Warning: mysql_connect() [function.mysql-connect]: Headers and client library minor version mismatch. Headers:100512 Library:30308 in /www/doc/www.sanquis.cz/www/config.php on line 8
SANQUIS - 2011/87 Ukradené dětství


reklama




naši partneři
 
reklama


Ukradené dětství
Kateřina Janouchová  
SANQUIS č.87/2011, str. 82


Poprvé je to šok.
Podruhé už je na to člověk zvyklý.
Potřetí už se mu to možná dokonce líbí?
Začalo mi to být jedno. Rezignovala jsem. Jasně. Zase se všechno zapakuje do beden. Je čas balit.
Nestačila jsem se ještě upnout ke svému pokoji, k řadovému domku, k zahradě. Zato jsem se skutečně upnula k Sanne, k Mortenovi, k pihaté Raff ě, k Edith, k Nancy, k milované, úžasné Nancy... Těch loučení bylo tolik, že mi splynuly v jedno. Slzy tekly proudem. Nakonec jsem už ani nedokázala být smutná.
Bylo vážně jednoduché popřát si goodbye s Andrewem, Tuem, se Sun Jang, ani oni tady možná nezůstanou dlouho, odjedou do jiných zemí, jako děti diplomatů nesmějí ani oni mít nikde zapuštěné kořeny, narodili se bez pevného bodu v existenci, snažila jsem se od nich něco naučit, nenechávat za sebou žádné smutky, soustředit se jen na ten nový život, který mě čeká zítra.
Bude ze mne zkušená cestovatelka, která bude jezdit z jedné země do druhé a přitom se nebude utápět v sentimentalitě. To jsem si uvědomila, když nám u dveří zazvonila jedna česká rodina. Byl to vysoký hubený spisovatel, se kterým se táta ještě v Praze hodně stýkal. Teď tu ten člověk stál s pár zavazadly a ženou a dvěma dětmi, Davidem a Zuzankou. David byl o pár měsíců mladší než já, Zuzanka o pár let starší než můj mladší bráška. V Dánsku byli všichni jen na přechodnou dobu, měli pokračovat dál do USA, ujeli před politickými krizemi tam doma, bylo to tam čím dál nesnesitelnější, pochopitelně s námi můžou nějaký čas zůstat a před tou dlouhou cestou si trochu odpočinout.
Před Davidem jsem si mohla hrát na protřelou světačku. Teď se role obrátily. On tady byl nový, právě unikl ze spárů diktatury. Já si ve svobodě fl ower power libovala už téměř rok, nosila jsem dlouhé vlasy a háčkované čepice s květinami, volné kalhoty, uměla jsem písničky od Beatles a taky už jsem byla (no dobře, tak skoro) nahá v posteli s klukem. A co věděl on, takový smrkáč, o životě! V hloubi srdce jsem mu samozřejmě záviděla, že pojedou do USA. Do Ohia! Ohio, tohle slovo znělo v mých uších zajímavě, mělo mezinárodní ráz. Byla bych bývala dala pravou ruku za to, aby i můj táta přišel k rozumu a vzal nás do Ohia. Nebo do New Yorku. Dokonce i Florida by stačila. Mnoho českých exulantů přece odjíždělo do Ameriky. Nebo do Kanady. V Ohiu byla česká komunita, také v Kalifornii znal táta další fyziky, například v CalTechu, to ve mně vzbuzovalo naději, že bychom i my mohli případně opustit tenhle severský zapadákov a vydat se na cestu do onoho širého světa. Táta by si měl být schopen najít práci i někde jinde než ve Švédsku! Ale kdepak. On se musí zaseknout zrovna v tomhle studeném koutě Evropy.
- Nemůžu opustit ty, co zůstali doma, říkal vždycky v odpověď na mé stížnosti. Musím zůstat blízko. Amerika je příliš daleko.
I David měl být už brzy někde daleko. V noci se vždycky proplížil ke mně do pokoje a leželi jsme spolu v mé posteli a objímali jsme se. Nezdálo se totiž, že to s Mortenem někam povede. A tak jsem se musela spokojit s Davidem. I když byl mladší a vlastně to bylo pod mou důstojnost.
- Už jsi někdy spal s holkou? vyzvídala jsem.
- Jo...
Neznělo to zrovna moc přesvědčivě.
- A ty? Už jsi někdy spala s klukem?
Byla jsem starší. Zkušenější. Rozhodně jsem nemohla říct, jak se věci mají doopravdy.
- Jasně, to víš že jo. Co sis myslel?
Chvíli jsme leželi bez pohnutí. Co kdyby teď přišli dospělí? To by byl rachot. Radši bychom měli začít něco dělat.
- Já první, řekla jsem rychle. Stáhla jsem si kalhoty od pyžama o kus níž.
- Tak koukej.
- Ty se taky musíš kouknout, opáčil David a taky si o kus stáhl kalhoty.
A tak jsme tam tak leželi, kousíček od sebe, kalhoty od pyžama stažené. David uhýbal pohledem. Netušila jsem, co mám dělat. Dělá se vůbec něco? S Davidem jsme se nedotýkali. Jak že to říkal ten Jára? Ne, to nebylo nic hezkého. Ze všeho nejvíc jsem si přála, aby už šel David pryč. Zase jsem si kalhoty od pyžama natáhla a cítila jsem se hloupě.
Nikomu nesmíš prozradit, že jsme tohle dělali, varovala jsem ho. Nikomu! Přísahej! A ty taky ne, vyžadoval na oplátku on.
Tak takovéhle to tedy je být dospělá? No, jak se zdá, není to zrovna něco, na co by se člověk měl zvlášť těšit.
 
 Kresba: Luděk Bárta, úryvek z knihy Ukradené dětství, nakl. Mladá fronta, 2007


obsah čísla 87 ročník 2011





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek