkoměsto plné neznámých i dobře známých vůní, poseté parky, v nichž můžete v poklidu posedět na lavičce, právě tak jako být zavražděni - a nalezeni po osmi letech v podobě vyschlé kostry v podrostu. (To není výmysl - vzpomínám třeba na to, jak se v roce 1996 prováděl úklid Morningside Parku. V podrostu přitom bylo objeveno několik letitých mrtvol neznámého původu.) Všechny ostatní metropole, které jsem kdy měla ráda, mi odpustí: New York je pro mě TO město.

Praha se potápí
Benátky. Nemůžu si pomoct, vidím to tak: tahle dvě svérázná města jsou už nějaký čas obětí turistické invaze. Benátky, které s tím mají větší zkušenosti, se pokoušejí turisty odradit „antireklamami“ s portréty krys a fotkami trestuhodně špinavých hotýlků, ve kterých vás prý ještě okradou. Praha turisty naopak láká lascivními náznaky slibujícími, že mladé Češky jsou zvědavé nadržené krásky, které jen čekají na cizince - a odrazuje je pouze cenami barů a hotelů v centru, případně nevlídností obyvatel. Přesto ta dvě města pro mě mají mnoho společného: Obě stojí (jedno doopravdy, druhé pomyslně) na prohnilých kůlech zanořených už před stovkami let do bahna na dně. Obě se pomalu, nezadržitelně potápějí...

Češi: abstraktní láska
Na Čechy už dávno nejsem expert. Znám je buď jako adrenalinové řidiče, předjíždějící před zatáčkou kolonu aut, anebo jako podmračené spolucestující v tramvajích a autobusech, kteří, když vám celou vahou šlápnou na nohu, místo omluvy jen zamručí, ať jdete někam. Anebo taky jako nezištné pomocníky, kteří vám na dálnici opraví auto - a než jim stačíte poděkovat, s rozpačitým úsměvem ujedou. Spoustu Čechů a Češek, Moravanů a Moravanek mám upřímně ráda jako jednotlivce. Ale jako národ dokážu Čechy milovat jen velmi abstraktně. I když to je možná symptomatické - většina mých kamarádů z řad světoběžníků má ráda všechny lidi na zeměkouli, a přitom nemůže přijít na jméno národu, z kterého pocházejí.

Kde mám tedy domov?
Kdosi mi říkal, že pro ženu narozenou ve znamení Vodnáře je „domov tam, kde si může rozložit spacák“. Ne že bych věřila na horoskopy, ale tohle vážně sedí.

Táta mi nikdy neodpustil
Klasická ukázka, jak se dva blízce spříznění lidé, oba chytří, vzdělaní, lidsky slušní a bez větších duševních poruch (já tedy určitě), můžou vzájemně dokonale odcizit, přičemž jsou oba přesvědčení, že za to může ten druhý. Otec mi nikdy neodpustil, že jsem emigrovala - anebo možná, že jsem si troufla vybrat svůj vlastní osud, s čímž on při své autoritářské povaze nemohl souhlasit. Zkrátka se nestýkáme, já se ani neodvažuju za ním zajít. Už několikrát ho v mé přítomnosti málem ranila mrtvice, tak nechci ohrozit jeho zdraví.
Tahle situace mě dlouho mrzela. A pak, když byly v roce 2003 na netu zveřejněny seznamy agentů StB, našel v nich můj bratranec otcovo jméno dokonce dvakrát. Mě samotnou by nikdy nenapadlo do nich nahlédnout. Chci věřit, že se tajným agentem stal proti své vůli. A jako nesmírně inteligentní člověk snad vykoumal, jak to zařídit, aby svou činností nikomu neublížil. Musím se smířit s tím, že víc se o tom zřejmě nikdy nedovím, rozhodně si s ním o tom nepopovídám. Ale vzhledem k tomu, že je mu přes osmdesát, je teď nejdůležitější, že se, pokud vím, těší dobrému zdraví.

Rodinu mám obrovskou!
Když jsme to naposledy počítali, vyšlo nám přes 150 lidí tak či onak s námi spřízněných. Všichni to jsou Nigerijci z málo známého kmene Oza. A s jednou nebo dvěma výjimkami (k nimž bohužel patří i Uhunoma, nejstarší brácha mého přítele) jsou to naprosto úžasní, přátelští, zlatí antirasisti, kteří Kennyho bílou ženu milují a jsou rádi, že si ji v Bílé zemi našel. Když Kenny získal české občanství - ne právě snadný úkol, ve kterém jsem hrála velkou roli - , nejmíň tři měsíce u nás nepřetržitě zvonil telefon a jeho příbuzní na drátě mi dojatě děkovali, že jsem z něj udělala Evropana. Pokud jde o mou rodinu v Čechách, měla jsem dost smůlu. V Africe naopak ohromné štěstí.

Taxík a minicab
Skvělá šance, jak vydělat peníze, získat zkušenosti a dokonale si znechutit lidi. I když tomu poslednímu jsem se vždycky bránila. Různé druhy taxíků a limuzín v New Yorku jsem řídila dobře osm let. Teď uvažuju o možnosti řídit v Londýně tzv. minicab, což je taxík přes dispečera. Držte mi palce!

Nejlepší knížka? Nesmysl!
Tohle nej-nej mi vadí. Je to podle mě právě tak pokrytecké, jako když po nezapomenutelné noci ujistíte partnera, že je ten nejlepší ze všech. Knih, které mi přivodily opakované duševní orgazmy, je možná několik tuctů, možná několik set. Pokud skutečně požadujete jména, pak mi asi nejvíc učarovala Toni Morisson (dávno předtím, než dostala Nobelovu cenu, a hodně dávno předtím, než se začala, podle mě poněkud rasisticky, zastávat O. J. Simpsona a tvrdit, že rozhodně není vrah, jen ho do toho namočili bělošští policajti). A taky australská autorka Janet Turner Hospital, která podle některých kritiků píše velmi podobně jako Toni.
Muži a ženy
Hm... kulhavý chromozom? „Důkazy“, že muži jsou lepší než ženy, anebo, v posledních čtyřiceti letech, naopak? Na podobné řeči, byť leckdy sofistikované, moc nevěřím. Mám platonické přátele mezi držiteli chromozomů XY právě tak jako mezi držitelkami chromozomů XX. Obě pohlaví dokážou člověku pomoct, nechat ho vyplakat se na hrudi (pravda, v případě XX obvykle vypolštářovanější), vynadat mu, hystericky na něj ječet nebo ho nečekaně zradit. Jako osoba inklinující spíš k heterosexualitě musím přiznat, že mě v životě zradilo a naštvalo víc mužů nežli žen, ale dovedu si představit, že to u osob inklinujících k homosexualitě může být přesně naopak. Muži a ženy se od sebe liší, to uznávám, ale odmítám z toho dělat politiku.

Emancipace
Co je to? Je to? V Africe by to zřejmě byla vzpoura dívek v pubertě (anebo prepubertálních), které by jednohlasně prohlásily: „Pryč s ženskou obřízkou!“ (Věřte tomu nebo ne, ale ještě v 21. století prodělává podobnou krvavou iniciaci 70-80 procent afrických žen.) Vzápětí by se ovšem měli vzbouřit muži v Africe, na Středním východě i v dnešních USA a prohlásit, že ani oni nechtějí být obřezaní. Zatímco obřízka u žen se obvykle jen mlčky toleruje, obřízku u mužů už mnohé „vědecké“ studie prohlásily za „normální“ anebo dokonce „zdraví prospěšnou“. Bůhví, co za tím vězí.
Takže jak si představuju emancipaci? Jako zlatý věk, kdy neobřezaná žena svůdně zamrká na neobřezaného muže, pozve ho na dva tři drinky, svede ho -a pak spolu budou vychovávat děti, oba společně, ve vzájemné úctě a lásce. A tohle se, v různých podobách, bude dít na celé zeměkouli. Dost velká utopie, co?

Proč dělám, co dělám?
To je dobrá otázka. Rozhodně nepíšu, abych zbohatla. Kdyby někdo přesně spočítal, kolik mi má kariéra „spisovatelky“ vynesla, a vydělil to časem, který jsem tím strávila, nejspíš by mu vyšel hodně ubohý roční plat. (A to se tři z mých knížek prý vyšplhaly na seznam bestsellerů.) Psaní je tak trochu terapie, tak trochu zvyk a potřeba, životní styl - a tak trochu to jediné, co umím. Teď, po čtyřicítce, zjišťuji, že stát se v mládí romanopiscem znamená nevyučit se žádnému zpeněžitelnému řemeslu. Je to úžasně vzrušující, ale taky značně únavné a málo výnosné zaměstnání, které vám zabere 24 hodin denně. Naštěstí vás obyčejně zároveň tak naplní, že vám přestane záležet na tom, jestli bydlíte v třípatrovém rokokovém zámečku, anebo v třímetrové místnosti, ze které musíte vyhánět šváby. Stačí vám papír a tužka, případně počítač - a vědomí, že vaše knihy aspoň někdo čte.

O čem psát nikdy nebudu
O tom, co mě nezajímá a o čem nic nevím..., leda že by mi za to někdo hodně dobře zaplatil - to je přece údělem všech novinářů. Jistě, zrovna jsem prohlásila, že mi na penězích nezáleží, a za tím si stojím. Bohužel se i autoři knih musejí něčím živit. Tuhle jsme se o tom bavily s kámoškou, taky chudou, ale o hodně mladší. Rozhovor se netýkal jen psaní, ale i sexu a tak. Kámoška, pevně rozhodnutá jisté věci v posteli prostě neprovozovat, značně vyměkla při představě, že by jí za to někdo nabídl ekvivalent tříměsíčního, případně ročního platu. Spisovatelé, obecně vzato, nebývají o nic menší děvky. Ale aspoň při své práci nechytí žádnou pohlavní chorobu.

Přátelé jsou nutnost
A taky velká zodpovědnost. Jak jinak by chudý člověk mohl cestovat, kdyby neměl po světě roztroušeny kamarády a známé, u kterých může kdykoli přenocovat (a samozřejmě jim nabídnout přenocování u sebe doma)? Jeden Američan kdysi povzdechl: „My Amíci musíme mít prachy. Vy Češi máte kámoše.“ Pro některé podivíny, mezi něž se taky trochu počítám, představují spřízněné duše navíc jedinou šanci, jak se ujistit, že se ještě dočista nezbláznili.

Můj nejlepší šéf
Můj nejoblíbenější šéf, svým způsobem, byl ruský majitel taxikářské garáže na Západní straně Manhattanu. Byl to mizera, podvodník, možná i zloděj a aspirující člen brooklynské ruské mafie (i když jsem přesvědčená, že mezi skutečné mafiány nikdy nepronikl), ale taky úžasně „normální“ a spolehlivý člověk. Nemluvě o tom, že právě on mi poskytl jedinou možnost využít faktu, že jsem se musela zamlada 11 let učit rusky.

Odvaha
Nevím, jestli je to správná odpověď, ale spíš než fanatikové, mávající v adrenalinovém opojení prapory revoluce, se mi vybaví úplně obyčejný, ničím výjimečný človíček, který - aniž by si jednou jedinkrát postěžoval - každé ráno vstane a jde do práce, aby uživil rodinu. A tohle dělá třeba dvacet třicet let. Odvaha tohohle druhu mě fascinovala třeba u neuvěřitelné spousty Indů, kteří se sice počítají ke střední třídě, ale přitom s celou rodinou, včetně babičky a tří psů, bydlí na kusu papundeklu na ulici. Shánět den co den obživu, i když nevím, co přinese zítřek, a navíc kolem sebe vidím tisíce a statisíce lidí, kteří jsou na tom po materiální stránce mnohem líp, to mi přijde jako hodně velká odvaha, odvaha přežít za každou cenu. Jistě, některé velké jednorázové akce, třeba záchrana tonoucího, taky vyžadují odvahu. Ale její princip podle mě spočívá v dennodenní dřině.

Jsem ráda sama
Samota, tedy ta dobrovolná, je naprosto úžasná věc, pokud si potřebujete něco promyslet, vyčistit si mozek, napsat pár kapitol knížky. Ráda unikám, úplně sama, do své chaloupky v Orlických horách, kde bez elektřiny a tekoucí vody, s vypnutým mobilem trávím v radostném tvůrčím vytržení třeba čtrnáct dní nebo měsíc. Taky ráda sama cestuju - i když při cestování člověk nikdy není sám, jen ho to přinutí ponořit se mnohem hlouběji do kultury země, ve které právě je. Samota nechtěná může být zničující - ale zjistila jsem, že je leckdy snadné si namluvit, že je nám bez nich (bez partnera, bez přátel, bez příbuzných) vlastně docela dobře. Psychologové říkají, že skutečně vyrovnaný člověk by měl umět být sám se sebou právě tak jako s partnerem anebo s velkou společností na mejdanu. Myslím, že na tom něco je - ale zdá se mi, že nějak čím dál míň lidí umí být samo. A zároveň čím dál víc lidí samo je - tu vzniklou díru vyplňují věčnou muzikou z rádia, cédéčka nebo ipodu, pořád potřebují nějaký „input“. Někdy, když jedu v autobuse a vidím na sedadlech namačkané osamělé lidičky, z nichž každý má na uších sluchátka a otřásá se rytmem své vlastní muziky, mám z toho osamělého davu docela strach.

Nejlepší vtip
Dobrých vtipů je habaděj, ale některé se musí vypravovat! A tak jen jeden, kratičký, vhodný pro ženy ve středním věku, což už bohužel dávno jsem. Sára ráno vstane, podívá se do zrcadla a spokojeně prohlásí: „A já to tomu Izákovi přeju!“

Zaznamenala Irena Jirků
Iva Pekárková
Narodila se roku 1963 v Praze. Nedokončila studia na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, jako velmi mladá emigrovala a více než deset let strávila v emigraci. V USA se živila jako sociální pracovnice, barmanka a taxikářka.
Ráda sama cestuje po celém světě, fotografuje. V Čechách debutovala v roce 1989 knihou Péra a perutě, posléze vyšly Svět je kulatý, Dej mi ty prachy, Gang zjizvených, Můj I.Q. a další prózy a také cestopisy. Loni na podzim jí nakladatelství Petrov vydalo knížku Šest miliard Amerik, což je neobvyklý a objevný průvodce po USA.



obsah čísla 43 ročník 2006





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek