Warning: mysql_connect() [function.mysql-connect]: Headers and client library minor version mismatch. Headers:100512 Library:30308 in /www/doc/www.sanquis.cz/www/config.php on line 8
SANQUIS - 2011/88 Knížky nekončí!


reklama




naši partneři
 
reklama


Knížky nekončí!
Günter Bartoš  
SANQUIS č.88/2011, str. 28


Internetové knihkupectví Amazon loni ohlásilo, že poprvé za dobu své existence prodalo více e-knih než těch tištěných. Elektronické knihy se začínají prodávat i u nás, ale spisovatel a nakladatel Martin Reiner to přesto na pohřeb klasické knihy zatím nevidí. 

Po letech tápání
se začínají masově prosazovat elektronické formáty v distribuci knih a tiskovin. Končí Gutenbergova éra tištěných knih? Na podobné úvahy je pravděpodobně ještě brzo. Určitě jsme se ale posunuli někam jinam, než kde jsme byli před deseti lety, kdy se společnost IBM snažila udělat ve Frankfurtu hit ze své čtečky. Tehdy to byl jen jakýsi výkřik ze tmy, dnes jsou ovšem e-knihy novým silným fenoménem, který bezpochyby ovlivní budoucnost knižní kultury.

Jak jako nakladatel budete reagovat na tento trend?

S Michalem Vieweghem jsme se o možnostech elektronické distribuce jeho knih bavili už před rokem. Ale vzhledem k problémům s formátováním a s účinnou ochranou obsahu jsme se tehdy rozhodli ještě počkat. Nicméně už za pár měsíců bylo na trhu několik distributorů e-booků, kteří některé problémy vyřešili, a tak jsme se také zapojili do hry. Zatím jsme na začátku, tržní podíl elektronických knih je v tuto chvíli spíš k pousmání. Navíc tenhle nový fenomén není zatím řádně právně ošetřen, čehož se snaží využít agentura DILIA jako kolektivní správce. Do přirozeně se rozvíjejícího vztahu mezi zainteresovanými subjekty přišla s tvrzením, že distributoři jsou vlastně nakladatelé. Snaží se tímto způsobem vyšachovat kamenná nakladatelství ze hry a sama zastupovat autory.

U nás je elektronická distribuce roztříštěná, chybí tu velký hráč. Co ještě jí brání? Podle starších průzkumů kupují až osmdesát procent knih ženy, které si tolik nelibují v technických „hračkách“ jako chlapi. A navíc budou tradiční čtenáři ve svém celku téměř jistě stárnout, takže se domnívám, že klasická kniha vydrží ještě dost dlouho. Aby bylo jasno, já rozhodně nepatřím mezi e-bookové skeptiky. Předpokládám, že už brzy budou některé knihy vycházet pouze elektronicky. Vezměte si, že většina básnických sbírek se prodává pouze v desítkách kusů. Není papírové vydání takové knihy přepych?

Výroba elektronické knihy přijde výrazně levněji a trvá kratší dobu než u té tištěné. Nehrozí nakladatelům, že se spisovatelé bez nich obejdou a budou si knihy vydávat sami?
Odpovím otázkou. Co si myslíte, že hrozí nakladateli, když ho opustí básník, jehož sbírka stojí 25 tisíc a vydělá nějakých šest? A nejde jen o poezii; osmdesát procent autorů, které jsem kdy vydal, bylo ztrátových.

Kniha u nás stojí průměrně okolo 300 korun, z toho autor běžně dostává 10 procent. Pokud by sám vydával elektronicky, mohly by se přímé náklady vejít do 40 procent a zůstalo by mu nakonec víc, i přes nižší cenu elektronické verze.
Vás ta představa, jak se autoři na nakladatele vykašlou a začnou si vydávat sami, evidentně vzrušuje.

Spíš mě zajímá, jestli nové technologie nezmění knižní byznys podobně radikálně, jako se to stalo v distribuci hudby.

Pro většinu autorů je nakladatel důležitý tím, že na sebe bere ekonomické riziko s vydáním spojené – a to by platilo i v případě menších nákladů u e-knihy. Pak existují nakladatelé, kteří platí honoráře i nevýdělečným autorům; alespoň o jednom pozitivně vím… Dobrý nakladatel taky nabízí kvalitního redaktora, který může sehrát důležitou roli pro konečnou podobu díla, jak by vám nejeden autor potvrdil. Nakladatelství se stará také o grafickou podobu knih, která může pro výsledek hodně znamenat.

Zavedení autoři jako třeba Michal Viewegh si tohle všechno mohou zaplatit a „udělat se pro sebe“. Zůstal by jim větší díl koláče.
A kolik takových autorů v Čechách podle vás je? Ano, třeba Simona Monyová, které vydává knihy její manžel, to tak dělá. Na svých webových stránkách si dělá i milé promo, ale jsou nepochybně autoři, kteří takovou práci rádi nechají na někom jiném. Taky ještě pořád žijeme v prostředí, kde značky jako Host, Torst či Petrov zaštiťují vydané knihy vlastní vydobytou prestiží. Zvláště pro začínající autory má tohle nedocenitelnou hodnotu.

Viewegh se ovšem umí prodávat docela dobře sám. Jak si třeba po vydání Biomanželky všude stěžoval na své manželství, to byl geniální marketing.
Michal v průběhu let jaksi přirozeně vplul do role „erbovního“ českého spisovatele, stal se symbolem. Média během roku neustále přinášejí fragmenty jeho životního příběhu, takže vydaná kniha je pak vlastně jen pokračováním této nepřetržité komunikace se čtenáři. Navíc ovšem nese tu exkluzivitu výhradního autorského pohledu. Michal může psát o svém soukromí, protože všichni mají dojem, že ho dobře znají. Což je iluze, kterou jako dobrý autor pomáhá udržovat při životě.

Jako nakladatel jste vydělal miliony a psával o tom ironické sloupky do novin. Jak takový milionář proplouvá krizí?
Zdárně. Transformací Petrova v Druhé město jsem omezil vydávání ztrátové literatury, takže mně přirozeně zbývá víc peněz. Jako občan jsem si určitě polepšil a stát si polepšil se mnou, protože daně, které platím, jsou horentní. Krize oficiálně vypukla na podzim 2008. My jsme ale právě v té době vydali „Román pro muže“, kterého se prodalo během necelého půlroku sto šest tisíc kusů, což přesáhlo jakékoli předchozí prodeje. Vydělali jsme velké peníze.

Jak si stojí Biomanželka?
Prodali jsme asi šedesát tisíc výtisků a tiskneme dalších patnáct. Teď se asi bude titul prodávat o něco volněji, ale až bude film, jakože bude, tak to jistě přihodí dalších dvacet tisíc výtisků. Třeba se časem zase dobereme ke stovce.

Jste nakladatel a milionář, tedy homo economicus, ale též básník a prozaik, tedy umělec. Nevyvolává to ve vás konflikty?
Vzhledem k tomu, že jsem se stal milionářem, aniž bych se o to opravdu snažil, tak to jde. Na začátku devadesátých let jsem začal vydávat poezii a jakýmsi omylem jsem na vydávání vydělal. Vášeň pro peníze mi ovšem celoživotně chybí. Jelikož nemám mentální ustrojení klasického českého milionáře, není ani žádný vnitřní konflikt. Vždycky jsem měl pocit, že v sobě přechovávám víc různých já, a je jen otázkou, čemu dám víc prostoru.

Píšete zároveň prózu a poezii, což také není obvyklé.
Nejeden autor, který začínal s poezií, se později proměnil v prozaika. Rozdíl mezi nimi a mnou je jen v tom, že mě poezie jaksi neopustila a nemám potřebu ji v sobě dusit. Próza mě lákala, chtěl jsem to zkusit a docela to dopadlo, takže určitě budu pokračovat. Ale pokud mám nějaký talent, tak je to spíš talent poetický. U prózy musím daleko víc pracovat hlavou. A rukama, ovšem. Nejsem typ nutkavého vypravěče, a proto budou moje prózy vždycky víc „konstruované“, než je v kraji zvykem. To mám možná z poezie, kde se na formě pracuje daleko důsledněji.

Na románové prvotině „Lucka, Maceška a já“ mě zaujalo, jak moc se ve vyprávění odrážejí reálné události vašeho života a života básníka Ivana Blatného, který je předobrazem postavy básníka Macešky.
Jsou autoři, kteří příběh kompletně fabulují, ale podle mě jich není mnoho. Většina vychází při psaní z vlastní zkušenosti a fabule pak tkví třeba v tom, že události řadí jiným způsobem, než chronologicky nastaly, že jednání více osob dle potřeby přisoudí osobě jediné, totéž platí pro charakter postavy. Jinde, kde je třeba příběh rozvinout, dotáhnout, dokončit, pak použijí čistou fabuli. Takhle to prostě vzniká – nejrůznější dojmy, příběhy a události si sesbíráte a vytvoříte z nich nový obraz.

Ten obraz se mi zdál příliš reálný. Čtu o Maceškovi a musím u toho myslet na Blatného. Proto se odhalí Maceškova homosexualita, aby se narušila silná vazba mezi reálným Blatným a jeho obrazem Maceškou?
Myslím, že „vazbu mezi reálným Blatným a Maceškou“ přeceňujete. Sice jsem se nijak netajil, že předobrazem Macešky byl Blatný, ale kolik čtenářů ví, kdo to byl Blatný, a kolik jich zná tak detailně jeho osud? Totéž platí pro mě, domnělou předlohu Tomáše Mráze. Mimochodem, jeho odlišná sexuální orientace vůbec v původním zadání knihy nebyla, vyplynulo to až během psaní, kdy mi jeho charakter, záměrně co nejodlišnější od mého, začal připadat něčím zvláštní. A vzpomněl jsem si na některé „nepřiznané“ homosexuály ze svého okolí. Blatný byl lehce perverzní, pokud jde o sexuální zvyklosti, ale homosexuálem nebyl. Spíš bych řekl, že byl „nedomazlený“, jak říkává moje žena. Rodiče mu umřeli příliš brzy, ostatně jeho matka byla dost chladná. Navíc od dětství vyrůstal s tím, že bude básník, což znamená nějaké mentální ustrojení, nějaký životní projekt, včetně zvláštního, možná až umělého vztahu k ženám.

Co považujete za nezvláštní, přirozený vztah k ženám?
Prostě sbalit nějakou buchtu a bydlet s ní.

Martin Reiner (*1964)

Brněnský básník a prozaik. Pracoval jako referent v taneční škole, prodavač v antikvariátu, doručovatel tisku i inspicient v operetě. Po listopadu 1989 spoluzakládal politicko-kulturní revue Proglas, působil také jako tiskový mluvčí na ministerstvu kultury a šéfredaktor nakladatelství Lidová demokracie-Petrov. Je autorem devíti básnických sbírek, souboru fejetonů Plachý milionář přichází (2008) a románu Lucka, Maceška a já (2009), po nakladatelství Petrov (zaniklo v roce 2005) se nyní věnuje svému nakladatelství Druhé město. Vydává knihy Michala Viewegha.
 
foto: Günter Bartoš


obsah čísla 88 ročník 2011





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek