Warning: mysql_connect() [function.mysql-connect]: Headers and client library minor version mismatch. Headers:100512 Library:30308 in /www/doc/www.sanquis.cz/www/config.php on line 8
SANQUIS - 2011/91 A vyprávěj příběj o šátku...


reklama




naši partneři
 
reklama


A vyprávěj příběj o šátku...
Irena Jirků  
SANQUIS č.91/2011, str. 96


Oranžový domek postavili na Staroměstském náměstí a po čtyři dny v něm ručně tiskli šátky. Přitom vyprávěli o bourci morušovém, barvách, lyonské technice, o krásném řemesle. Fabrice Gerbe a Kamel Hamadou se mu věnují 25 let.
Návrh šátku s motivem Pražského orloje vznikl před dvanácti lety

Bytelný stůl, velká čtvercová síta, tiskařský ruční stroj,
pruh čistého hedvábí... Vybavení tiskařské dílny je na první pohled velmi jednoduché, jen regály s množstvím nádob a barev napovídají, že jsme také vstoupili do laboratoře, kde se realizují celkem komplikované procesy. „Někdy potřebujeme čtyřicet barev, jindy šedesát. Pro tento šátek máme namícháno devatenáct různých odstínů,“ říká Kamel Hamadou a ukazuje papírový vzorek s námětem Pražského orloje. Jeho kolega Fabrice už mezitím upevňuje na stůl pruh hedvábí, promíchává tmavě modrou barvu a nanáší ji na síto. „Při tisku postupujeme od nejmenších ploch k největším, začínáme na drobných detailech. Co odstín barvy, to nové síto, které musím přesně umístit na látku, musím dbát na techniku, jak přes síto protlačit barvu, nesmím se splést, uhnout ani o milimetr z obrazce,“ vysvětluje, ale pak už se jen soustředí na své ruce. Na hedvábném pásu se pomalu začíná rýsovat pro Čechy důvěrně známé soukolí...

Není řemeslo jako řemeslo

Svůj první šátek, tzv. carré, uvedla na trh pařížská firma Hermès v roce 1937. Lyonští tiskaři tehdy použili techniku sítotisku jako Fabrice a Kamel. Je to starobylý a lety prověřený postup, lyonské hedvábí patřilo vždy k tomu nejlepšímu a už v 18. století okouzlilo svět. Tamní manufaktura, která dnes vyrábí šátky Hermès, čítá na 600 řemeslníků. „Tkalci, návrháři, kreslíři, rytci, barvíři,“ začne vypočítávat Kamel všechny profese. Ve francouzštině mi názvosloví nepřijde až tak starodávné, ale v češtině? Kdy naposledy jsem někde slyšela vyprávět o předení, tkaní (natož, abych ho na vlastní oči viděla), kdy jsem potkala barvíře – a mimochodem, nikdy v životě jsem nedržela v ruce kokon bource morušového! Kamel teď přede mě staví košík s bílými hedvábnými zámotky a nad mou nevědomostí se dobře baví.
„V Lyonu děláme všechno sami a více méně ručně. Jen nejtěžší práce, jako je třeba posunování tiskařského stroje po sto metrů dlouhém pásu látky, se zmechanizovaly. Stroj však nikdy nepracuje za člověka, jen mu pomáhá. Tiskař sám musí síto usadit na látku, on je ten, kdo rozhoduje. Stroj nemůže nahradit jeho oči a ruce. V manufaktuře nejde o to, abychom vyrobili co nejvíce, ale aby naše výrobky byly kvalitní. Chceme rozvíjet tradiční způsob výroby, udržet ho pro další generace a zdokonalit. Není to obyčejné řemeslo.“
Pro jeden šátek je potřeba namíchat 20 barev, pro jiný 60 různých odstínů

Každý svou práci

Pražský orloj v hedvábném pojetí získává na plastičnosti, na šátku se objevují další barvy. Fabrice promíchává nový kelímek, sklání se nad dalším sítem. „Bolavá záda – nemoc z povolání snad každého tiskaře,“ usmívá se až omluvně. Kolik za den vytiskne šátků? To se těžko definuje, záleží, kolik je potřeba barev, co obnáší příprava, jak složitý je obrázek a samotný tisk.
„Být přesný, to je to nejdůležitější a nejtěžší. Nemusím spěchat, ale musím být precizní. Přesnosti, trpělivosti se učím neustále.“ Respektive celé čtvrtstoletí. Před pětadvaceti lety Fabrice přišel do lyonské manufaktury na prázdninovou brigádu. Přivoněl k tiskařským barvám, vzal do ruky hedvábí a uvědomil si, že vlastně vůbec netouží po vědecké kariéře. „Bylo to jako blesk z čistého nebe. Došlo mi, že se mi nechce ležet v knihách, ale že mě maximálně uspokojuje, když mohu pracovat rukama. Jsem manuální typ, tahle práce mi dělá radost. Je dostatečně tvůrčí, přitom mě ale nezatěžuje nijak na duši. Jen obohacuje.“ Kamel pozorně poslouchá a dává svému kolegovi za pravdu. Také kdysi měl našlápnuto zcela jiným směrem, zabýval se technologiemi. Dnes by ovšem neměnil: „Začalo to smlouvou na měsíc, pak na dva, tři – až jsem si zamiloval Lyon, našel v něm krásnou ženu a nakonec jsem propadl řemeslu.“
Příběh jednoho hedvábného šátku se tedy začíná psát u zámotku bource morušového, na výrobě se pak podílejí desítky mistrů – řemeslníků. Každý se drží své práce, Kamela a Fabrice by ani nenapadlo třeba diskutovat o kvalitách výtvarného návrhu. Ten byl jednou přijat uměleckou radou firmy, tiskař je tu proto, aby ho vytiskl co nejlépe, stejně jako barvíř je zase odpovědný za to, že připraví nejlepší barvy. „Pro Hermès pracuje okolo čtyřiceti výtvarníků, jsou to lidé z celého světa. Až na výjimky to ovšem nejsou žádné celebrity, někdy zvítězí i obrázek, který poslal zcela neznámý člověk. Nebo čtrnáctiletý chlapec. Ročně je přijato okolo dvaceti návrhů, jsou mezi nimi práce vycházející z tradice firmy i abstraktní varianty. Konečnou podobu šátku pak určuje zákazník – můžeme mu nabídnout množsví barevných variací, je na něm, jakou zvolí.“
Návrh pro šátek s motivem pražského orloje namaloval Loic Dubigeon před dvanácti lety. Jeho podpis tiskne Fabrice na hedvábí jako první, společně se značkou firmy a copyrightem. Po dvou hodinách už na hedvábí září celá stupnice modři, červená, žlutá... Sledovat krok po kroku příběh šátku je krásné. Tak jako je krásné tohle staré řemeslo. Anebo je to umění?

Natiskni si vlastní šátek
Lyonští tiskaři Kamel Hamadu a Fabrice Gerbe se svou improvizovanou manufakturou momentálně objíždějí celý svět. V Londýně, Los Angeles, ve Washingtonu, Bruselu, Hongkongu či Praze propagují starobylé řemeslo, kvalitní práci a značku. Do hedvábné dílny na Staroměstském náměstí pozvali v prvním červnovém týdnu české děti. Ukázali jim, jak vypadá kokon bource morušového, vysvětlili, jak se z něho upřede hedvábné vlákno, jak se tká látka, jak se překreslují šablony pro tiskařské síto, jak se míchají barvy a jak se tiskne. Vyprávěli, proč se pak hedvábná látka musí ještě napařovat a názorně ukazovali, jak se už téměř hotové šátky obrubují. Po teoretické přípravě nasledovala praktická zkouška. Děti vytvářely šablony a samy tiskly dvoubarevný šátek s typickým motivem firmy Hermès. Co šátek, to originál s osobním podpisem malého tiskaře. Kamel a Fabrice šátky odvezli do Francie, kde projdou posledními úpravami. A pak? Poputují zpět do Prahy, za dětmi...
 
Foto: Günter Bartoš, repro: archiv Hermès


obsah čísla 91 ročník 2011





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek